Johann Wolfgang von Goethe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Goethe)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Johann Wolfgang von Goethe
Goethe (Stieler 1828).jpg
Rodné jméno Johann Wolfgang von Goethe
Narození 28. srpna 1749
Frankfurt nad Mohanem
Úmrtí 22. března 1832 (ve věku 82 let)
Výmar
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Místo pohřbení Weimarer Fürstengruft
Povolání básník-právník, divadelní ředitel, botanik, politik, malíř, filozof, teolog, právník, kritik umění, hudební kritik, knihovník, básník, autor cestopisů, fyzik, literát, romanopisec, dramatik, autor autobiografie, diplomat, státník, polyhistor, aforista, autor deníků, mineralog, zoolog, teoretik umění, advokát, hudební skladatel, libretista a spisovatel
Národnost Němci
Alma mater Lipská univerzita (1765–1768)
Univerzita ve Štrasburku (1770–1771)
Témata anatomie a meteorologie
Významná díla Faust
Utrpení mladého Werthera
Viléma Meistera léta učednická
Spřízněni volbou
Prometheus
… více na Wikidatech
Ocenění důstojník Řádu čestné legie (1808)
Řád sv. Anny 1. třídy (1808)
Řád bílého sokola (1816)
Záslužný řád bavorské koruny (1827)
Manžel(ka) Christiane Vulpius
Partner(ka) Anna Elisabeth Schönemann
Děti August von Goethe
Rodiče Johann Caspar Goethe a Katharina Elisabeth Goethe
Příbuzní Cornelia Schlosser (sourozenec)
Peter im Baumgarten (svěřenec)
Alma von Goethe, Wolfgang Maximilian von Goethe a Walther von Goethe (vnoučata)
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Johann Wolfgang von Goethe (1779)

Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe (28. srpna 1749 Frankfurt nad Mohanem22. března 1832 Výmar, Sasko-výmarské vévodství), byl německý básník, prozaik, dramatik a politik.

Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval právaLipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru.

V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie (Palermo), se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály.

V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky.

Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě.

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům ve Frankfurtu nad Mohanem
Johann Wolfgang von Goethe
Goethův pomník před Starou burzou v Lipsku

Mládí (1749–1765)[editovat | editovat zdroj]

Johannův otec Johann Caspar Goethe (17101782) studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení příkop). Goetheho otec se zde věnoval svým zálibám, mj. sbírce naturálií a obrazů. Johannova matka, Katharina Elisabeth Goethe (17311808), rozená Textor, byla dcerou frankfurtského starosty (Schultheiß). Provdala se v sedmnácti letech, její manžel byl o 21 let starší. V manželství se narodilo několik dětí. Dospělosti se dožila jen Goetheho oblíbená sestra Cornelia Friederica Christiana (1750–1777), později provdaná Schlosser, která zemřela 4 týdny po porodu své druhé dcery ve věku 26 let.

V roce 1758 onemocněl Johann Wolfgang Goethe neštovicemi, ale uzdravil se. Byl vyučován svým otcem a soukromým učitelem. Dostalo se mu také vzdělání v jízdě na konišermu. Od dětství se zajímal o literaturu, zejména o díla Friedricha Gottlieba Klopstocka a starořeckého básníka Homéra. V době tříleté okupace Frankfurtu francouzským vojskem se při divadelních představeních seznámil s dramaty a komediemi MoliéraRacinea. Ve čtrnácti letech se ucházel o členství v Arkádské společnosti Phylandria. Roku 1763 byl přítomen na klavírním koncertě Wolfganga Amadea Mozarta, který měl tehdy 17 let.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Dne 30. září 1765 opustil Frankfurt, aby v Lipsku započal studia práv.

Studium v Lipsku (1765–1768)[editovat | editovat zdroj]

V letech 1765 až 1768 studoval Goethe v Lipsku. Chodil na přednášky poetiky Christiana Fürchtegotta Gellerta a účastnil se cvičení stylistiky. Také se účastnil malířského vyučování u Adama Friedricha Oesera, ředitele Lipské akademie. Zamiloval se do Kätchen Schönkopf a opěvoval tuto lásku ve veselých rozverných verších rokokové tradice (básnický cyklus Annette). Hostinec Auerbachs Keller a tamější pověst o Faustovi na něj udělaly takový dojem, že použil tento hostinec jako jediné konkrétní existující místo ve svém velkém dramatu Faust I.

Náhlé onemocnění prudkým krvácením (hematorea), které jej přivedlo na okraj smrti, si vynutilo přerušení studia a návrat do Frankfurtu (28. srpna 1768).[pozn. 1]

Frankfurt a studium ve Štrasburku (1768–1770)[editovat | editovat zdroj]

Následovalo jedenapůlroční, několika zvraty přerušované období zotavování. V době rekonvalescence se o něj s láskou staraly matka a sestra. Jedna matčina přítelkyně, Susanne von Klettenberg, jej seznámila s pietistickými názory (což byl proud v protestantském hnutí).

V dubnu 1770 opustil Frankfurt, aby splnil otcovo přání a dokončil svá studia v alsaském Štrasburku.

V blízkosti Štrasburku, ve vesnici Sessenheim, poznal 18letou Friederiku Brion, dceru evangelického faráře. Jí věnoval několik básní, mezi nimi např. Willkommen und Abschied (Přivítání a loučení), Sesenheimer Lieder (psáno takto, správně však s dvěma s; česky „Sessenheimské písně“) a Heidenröslein (Šípková růžička). Nedokázal však s ní trvale zůstat, což si posléze vyčítal. Friederike se pak nikdy neprovdala.

Po ukončení studií se vrátil domů do Frankfurtu. Krátce pracoval jako advokát, pak byl na přání otce koncipientem u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Tam se zamiloval do Charlotty Buff (1753, Wetzlar – 1828, Hannover), snoubenky svého kolegy Johanna Christiana Kestnera. Charlotte jej však přes vzájemnou náklonnost odmítla a Goethe uprchl z Wetzlaru zpět do Frankfurtu. Nenaplněná láska k Charlottě jej inspirovala k sepsání dopisového románu Utrpení mladého Werthera, který dokončil a vydal půldruhého roku poté (1774). Toto dílo jej rázem proslavilo a Goethe se tak stal výraznou osobností hnutí „Sturm und Drang“.

Příchod do Výmaru[editovat | editovat zdroj]

Charlotte von Stein, Goetheho přítelkyně ve Výmaru

V roce 1775 přišel Goethe na pozvání tehdy 18letého Sasko-výmarského vévody Carla Augusta (17571828) do Výmaru. Je pozoruhodné, že v tomto poměrně malém městě zůstal až do své smrti v roce 1832. Vévodství bylo ovšem díky vévodově matce Anně Amalii z Braunschweigu-Wolfenbüttelu, která byla po dobu 17 let jeho regentkou za nedospělého syna, známé jako středisko kultury a osvícené vlády. Goethe se stal věrným služebníkem malého státu a v roce 1782 byl na vévodovo přání císařem Josefem II. povýšen do šlechtického stavu.

V roce 1776 navázal Goethe přátelství s dvorní dámou Charlottou von Stein (1742, Eisenach – 1827, Výmar), o sedm let starší, oduševnělou vdanou ženou. Charlotte byla manželkou vévodského vrchního podkoního Josiase von Steina, kterému do té doby porodila již sedm dětí, ze kterých však přežily jen tři. Snažila se do té doby poněkud nevyrovnaného Goetheho usměrňovat a byla pro něj, který nebyl rozeným šlechticem, vzorem v otázkách chování u dvora. Jejich platonický vztah trval po dobu deseti let do roku 1786.

Italská cesta[editovat | editovat zdroj]

Vztahu s paní von Stein se Goethe nakonec pokusil uniknout. Pouhý jeden den před cestou do Karlových Varů, které poprvé navštívil spolu s vévodou Carlem Augustem již v roce 1785, sdělil svému zaměstnavateli, že si chce vzít dovolenou. Do svého plánu, podniknout dlouhou cestu do Itálie, však vévodu nezasvětil. Ten ovšem byl jako vždy ke Goethemu shovívavý a dokonce mu nadále posílal jeho plat. V Karlových Varech oslavil Goethe v okruhu známých své 37. narozeniny. Krátce poté, 3. září 1786, opustil ve tři hodiny ráno tajně již tehdy proslulé lázeňské město a vydal se přes Německo na cestu do vysněné Itálie, doprovázen jen svým sekretářem a důvěrníkem Philippem Seidelem.

Po krátkých pobytech v severoitalských městech VeronaVicenza a také v Benátkách se Goethe dostal v listopadu 1786 do Říma, kde setrval zprvu do února 1787. Poté se vydal na čtyřměsíční cestu do Neapole a na ostrov Sicílii, kde navštívil Palermo. V červnu se vrátil do Říma, kde bydlel až do konce dubna 1788 u německého malíře Johanna Wilhelma Tischbeina. V onom domě na dnešní Via del Corso 18 se nachází muzeum Casa di Goethe. Na zpáteční cestě se zastavil v toskánských městech SienaFlorencie, dále pak v Parmě a v Miláně. Do Výmaru se vrátil 18. června 1788.

Cesta na Apeninský poloostrov a na Sicílii měla velký význam pro rozvoj Goetheho estetiky, životní filosofie i jeho osobní vývoj. V Římě se scházel s německy mluvícími umělci, kteří tam žili. Kromě Tischbeina, který vytvořil jeho portrét známý pod názvem Goethe in der Campagna, to byli mj. malířka Angelika KauffmannŠvýcar Johann Heinrich Meyer. Ten posléze přesídlil do Výmaru a stal se Goetheho uměleckým poradcem. V přátelském vztahu byl Goethe také se spisovatelem Karlem Philippem Moritzem, který ovlivnil jeho uměleckoteoretické názory. V rozhovorech s ním si vytříbil svůj „klasický“ pohled na umění.

Během jeden a tři čtvrtě roku trvající cesty se Goethe blíže seznámil se starořímskými uměleckými a stavebními památkami a díly italské renesance. Obojí obdivoval a pokládal za vrchol evropské kultury. Obzvláště uctíval malby Raffaela a stavby, které vytvořil renesanční architekt Andrea Palladio. Ve Vicenze byl nadšený tím, že Palladiovy stavby vzkřísily k novému životu antické formy.[1]

Goethe v římském okolí (Campagna). Olejomalba od Johanna Wilhelma Tischbeina.

Po celou dobu italského pobytu se básník vydával za malíře jménem Johann Philipp Möller (Italové psali toto jméno jako Miller); jeho kresby svědčily o talentu i v tomto oboru. Veden radami svých uměleckých přátel vytvořil za tu dobu velké množství kreseb; kolem 850 z nich se dochovalo. Přesto získal přesvědčení, že nebyl zrozen na to, aby se stal výtvarným umělcem, nýbrž básníkem a dramatikem. V Itálii se zabýval intenzívně dokončováním svých již započatých literárních prací. Přetvořil dílo Ifigenie na Tauridě z prózy na veršovanou formu, dokončil svého Egmonta (po 12 letech) a psal dále na svém významném díle Torquato Tasso. Zabýval se také svými botanickými studiemi. Teprve v letech 1816/1817 popsal své zážitky v díle Italská cesta (Italienische Reise).

Výmarská klasika[editovat | editovat zdroj]

Pomník J.W. Goetheho a Friedricha Schillera ve Výmaru

Tvůrčí vztah dvou velikánů německé a světové literatury, Goetheho a básníka a gramatika Friedricha Schillera (původně byl Schiller lékař), se datuje od roku 1788, kdy se poprvé osobně setkali v durynském Rudolstadtu. Od roku 1789 žil Schiller v Jeně, nacházející se nepříliš daleko od Výmaru, a působil tam jako profesor dějin. Od roku 1795 se přátelská pouta mezi oběma klasickými literáty upevnila. V roce 1798 spolu publikovali několik balad v ročence Musen-Almanach für das Jahr 1798. V roce 1799 se Schiller přestěhoval do Výmaru, kde díky Goetheho přímluvě převzal místo profesora dějin na univerzitě.

V roce 1790 navštívil Goethe ještě jednou Itálii. Po roce 1793 pobýval převážně ve Výmaru, někdy také v Jeně. Často cestoval na oddechové a později léčebné pobyty do západočeských lázní. Navštěvoval Teplice, Karlovy Vary a nakonec také Mariánské Lázně. Poslední větší cestu podnikl do Švýcarska v roce 1797.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Teprve v roce 1806 Goethe legalizoval svůj vztah s Christiane Vulpius (17651816). Manželství trvalo až do její smrti. Již předtím se jim narodilo pět dětí, ale dospělosti se dožil jen prvorozený syn August (1789–1830).

V roce 1821 se Goethe v Mariánských Lázních seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow (18041899). Chtěl se s ní přes velký věkový rozdíl oženit, tomu však zabránila její matka. Ulrike se pak nikdy neprovdala. Jeho pobyty v Mariánských Lázních připomíná pomník, který se zachoval.

Stáří[editovat | editovat zdroj]

V posledních deseti letech života nepodnikal dlouhé cesty. Snažil se dokončit a uspořádat rozpracovaná díla, zejména druhý díl Fausta. Zemřel 22. března 1832 ve svém domě ve Výmaru ve věku 82 let.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho díla jsou detailně propracovaná a komplikovaná. Goethova tvorba z let 17951805 bývá označována jako výmarská klasika.

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Triumf citovosti – Dramatický vrtoch (jak jej sám Goethe nazval)
  • Götz z Berlichingen se železnou rukou (Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand) je drama psané v shakespearovském stylu. Goethův Götz je načrtnut podle ideálu Sturm und Drang: je to aktivní hrdina, hrdý, plný vzdoru a touhy po nezávislosti, svůj život vede v přátelství, lásce a ve spojení s přírodou.
  • Ifigenie na Tauridě
  • Torquato Tasso
  • EgmontLudwig van Beethoven byl tímto dramatem inspirován ke složení svého stejnojmenného symfonického díla.
  • Stella či Hra pro milující (Stella: Ein Schauspiel für Liebende, 1816.) Hra byla zdramatizována v roce 1996 v Českém rozhlasu[2]
  • Historie válečníka
  • Faust je dvoudílná dramatická báseň. Již v polovině 70. let 18. století vznikla raná nepublikovaná verze, tzv. Urfaust (Prafaust), ve stylu Sturm und Drang. První díl vyšel roku 1808, druhý díl až po autorově smrti.

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Prometheus (další z Beethovenových děl) – tato báseň navazuje na antický mýtus o Prométheovi, zobrazuje zde ale rebelujícího a triumfujícího hrdinu.
  • Král duchů – balada
  • Čarodějův učeň – balada
  • Heřman a Dorotea – idyla
  • Západovýchodní díván
  • Elegie z Mariánských Lázní
  • Život slavím – sbírka básní

Romány[editovat | editovat zdroj]

Přírodovědná a jiná odborná činnost[editovat | editovat zdroj]

Biologie a botanika[editovat | editovat zdroj]

Jako biolog Goethe patřil ke směru německé Naturfilosofie. Zabýval se zejména osteologiíbotanikou. Roku 1790 časopisecky vyšla jeho esej Versuch die Metamorphose der Pflanzen zu erklären (doslovně: Pokus o vysvětlení proměny rostlin). Tato studie byla vydána znovu až po 27 letech v rámci řady Zur Morphologie pod názvem Die Metamorphose der Pflanzen (Proměna rostlin).

V tomto díle Goethe mj. popisuje náduť peřenou (Bryophyllum pinnatum či Kalanchoe pinnata), rostlinu původem z Madagaskaru, které se dodnes přezdívá Goetheho rostlina, neboť si ji básník velmi oblíbil.[3] Goethe byl prvním, kdo součásti květu interpretoval jako metamorfované listy. Dokonce měl primát i v tom, že 19 let před formulováním lamarckismu a 48 let před vznikem Darwinovy vývojové teorie ve svém díle interpretoval reálné rostliny jako metamorfózy prarostliny (Urpflanze).[4]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Goethe se také intenzivně zabýval geologií a mineralogií; v tomto směru následoval ve šlépějích svého otce. Sbíral minerály, zejména poblíž Karlových Varů, popsal například karlovarská dvojčata, zajímal se i o další druhy specifických místních minerálů, jako je například odrůda vřídlovce hrachovec.[5] Jeho jménem byl pojmenován minerál goethit. Goethova sbírka minerálů čítala v době jeho smrti 17 800 exponátů.

Teorie barev[editovat | editovat zdroj]

Goethe věnoval mnoho úsilí práci Teorie barev (Zur Farbenlehre, Tübingen 1810), která měla popsat lidské vnímání barvy a polemizovat s Isaacem Newtonem. I když je oceňována přesnost Goethových pozorování, u jeho teorie barev se nepodařilo prokázat prediktivní platnost a není považována za vědeckou teorii, ale spíše za fenomenologii.

Stavebník[editovat | editovat zdroj]

Goethe působil též ve funkci silničního ředitele vévodství. Navrhoval a řídil technologii staveb a údržby některých silnic. Napsal Traktát o návrhu a stavbě cest.[6] Jak svědčí jeho deníky, typu pozemních komunikací, jejich materiálu a způsobu zhotovení si všímal také při cestách včetně těch do lázní v západních Čechách.

Online dostupná díla autora[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Wolfgang von Goethe na německé Wikipedii.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Haematorrhoea (hematorea): ae, f. (ř. haima-haimatos krev, ř. rhoia tok, proud) hematorea, hemorea, prudké, silné krvácení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BOYLE, Nicholas: Goethe. Der Dichter in seiner Zeit. Svazek I: 1749–1790. Insel-Verlag, Frankfurt nad Mohanem 2004, s. 480 f.
  2. Johann Wolfgang Goethe: Hra pro milující. [1].
  3. Kalanchoe
  4. Stanislav Komárek: Dějiny biologického myšlení. Nakl. Vesmír, 1997, ISBN 80-85977-10-9, str. 75
  5. LEHRBERGER, Gerhard et all. Der Sprudel macht den Stein: Schätze aus Karlsbad. Marktredwitz: Egerlad - Museum, 2004. 528 s. S. 110. (německy) 
  6. RYBA, J.: K historii silniční dopravy na území České republiky. Centrum služeb pro silniční dopravu, [2], Praha, Institut Jana Pernera, 2004, ISBN 80-86530-14-0.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]