Amalrik z Bène

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Amalrik z Bène
Amalric of Bena (Clean).jpg
Narození 1150
Chartres
Úmrtí 1206 (ve věku 55–56 let)
Paříž
Alma mater Pařížská univerzita
Zaměstnavatel Pařížská univerzita
Nábož. vyznání křesťanství
Funkce profesor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Amalrik z Bène, též Amalrik nebo Amalrich[1] z Beny, Amalricus, Amaury de Bennes či Amaury de Chartres († v rozmezí 12041207) byl francouzský teolog, magistr na fakultě svobodných umění v Paříži.[2] Boha podle všeho ztotožnil s přírodou, byť jeho dílo známe jen ze svědectví odpůrců. Jeho učení bylo církví odsouzeno. Navázalo na něj hnutí tzv. amalrikánů.

Ottův slovník naučný o něm uváděl: "Narozen v okolí Chartresu, vynikal již záhy dialektickým ostrovtipem a přednášel v Paříži před velice četným posluchačstvem až do té doby, kdy jej biskupský kancléř obžaloval z bludařství; Amalrik odebral se do Říma k Innocentovi III., byl však od něho r. 1204 odsouzen a později přinucen odvolati. Amalrik uchýlil se do kláštera, kde již r. 1209 zemřel.[pozn. 1] Pantheistické učení jeho vyjádřiti lze jeho větami: Bůh jest vše, essence všech věcí; každý křesťan musí věřiti, že jest údem těla Kristova, bez kteréhož článku víry nikdo nemůže býti spasen. Zásady ty jsou ryze pantheistické a čerpal je Amalrik hlavně z Eriugeny,[pozn. 2] ačkoli patrně ani spisy Aristotelovy, Avicebronův »Fons vitae« a snad i platonismus Bernarda z Chartres na něho nezůstaly bez vlivu. Nauka Amalrikova byla na synodě pařížské r. 1209 odsouzena, [pozn. 3] Amalrik sám byl vyobcován z církve, kosti jeho vyzdviženy a spáleny. Zároveň stiženi těžkými tresty církevními stoupenci Amalrikovi, zvaní Amalrikány. Bylo jich několik v diécési pařížské, z nichž upáleno bylo 10 a 4 doživotně uvězněni."[5]

Svými názory Amalrik ovlivnil další panteistické myslitele, zejména Davida z Dinantu. Amalrikovo učení dále rozvíjela radikální sekta amalrikánů, bratří a sester „Svatého ducha". Dle svědectví Gersona Amalrik a amalrikáni hlásali, že Bůh je podstatou všech věcí. „V lásce ustává přirozenost lidská býti stvořením a stává se jednem s Bohem, splývajíc s ním v jedno jsoucno. Vývoj světový stopoval jako vývoj božských osob. Nejprve vládl Bůh-otec v době zákona, pak Bůh-syn v dob víry, a nyní nastává vláda Ducha svatého v době vědění, osvícení rozumového, pochopení světa a totožnosti jeho s Bohem. Je prý možno již spatřiti ty, kdo Duchem svatým jsou osvíceni; u nich věda nastoupila místo víry..."[6] Duch svatý se usídlil v člověku a člověk se tak stal součástí božstva. Nejsou tedy potřebné svátosti, kněžství, církev. Duchem svatým je duch lidský.[4]

Protože spisy Amalrikovy se nezachovaly, je těžké přesně rozlišit, co z uvedených názorů hlásal on sám a co je dílem jeho pozdějších následovníků, amalrikánů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Datum Amalrikova úmrtí je nejisté, bývá uváděno v různých příručkách různě. Dle Bruggerova Filosofického slovníku zemřel „kolem roku 1206".[3]
  2. Amalrik byl nepochybně silně ovlivněn názory Jana Scota Eriugeny. Eriugenův spis Perifphyseon byl dokonce mylně považován za Amalrikovo dílo a byl brzy po roce 1210 odsouzen jako „Liber Amalrici".[2]
  3. Český slovník bohovědný uvádí, že synoda pařížská, která odsoudila Amalrikovo učení a dala jeho kosti odstranit z posvěcené země, se konala roku 1210. Učení Amalrikovo odsoudil i IV. lateránský koncil v roce 1215.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tvar „Amalrich" je užíván např. v knize → HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. Překlad Břetislav Horyna. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. 351 s. [Viz str. 164.]
  2. a b HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. Překlad Břetislav Horyna. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. 351 s. [Viz str. 164.]
  3. BRUGGER, Walter aj. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. ISBN 80-206-0409-X. [Viz str. 536.]
  4. a b TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A-Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [Viz str. 367.]
  5. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. [Citovaný text je na str. 66.] → http://leccos.com/index.php/clanky/amalrik-z-bene
  6. DRTINA, František. Úvod do filosofie. Díl historický: základní úvahy, myšlenkový vývoj evropského lidstva. Část 1, Starověk a středověk. Praha: J. Laichter, 1914. 568 s. [Citovaný text je na str. 474.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRTINA, František. Úvod do filosofie. Díl historický: základní úvahy, myšlenkový vývoj evropského lidstva. Část 1, Starověk a středověk. Praha: J. Laichter, 1914. 568 s. [Viz str. 473–474.]
  • GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [O amalrikánech viz str. 124.]
  • SOKOLOV, Vasilij Vasil'jevič. Středověká filozofie. Překlad Vilém Herold a Václava Steindlová. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1988. 476 s. [Viz str. 322–323.]
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A-Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [O Amalrikovi i amalrikánech viz str. 367.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]