Bhagavadgíta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Bhagavadgíta (v sanskrtu: भगवद् गीता, česky „Píseň Vznešeného“) je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Někdy bývá dokonce označována za „Bibli hinduismu“, protože ji jako autoritu přijímají všechny hlavní filosofické tradice (daršany). Bývá chápána jako samostatná kniha, ale je vlastně součástí rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata (konkrétně kapitoly 25-42 knihy Bhíšmaparvan). Je rozdělena na 18 zpěvů a dohromady má 700 veršů. Její význam ve vývoji indického myšlení je opravdu veliký.


Historie textu

U indických písem není snadné zjistit dobu vzniku a s Bhagavadgítou tomu není jinak. Samotná Mahábhárata vznikala postupným přidáváním a rozšiřováním po domu cca 800 let od 4. století př. n. l. až do 4. stol. n. l. Bhagavadgíta byla pravděpodobně dokončena asi v 2. stol. př. n. l.[1]. Je ovšem téměř jisté, že vznikala po dobu až několika staletí.

Podle tradice však je Bhagavadgíta nedílnou součástí Mahábháraty sepsané před začátkem Kali jugy.

Jak je v Indii dobrým zvykem vznikly i k Bhagavadgítě mnohé komentáře. Asi nejznámější pochází od Šrí Šankaráčarji (cca 8. stol. n. l.). Jedním z poměrně nových, ale velice populárních komentářů je od Šríly Prabhupády, zakladatele-áčárji ISKCONu (hnutí Haré Kršna). Shrnuje několik komentářů předchozích mistrů v bhaktické tradicí Šrí Čaitanji a kromě nich také áčárji Rámánudži.

Obsah

Vyobrazení bitvy na poli Kuruů z rukopisu z 18. stol. n.l. (?).

Zcela na začátek je třeba předeslat, že text Bhagavadgíty je velice různorodý a je možno ho všelijak interpretovat. Jak to vyjádřili J. Filipský a J. Vacek: Bhagavadgíta se „mohla stát stejně tak 'evangeliem nesobecké činnosti' pro Mahátmu Gándhího jako 'ospravedlněním' zločinu jeho vraha Gódsého, proto posloužila jako návod k činorodému snažení dynamickému Bálu Gangádharu Tilakovi, ale zároveň si ji mohl kontemplativní Šrí Aurobindo vyložit jako výzvu k naprostému 'odevzdání do vůle boží,' proto mohla sloužit jako zdroj insiprace, případně i duchovní útěchy Goethovi, Hegelovi, Hartmannovi, Novikovovi a dalším velkým humanistům 18. a 19. století stejně tak jako 'otci atomové bomby' Oppenheimerovi ve chvíli, kdy jeho nelidský vynález poprvé dospěl k svému strašlivému využití.“[2]

Bhagavadgíta začíná ve chvíli, kdy se Kuruovci a Pánduovci chystají střetnout v obrovské bitvě na poli Kuruů (Kurukšetra), což je ústřední téma knihy Bhíšmaparvan. Ardžuna, přední bojovník Pánduovců, najednou zjistí, že v nepřátelské armádě je i mnoho jeho příbuzných. Je naplněn pochybnostmi, jestli má vůbec bojovat a svěřuje se svému vozataji Kršnovi (vtělení boha Višnua) - „Ó Kršno, když vidím své vlastní příbuzné, chtivé boje, v bojovém seskupení, údy mi malátní, vysychá mi v ústech, chvěji se po celém těle a vlasy se mi ježí. (…) Nehodí se proto, abychom zabíjeli Drtaráštrovy syny a jejich příbuzné; jak můžeme být šťastni, zahubíme li své blízké o Mádhavo“ (Bhagavadgíta I.28-29, 37).[3] Krišna mu tedy začně předávat duchovní učení, které je hlavní náplní celé Bhagavadgíty.

V tomto bodě se už mohou některé interpretace začít rozcházet - různé indické duchovní školy zdůrazňují různé aspekty toho, co Krišna Ardžunovi řekl. Text totiž v tomto ohledu není příliš jednotný (jak by řekli evropští badatelé) či vysvětluje různé instrukce pro různé posluchače na různých úrovních duchovního vývoje (a je tedy vnitřně jednotný; což by řekli spíše Indové).

Na Ardžunovu základní otázku, jestli má bojovat nebo ne, Krišna odpoví poměrně jasně - „Proto povstaň a sklízej slávu, potři nepřítele a požívej úspěšného kralování. Sám jsem už napřed zahubil tyto bojovníky, ty mi buď pouhým nástrojem, mistře lučištníku. Zabij Drónu, Bhíšmu, Džajadrathu, Karnu a ostatní reky, vždyť já jsem je už zahubil; bez obav bojuj, a soupeře v bitvě porazíš“ (Bhagavadgíta XI. 33-34).[4] Bylo by ovšem nesprávné interpretovat toto zvolání jako prostou výzvu k agresi (což by bylo cizí nejen ostatnímu obsahu Bhagavadgíty (viz např. XVI. 2) ale dá se říci i celému indickému myšlení). Jedná se zde o myšlenku dharmy, tedy povinnosti, kterou má Ardžuna jako kšatrija (kasta bojovníků) (Bhagavadgíta III. 35) a např. zde může hrát roli i to, že Krišna je tím, kdo zabíjí, i tím, kdo je zabit („Jsem, Gudákéšo, (věčné) Já, jež sídlí v srdci všech bytostí, jejich střed i konec“ (Bhagavadgíta X.20)[5] - což je mimo jiné myšlenka vyskytující se v Upanišadách). Další interpretací je i to, že zabit není onen bojovník (věčné Já zabít nelze), ale pouze jeho hmotné tělo (viz i Bhagavadgíta II.27) atp.

Tato otázka, kterou Bhagavadgíta začíná, má především za úkol rozhodnout spor, který začal už v Upanišadách a v raném buddhismu - tedy jestli má člověk jednat nebo se zcela vzdát činorodé aktivity[6]. Bhagavadgíta tedy říká, že jednat má, ale musí se vzdát plodů svých činů.

Základní poselství Bhagavadgíty spočívá v „objevu bhakti, oddanosti (Bohu), která může vést k mókše - Lze mne však, Ardžuno, takto spatřit a pravdivě poznat a proniknout naprostou oddaností, ó hubiteli nepřátel“ (Bhagavadgíta XI. 54)[7]. Do této doby neměl běžný člověk možnost dosáhnout vsyvobození ze samsáry, protože obřady (karmamárga) mohli vykonávat pouze příslušníci nejvyšší kasty, bráhmani, a cestou poznání (džňánamárga) se mohli vydat hlavně (i když ne jenom) kšatrijové. Oddaný ale může být úplně každý a v tom možná tkví základ popularity Bhagavadgíty.

Komentáře a interpretace

Všechny komentáře a výklady by se poněkud hrubě daly rozdělit na indické a neindické, přičemž ty neindické se většinou snaží zjistit stáří jednotlivých pasáží a určit, které původně patřily k sobě a které byly později dodány atp. Indické komentáře většinou chápou knihu jako celek a nevěnují se analýze textu. Toto rozdělení je ale velice hrubé a existuje mnoho výjimek.

Dva základní filosofické přístupy komentářů jsou ty, které následují tradice bhakti neboli devocionálního monoteismu a ty, které vycházejí z advaity neboli monismu.

Interpretace Rudolfa Otta

Rudolf Otto[8] usiloval především o zjištění těch částí, které byly součástí původní podoby Bhagavadgíty (tzv. Urgíta). Podle jeho názoru patří k Urgítě pouze ty pasáže, které mají souvislost se samotným dějem Mahábháraty. Ostatní části byly dodány později. Urgíta by se tedy skládala z těchto částí: I. zpěv; II. zpěv 1-13, 20, 22, 29-37; X. zpěv 1-8; XI. zpěv 1-51; XVIII. zpěv 58-61, 66, 72-73.

Ostatní, naukové části rozdělil Otto do dvou částí po čtyřech traktátech. Podle Otta začíná druhou polovinou Bhagavadgíty. První část obsahuje častá opakování a to podle Otta znamená, že je dílem mnoha autorů, protože jeden by se tak často neopakoval.

  • I. traktát (XI. 52 - XII. 20) - čistě bhaktický text.
  • II. traktát (XIV - XV) - také bhakticky orientován ale spojen i se sánkhjovou spekulací.
  • III. traktát (XVI - XVIII. 57) - obsahuje tři části. XVI - moralistický teismus (bez bhakti), XVII - XVIII. 49 - cílem je vysvobození z karmanu a koloběhu zrození, XVIII. 50 - 7 - bhaktické výklad připojený k dvěma předchozím částem.
  • IV. traktát (XVIII) - blízký II. traktátu (možná tentýž autor), sánkhjová nauka.

Druhá část (první polovina knihy):

  • V. traktát (V) - vztah sánkhji a jógy.
  • VI. traktát (VI - IX) - nejdříve vztah jógy a Boha a poté bhaktická nauka.
  • VII. traktát (II. 38 - IV. 42) - obsahuje výklad netypické jógy zaměřené na Boha (ukazňování intelektuálních schopností).
  • VIII. traktát (X.12 - 42) - oslava Krišny.

Do všech těchto traktátů jsou ještě podle Otta vložené různé krátké glosy od pozdějších autorů.

Poznámky

  1. Bhagavadgíta (př. a úv. J. Filipský & J. Vacek), str. 10. B. Knotková-Čapková a kol.: Základy asijských náboženství I. Univerzita Karlova v Praze 2004, str. 119.
  2. Bhagavadgíta (př. a úv. J. Filipský & J. Vacek), str. 8. Viz též Zbavitel, D. & Vacek, J.: Průvodce dějinami staroindické literatury, str. 154-155.
  3. Př. J. Filipský a J. Vacek
  4. Př. J. Filipský a J. Vacek
  5. Př. J. Filipský a J. Vacek
  6. Zbavitel, D. & Vacek, J.: Průvodce dějinami staroindické literatury, str. 153
  7. Př. J. Filipský a J. Vacek
  8. Otto, R.: Die Lehrtraktate der Bhagavad-Gita. Tübingen 1935. Také viz Bhagavadgíta (př. a úv. J. Filipský & J. Vacek), str. 24-26.


Reference

  • Bhagavadgíta (př. a úv. J. Filipský & J. Vacek). Odeon, Praha 1976, 1. vydání.
  • Bhagavadgíta (př. R. Janíček). Suprahpon, Praha 1989.
  • Bhagavadgíta taková, jaká je (př. a kom. A. Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda). The Bhaktivedanta Book Trust, Praha, 1991, 2. vydání, ISBN 91-7149-405-7.
  • ZBAVITEL, Dušan & VACEK, Jaroslav. Průvodce dějinami staroindické literatury. Arca JiMfa, Třebíč 1996, 1. vydání. ISBN 80-85766-34-5.

Související články

Šablona:Portál


Externí odkazy