Vítězné náměstí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Vítězné náměstí
Pohled na Vítězné náměstí od Jugoslávských partyzánů
Pohled na Vítězné náměstí od Jugoslávských partyzánů
Umístění
Město Praha
Městská část Praha 6
Čtvrť Dejvice, Bubeneč
Poloha
Historie
Datum vzniku 1925
Kód ulice 468401
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Metro Dejvická

Vítězné náměstí, lidově zvané též Kulaťák, je podkovovité náměstí v Praze na rozhraní Dejvic a Bubenče. Nachází se na něm kruhový objezd, do něhož ústí čtyři ulice (Svatovítská, Československé armády, Evropská a Jugoslávských partyzánů), s tramvajovou křižovatkou uprostřed, pod ním pak stanice metra Dejvická. Vzniklo v roce 1925.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Památník československým vojákům. V pozadí průčelí generálního štábu, prohnuté do tvaru náměstí.

Oproti svažitému okolí je prostor náměstí relativně rovinný a již dříve zde bývala významná křižovatka, odkud se rozbíhaly tři cesty: k dejvickému nádraží a Písecké bráně do Prahy na jihovýchodě, na západě do Vokovic a na Veleslavín a na severu k Vltavě do Podbaby. Při křižovatce, kde se říkalo Na Růžku, stála škola postavená kolem roku 1870 a hospoda.[1]

Urbanistické řešení nového severozápadního města bylo v roce 1920 svěřeno na základě soutěže architektu Antonínu Engelovi. Ten zde vyprojektoval hlavní, centrální náměstí celé čtvrti. Stavba náměstí však byla přerušena velkou hospodářskou krizí a již nebyla dokončena.

Od svého vzniku v roce 1925 až do roku 1940 se nazývalo Vítězné. Stalo se tak na počest vítězného boje čs. lidu za národní samostatnost, který vyvrcholil v roce 1918 vyhlášením samostatné Československé republiky.

V roce 1942 byla tramvajová trať přesunuta z kruhového objezdu do středu. Po válce došlo ještě ve spolupráci s Englem k dostavění některých proluk v jinak dokončené části náměstí. V době, kdy se náměstí jmenovalo Říjnové rovoluce a stanice metra Leninova, stávala v severovýchodní části náměstí socha V. I. Lenina. Po sametové revoluci byla socha odstraněna a její sokl sloužil jako překážka pro skateboardisty.[2] V roce 2007 Magistrát hlavního města Prahy vedený bývalým starostou Prahy 6 Pavlem Bémem (ODS) za podpory tehdejšího starosty Prahy 6 Tomáše Chalupy (ODS) nechal zbytky pomníku ostranit.[2] Později byl blíže ke generálnímu štábu vybudován památník československým vojákům z 2. světové války.

Historické názvy

Urbanistické řešení[editovat | editovat zdroj]

Hlavní osu náměstí zvolil Engel ve směru Dejvické ulice, kde už byla částečně realizovaná zástavba dle dřívějšího šachovnicově pravoúhlého plánu. Pravoúhlá je i polovina náměstí okolo Dejvické, kde se nacházejí civilní domy s byty a obchody. Druhá polovina náměstí je půlkruhová a měla být vyhrazená pro slavnostnější veřejné stavby. Z nich byla realizována jen budova generálního štábu československé armády na západě. Symetricky proti ní byl prostor určený pro budoucí radnici, dnes využitý provizorním parkovištěm. Severozápadní čtvrtina byla vyhrazena pro kampus Českého vysokého učení technického se vstupní bránou v hlavní ose náměstí proti Dejvické ulici.[1]

Hlavní osu doplňují dvě osy dopravní, jedna severo-jižní (Jugoslávských partyzánů-Svatovítská) a druhá západo-východní (Evropská-Čs. armády). Pravidelnou uspořádání na osminy doplňuje osa menších ulic Buzulucké a Verdunské, které oddělují pravoúhlou a půlkruhovou část. Náměstí kruhovým objezdem a paprskovitě se rozbíhajícími ulicemi odpovídá Engelovi bližší radiální pojetí, které však na jihovýchodě tvůrčím způsobem zkombinoval se starším pravoúhlým uspořádáním.[1]

Lední medvěd[editovat | editovat zdroj]

Provizorní parkoviště, budoucí staveniště.

V místě provizorního parkoviště, na východ od ulice Jugoslávských partyzánů, kde měla původně stát radnice, je plánovaná stavba nové polyfunkční budovy LINE. Stavba je zaštítěna finanční skupinou PPF Petra Kellnera. Její světlá barva a oblé, výrazně zvlněné tvary nečleněného, lamelami pokrytého povrchu stavby jí vysloužily přezdívku Lední medvěd. Odpůrci stavby kritizují nejasné vztahy městské části s investorem a její nedostatečnou kontrolou využití vlastního lukrativního pozemku. Dále kritizují nedostatečnou a opožděnou komunikaci radnice s veřejností ohledně záměru stavby. Největší kritika se soustřeďuje na vlastní podobu budovy: nerespektování původního urbanistického plánu, vytváření nové výrazné dominanty bez nového plánu na dostavění zbylé části náměstí, nerespektování měřítka a prostorového uspořádání dle platné vyhlášky pro místní památkovou zónu. Naopak návrh stavby pochválila např. architektka Eva Jiřičná či historik architektury Zdeněk Lukeš.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Engelovy Dejvice
  2. a b Šestka, Noviny městské části Praha 6, Po Leninovi ani stopa, cit. "Městská část postup magistrátu podporuje, neboť se odstraňuje stavba, která na náměstí nikdy neměla být a zcela narušuje koncept Vítězného náměstí," uvedl starosta Tomáš Chalupa. Desku nahradila travní plocha, tak, jak je tomu i v ostatních kvadrantech náměstí podle původních záměrů architekta. Likvidace torza pomníku pobouřila některé skateboardisty. "Začínaly zde mnohé generace skateboardistů a troufám si říct, že pro skateboardovou komunitu bylo toto místo legendární, neřku-li kultovní. Denně zde trénovaly desítky skateboardistů nejen z Prahy 6," tvrdí na webových stránkách radnice zklamaný Mikuláš Roubíček.
  3. Věstník KzSP 2013/1, str. 15

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEČKOVÁ, Kateřina. Engelovy Dejvice. Jak se z vesnice stalo velké město. Za starou Prahu. Věstník Klubu za starou Prahu. 2013, roč. XLIII, čís. 1, s. 4-9. [článek převážně o náměstí; dále jen „Engelovy Dejvice“]. ISSN 1213-4228. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]