Anna Walentynowiczová
| Anna Walentynowiczová | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Anna Lubczyk |
| Narození | 15. srpna 1929  Rovno, Polsko (dnes Ukrajina) |
| Úmrtí | 10. dubna 2010 (ve věku 80 let)  Pečersk, poblíž Smolenska, Rusko |
| Příčina úmrtí | havárie Tu-154 u Smolenska |
| Místo pohřbení | Srebrzysko Cemetery |
| Národnost | polská |
| Sídlo | Gdaňsk |
| Profese | novinářka, odborářka, disidentka, svářečka, jeřábnice a spisovatelka literatury faktu |
| Náboženství | katolicismus katolická církev |
| Ocenění | Řád bílé orlice (2006) rytíř Řádu znovuzrozeného Polska Zlatý záslužný kříž Stříbrný záslužný kříž Kříž svobody a solidarity … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
| Commons | Anna Walentynowicz |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Anna Walentynowiczová, roz. Lubczyk (15. srpna 1929, Rovno, Polsko – 10. dubna 2010, Pečersk, Rusko) byla polská odborářská aktivistka[1].
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Narodila se v tehdy polském Rovnu. Za druhé světové války osiřela. V roce 1950 začala pracovat v Leninových loděnicích v Gdaňsku. Brzy byla rozčarována z nečinnosti Polské sjednocené dělnické strany, když viděla, že se dělníci nemohou organizovat a že se jejich obavami nikdo nezabývá. Svou aktivní práci zahájila poté, co jeden z jejích vedoucích ukradl peníze od zaměstnanců a použil je v loterii. Ke konci sedmdesátých let a na počátku osmdesátých let byla členkou Svobodných pobřežních odborů. Za účast v ilegálních odborech byla 7. srpna 1980 propuštěna pět měsíců před nástupem do důchodu. V reakci na toto rozhodnutí vedení byla 14. srpna 1980 uspořádána stávka, v jejímž důsledku se do práce vrátila nejen Walentynowiczová, ale i Lech Wałęsa. Walentynowiczová byla členkou Solidarity, ale opustila ji s kritikou Wałesovy politiky. Po pádu komunismu se již politicky neangažovala.
V roce 2000 odmítla gdaňské čestné občanství. V roce 2003 zažádala stát o kompenzaci za svoji perzekuci v osmdesátých letech. V lednu 2005 získala Trumanovu-Reaganovu medaili svobody. V květnu roku 2006 obdržela z rukou bývalého polského prezidenta Lecha Kaczyńskiho nejvyšší polské státní vyznamenání, řád Bílé orlice.[2]
Objevila se také ve čtyřech filmech, kde ztvárnila samu sebe.
Zemřela při leteckém neštěstí u ruského Smolensku dne 10. dubna 2010. Byla pochována na hřbitově 'Cmentarz Srebrzysko' v Gdaňsku.
Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]
-
Místo jejího bydliště (Gdaňsk-Wrzeszcz, ul. Grunwaldzka 49) -
Pamětní deska na domě, kde žila až do své smrti (Gdaňsk-Wrzeszcz, ul. Grunwaldzka 49). -
Hrob Anny Walentynowiczové v Gdaňsku (Polsko) -
Její medailonek na náhrobku -
Podpis Anny Walentynowiczové
.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Walentynowicz Anna, v Encyklopedii PWN
- ↑ Prezydent RP wręczył odznaczenia państwowe w dniu Święta Narodowego 3 Maja. Prezydent.pl [online]. 2006-05-03 [cit. 2015-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anna Walentynowicz na anglické Wikipedii.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- (polsky) Cenckiewicz, Sławomir. Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki (1929-2010). Poznań: Wydawnictwo Zysk i S-ka, 2010. 888 S. ISBN 978-83-7506-516-9, ISBN 978-83-7506-507-7
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- (polsky) Cenckiewicz, Sławomir. Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki (1929-2010). 185-207 S. (on-line; část knihy)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Anna Walentynowiczová na Wikimedia Commons
