Přeskočit na obsah

Alois Janotka

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alois Janotka
Narození27. listopadu 1891
Kopřivnice, Okres Nový Jičín[1]
Úmrtí1990 (ve věku 98–99 let)
BydlištěVáclavkova 343/20, Praha 6 (Praha 17) - Dejvice (dříve ulice Starodružiníků)
Vzdělánístrojní průmyslovka
Povolánívoják z povolání, úředník u firmy Herain
ZaměstnavateléTatra Kopřivnice; československá armáda
Partner(ka)Marie Janotková
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Alois Janotka (27. listopadu 1891 v Kopřivnici v okrese Nový Jičín[1] – 1990) byl příslušníkem československých legií v Rusku, účastníkem bitvy u Zborova.[2] Po vzniku Československa a návratu z Ruska do vlasti se stal vojákem z povolání.[2] V československé prvorepublikové armádě dosáhl hodnosti majora.[2] S podplukovníkem Josefem Mašínem se Alois Janotka velmi dobře znal z legií a po vzniku protektorátu se tak logicky stal jeho nejbližším spolupracovníkem v odboji.[2] Manželé Alois a Marie Janotkovi vytvořili pro Tři krále ve svém dvoupokojovém bytě v Dejvicích důležitý odbojový opěrný bod.[2] Alois Janotka vytvářel především falešné doklady, jeho manželka Marie fungovala jako spojka.[2] Janotkovi poskytovali zázemí podplukovníku Josefu Mašínovi a po jeho zatčení i štábnímu kapitánovi Václavu Morávkovi.[2] V polovině roku 1942 byl Alois Janotka zatčen.[2] Zbytek války strávil v koncentračním táboře. Válku přežil, ale v padesátých letech dvacátého století jej opět věznili komunisté. Zemřel v roce 1990.[2]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Před první světovou válkou

[editovat | editovat zdroj]

Alois Janotka se narodil 27. listopadu 1891 v Kopřivnici v okrese Nový Jičín.[1] Po skončení strojní průmyslovky[3] pracoval nějaký čas jako zástupce kopřivnické Tatry v Rostově na Donu.[3]

V legiích v Rusku

[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí první světové války byl povolán do rakousko-uherské armády. Do československých legií v Rusku se přihlásil 15. srpna 1914 a po nezbytném výcviku byl zařazen v hodnosti kapitána do 1. střeleckého pluku.[1] Již v srpnu roku 1914 (několik dní po zahájení první světové války) se z Čechů, žijících v Rusku zformovala vojenská jednotka dobrovolníků nazývaná Česká družina. Ta se později rozrostla i o válečné zajatce. Tato jednotka zpočátku čítala asi 720 dobrovolníků, byla to jakási předchůdkyně ruských československých legií a její členové si později začali říkat "Starodružiníci". Alois Janotka byl příslušníkem této České družiny.[3] Když byl v bitvě u Zborova (1. – 2. července 1917) zraněn starodružiník plukovník Josef Boris Wuchterle,[4] převzal po něm velení 10. roty III. praporu 1. československého střeleckého pluku právě Alois Janotka.[3][5][6] V letech 1918 až 1920 působil Alois Janotka v čele úderných jednotek.[3] S Josefem Mašínem bojovali společně v 1. československém střeleckém pluku v ruských legiích jak Alois Janotka, tak i Karel Teringl.[5] (Alois Janotka byl Mašínovým velitelem v ruských legiích.)[7][8] V legiích Alois Janotka aktivně působil od 1. září 1914 do 6. února 1920.[1] Jako příslušník československých legií v Rusku končil opět u 1. střeleckého pluku, ale již v hodnosti majora, definitivně byl demobilizován k 31. prosinci 1921.[1]

Po návratu do vlasti

[editovat | editovat zdroj]

Po skončení první světové války a po návratu československých legionářů z Ruska do nově vzniklého Československa nastoupil Alios Janotka dráhu profesionálního vojáka v prvorepublikové československé armádě.[2] Do začátku druhé světové války dosáhl Alois Janotka hodnosti majora.[2] Po nastolení Protektorátu Čechy a Morava byla v létě roku 1939 prvorepubliková československá armáda rozpuštěna. Vojáci z povolání byli umísťováni na různá civilní místa a do různých profesí, kde měli být „prospěšni protektorátu“. Alois Janotka pracoval jako úředník firmy Herain, jeho kancelář byla ve Štěpánské ulici (naproti hotelu Alcron).[9] Firma se zabývala výrobou a distribucí jízdních kol, což Janotkovi umožňovalo (mimo jiné) volně jezdit vlakem po celém území protektorátu.[9]

První kontakty s odbojem

[editovat | editovat zdroj]

Od podzimu roku 1938 se v Praze – Dejvicích v bytě podplukovníka Josefa Balabána (v ulici Na hutích 581/1[10]) [p 1] nebo v legionářské restauraci Bajkal na Vítězném náměstí (dnešní Dům armády Praha – DAP) začala scházet neformální skupina, ve které se společně setkávali bývalí příslušníci zahraničních československých (především ruských) legií z doby první světové války (plukovník Josef Churavý, podplukovník Josef Balabán, podplukovník Josef Mašín, major letectva RNDr. Josef Jedlička, major Alois Janotka) a rovněž mladší vlastenecky smýšlející Balabánovi známí (bratr Balabánovy družky Bohuslav Sleza, ředitel Centrokomise Gustav Svoboda a lékárník Otakar Schiedeck – funkcionář skautské organizace).[11][12][5][3][13]

Ilegální činnost

[editovat | editovat zdroj]

Alois Janotka se osobně velmi dobře znal s Josefem Mašínem (kromě společné bojové historie v ruských legiích působil po první světové válce Alois Janotka u útvaru v Českých Budějovicích a Josef Mašín u něho sloužil)[9] a tak celkem logicky po vzniku protektorátu se Janotka stal Mašínovým nejbližším spolupracovníkem v protiněmeckém odboji.[2] Ve svém dejvickém bytě (na adrese Václavkova 343/20, Praha 6 (Praha 17) – Dejvice)[p 2] manželé Alois a Marie Janotkovi vytvořili důležitý odbojový uzel – místo schůzek Tří králů – také jeden z mnoha úkrytů Josefa Mašína.[2] Marie Janotková pracovala v odboji jako spojka.[2] (Její krycí jméno v odboji bylo "Jana".[9]) Alois Janotka především vytvářel falešné doklady.[2] Kromě toho, že dejvický byt poskytoval zázemí Josefu Mašínovi (a po jeho zatčení i Václavu Morávkovi),[2] sloužil zároveň i jako školicí středisko, kde se odbojáři učili klást nálože.[7][8] V bytě se také vyráběly falešné doklady a dokumenty. Také se tu fotografovaly německé dokumenty,[p 3] které pak kurýři odváželi z protektorátu.[7][8]

Dne 14. září 1939 zde Josef Mašín a Ctibor Novák připravili výbušniny, které Ctibor Novák o den později nechal v Berlíně explodovat před Ministerstvem letectví na Lipské třídě a před ředitelstvím policie na náměstí Alexanderplatz.[8][p 4] Tyto amatérské bomby byly vyrobeny ve "zbrojnici" na Bílé Hoře u Líkařů.[3] Výsledky těchto bombových útoků se v literatuře poněkud liší, nicméně minimálně z psychologického hlediska byl jejich úspěch nepopiratelný.[3][p 5]

Sám Ctibor Novák po druhé světové válce vzpomínal:[3]

"Výbuchy v Berlíně vyvolaly u Němců pravé zděšení. Pobíhali bezhlavě po ulicích, volajíce: "Die Engländer sind da" (Angličani jsou tady) a vrhali se do tunelů podzemní dráhy, přičemž došlo k panice a bylo mnoho zraněných."

Ctibor Novák, vzpomínka na pumové útoky, [3]

V rámci poválečného vyšetřování Ctibora Nováka na pumové útoky vzpomínal plukovník Jan Studlar:[3]

"Ihned po provedené akci dostavil se podplukovník Josef Mašín pozdě večer, na podzim roku 1939, do mého bytu v Praze ... a pln radosti mi oznámil, že Ctibor provedl před krátkou dobou v Berlíně skvělou akci. Vylíčil, v přítomnosti mé manželky, průběh zděšení, vyvolaného u berlínských Němců po výbuchu ... Počkali jsme si na zprávy z Berlína. Asi kolem jedné hodiny berlínský rozhlas hlásil provedení atentátu ... O věci, jak jsem později doznal, věděl téhož večera podplukovník František Lechner, paní Zdena Mašínová, major Alois Janotka a jeho manželka Marie."

plukovník Jan Studlar, vyšetřování pumových útoků, [3]

Konec ilegální činnosti

[editovat | editovat zdroj]

V polovině roku 1942 byl Alois Janotka zatčen a zbytek války (1942 až 1945) strávil v koncentračním táboře.[2][3][16] Druhou světovou válku přežil.[2][7][8]

Po druhé světové válce

[editovat | editovat zdroj]

V padesátých letech dvacátého století byl Alois Janotka protizákonně vězněný komunistickým režimem.[2][3][16] Do výslužby odcházel z armády s hodností podplukovníka. Zemřel v roce 1990.[2][7][8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Na hutích 581/1 (v letech 1940 až 1945 Fichteova (německy Fichtestrasse) Praha 6 (Praha 17). Na této adrese bylo poslední legální bydliště podplukovníka Josefa Balabána a jeho družky Josefy Kochmannové před Balabánovým odchodem do ilegality.[10]
  2. ↑ Manželé Janotkovi bydleli ve dvoupokojovém bytě ve druhém patře v rohovém čtyřpatrovém domě v ulici Starodružiníků v Dejvicích. Později byla ulice přejmenována na Václavkovu. Ulice Starodružiníků dostala svůj název právě po domě, kde Janotkovi bydleli, protože zde většinou žili veteráni z první světové války - členové československých legií.[9]
  3. ↑ Informace o leteckém průmyslu získával podplukovník Josef Balabán například z továrny Letov. Odtud vynášel tajné nákresy a plány německých strojů bratr Josefy Kochmannové Bohuslav Sleza. Touto cestou se údajně získalo asi 60 výkresů letadel Focke-Wulf a plány dalších letounů a kluzáků. Nákresy byly ofotografovány buď v bytě majora Aloise Janotky v Dejvicích nebo v bytě jeho švagra Josefa Hanzla na Letné.[14][5]
  4. ↑ Dle Zdeny Mašínové bylo v úmyslu podplukovníka Josefa Mašína a kapitána Ctibora Nováka vyhodit do povětří také italské vyslanectví v Berlíně, ovšem k tomu nebyl dostatek potřebného materiálu.[15][3]
  5. ↑ Po útoku odjel kapitán Ctibor Novák do Prahy a rozhodl se uprchnout za hranice. Při přestřelce na rakousko-jugoslávských hranicích byl však dopaden a převezen do Prahy. I když si Gestapo bombové útoky s jeho osobou nespojilo, byl pro podezření ze špionáže až do konce války uvězněn.[3]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f Záznam vojáka (Alois Janotka) (Datum narození: 27.11.1891; Místo narození: Kopřivnice v okrese Nový Jičín) [online]. Vojenský ústřední archiv - databáze legionářů [cit. 2021-08-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t LEŽÁK, Zdeněk; KOCIÁN, Michal. Tři králové. 1. vyd. Praha: ARGO, 2017. 108 s. ISBN 978-80-257-2321-0. EAN: 9788025723210. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p DANÍČEK, Patrik. Josef Mašín, (nejen) očima potomků. Brno, 2016 [cit. 2017-12-10]. 131 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.. s. 14, 25, 36, 50, 52. Dostupné online.
  4. ↑ Plukovník Josef Boris Wuchterle - starodružiník [online]. 2010-01-26 [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-03-31. 
  5. ↑ a b c d KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové (Rejstřík osob: Alois Janotka). Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. S. 34, 55, 72, 213, 220. 
  6. ↑ KUČERA Martin: 'Čeští velitelé v bitvě u Zborova. In: Historie a vojenství, ročník 1992, číslo 2, strana 14
  7. ↑ a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Alois Janotka). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 609. 
  8. ↑ a b c d e f PADEVĚT, Jiří. Tři králové - odbojová činnost legendární skupiny a vysílací místa radiostanic Sparta I a Sparta II (rejstřík osob: Alois Janotka). 1. vyd. Praha: Academia, 2017. 169 s. ISBN 978-80-200-2677-4. S. 136. 
  9. ↑ a b c d e PETR, Kettner; JEDLIČKA, Ivan Milan. Tajemství tří králů. Praha: Nakladatelství Mht, 1995. 174 s. (Akta: svazek první). Mht-06-95. S. 19, 47, 48, 86,87, 101, 102, 111, 116, 121, 125, 126, 129, 152, 163, 166, 167,170. O lidech, kteří nesměli vstoupit do historie. 
  10. ↑ a b PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Praha 6 (Praha 17), Na hutích 581/1, s. 582. 
  11. ↑ KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. Kapitola rejstřík osob: Josef Jedlička, s. 34, 35, 135 158, 176, 177, 213. 
  12. ↑ FLAJŠMAN, Miroslav, Ing. Mjr. RNDr. Josef JEDLIČKA - zapomenutá historie československé meteorologie a národně osvobozeneckého hnutí v době 1. a 2. světové války [online]. (www.vojzesl.cz) Sdružení přítel vojenské zeměpisné služby [cit. 2017-10-13]. Kapitola RNDr. Josef Jedlička - zapomenutá historie. Dostupné online. 
  13. ↑ KURAL Václav: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940 - 1943. Praha 1997, strany 14 až 15
  14. ↑ Vzpomínky Marie a Aloise Janotkových, strojopis, 17 stran, kopie v držení spisovatele a historika Petra Koury.
  15. ↑ Vojenský historický archiv (VHA), fond 308, signatura 30-4. "Obrana národa". Zpráva o činnosti jednotlivců 0-180. Odbojová činnost, zatčení a věznění podplukovníka Josefa Mašína. Vzpomínky Zdeny Mašínové.
  16. ↑ a b KUČERA Martin: 'Čeští velitelé v bitvě u Zborova. In: Historie a vojenství, ročník 1992, číslo 2, strany 16 - 17

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Osobní karta legionáře (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války)
  • Legionářský poslužný spis (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války)

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alois_Janotka&oldid=24125797“