Přeskočit na obsah

Alexandr Romanovič Běljajev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alexandr Romanovič Běljajev
Alexandr Romanovič Běljajev v  roce 1915
Alexandr Romanovič Běljajev v  roce 1915
Narození16. březen 1884
Smolensk, Ruské impérium
Úmrtí6. leden 1942 (57 let)
Puškin, Sovětský svaz
Místo pohřbeníKazanský hřbitov v Puškinu
Povoláníspisovatel, právník
Národnostruská
Žánrscience fiction, dobrodružná literatura
Významná dílaHlava profesora Dowella
Člověk obojživelník
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr Romanovič Běljajev (rusky Александр Романович Беляев, 16. března 1884 (podle starého kalendáře 3. března) v Smolensku, Rusko6. leden 1942 Puškin, SSSR) byl ruský spisovatel, který se věnoval fantastice. Z řady jeho prací vyniká Hlava profesora Dowella a Člověk obojživelník.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl duchovním a Alexandr, přezdívaný Saša na jeho přání docházel do semináře od svých 11 let. Rád si četl a zajímalo jej divadlo do té míry, že jej i ochotnicky hrál a režíroval. Hrál na housle i recitoval. Když ve svých 17 letech studium na kněžském semináři ukončil, rozhodl se s duchovní kariérou skončit a začal se studiemi práv. A i při tomto studiu pokračoval ve hraní, s jedním ze smolenských divadel měl uzavřenou smlouvu. Během studií se zajímal např. o fotografování, studoval i reakce odsouzenců před popravou. Tyto znalosti později uplatnil při psaní.[1]

Právníkem

[editovat | editovat zdroj]

Po zdárném studiu vykonával úspěšně právnickou profesi a za vydělané peníze cestoval, byl v Itálii i Francii. Krátce před vypuknutím I. světové války se vrátil domů, ale roku 1915 prodělal těžké onemocnění tuberkulózou. Polehával 6 let a následky si nesl po celý zbytek života.

V roce 1921 se přestěhoval do Moskvy, kde si našel místo právníka u poštovní správy. V Moskvě začal ve volných chvílích psát. Inspiroval se romány Julese Verna a Alexeje Tolstého.[2]

Spisovatelem

[editovat | editovat zdroj]

Už jeho první dílo Hlava profesora Dowella, mu vydal časopis Vsemirnyj sledospyt roku 1925. Protože se dílo setkalo s příznivou odezvou čtenářů, psal dál. V roce 1926 mu stejný časopis uveřejnil literární práce Ostrov ztracených lodí a Poslední člověk z Atlantidy (obě byly vydány mnohem později i v Československu). O dva roky později mu časopis (a téhož roku vydáno i knižně) vytiskl román Člověk obojživelník, který se dočkal vydání v řadě států a byl i zfilmován. V roce 1929 pak vydal román Prodavač vzduchu a následovala řada dalších. Začal si psát i se zakladatelem kosmonautiky K. E. Ciolkovským.[3]

V roce 1931 se z Moskvy odstěhoval do Carského Sela (později Puškin) u Leningradu. Začal mít problémy s vydáváním dalších prací, nastoupil do zaměstnání v podniku Lenryba a kvůli práci odcestoval do dalekého Murmanska. Psal dál a po krátké odmlce mu byly vydány další práce – dodnes ceněný vědeckofantastický román Skok do prázdna, pak Laboratoř W, Ariel i jiné. Napsal za svůj život 17 románů, mnoho povídek i novinových článků.

Na sklonku života

[editovat | editovat zdroj]

Na začátku II. světové války znovu onemocněl. V roce 1940 mu operovali ledvinu (operaci sledoval na vlastní přání v zrcadle). V roce 1942 Puškino obsadili Němci, byt mu poničilo gestapo, byl podroben výslechům. Nemocný Běljajev útrapy nevydržel a 6. ledna 1942 zemřel ve svých 57 letech.[4]

  • Hlava profesora Dowella (1925, rusky Голова профессора Доуэля) - román s hororovým zabarvením. Mladá medička Mari Lorandová získá práci v chirurgické laboratoři profesora Kerna, kde pozná hlavu význačného neurobiologa Dowella, která je uměle udržována při životě. Mari postupně odhalí, že si Kern nárokuje úspěchy profesora Dowella a rozhodne se profesorovi pomoci, což je úkol velmi obtížný, neboť veškeré výhody jsou na straně Kerna. Kniha byla zfilmována.
  • Ostrov ztracených lodí (1926, rusky Остров погибших кораблей) - v Sargasovém moři vznikne umělý ostrov z vraků lodí, na němž jeho obyvatelé prožívají podivný život ničený chamtivostí a touhou po bohatství.
  • Poslední člověk z Atlantidy (1926, rusky Последний человек из Атлантиды)
  • Génius zkázy (1926, rusky Властелин мира)
  • Člověk obojživelník (1928, rusky Человек-амфибия) - děj románu se odehrává na argentinském pobřeží. Hlavním hrdinou je Indián Ichtyandr, který se v mládí setkal s doktorem Salvátorem a podstoupil operaci, při níž mu byly voperovány žraločí žábry. Díky tomu je Ichtyandr schopen žít pod vodou a dokáže pobývat i na souši. Ichtyandr je zajat zločineckým obchodníkem a donucen lovit pro něj perly. Dr. Salvátor se musí hájit před soudem, neboť se opovážil pozměnit „dokonalé boží dílo“ - člověka. Román byl zfilmován.
  • Válka ve vzduchoprázdnu (1928)
  • Prodavač vzduchu (1929, rusky Продавец воздуха) - příběh vědce, jenž se dostane do podzemní továrny na výrobu kapalného vzduchu, kterou na sovětském území tajně vybudovali kapitalisté.
  • Člověk, který našel svou tvář (1929, rusky Человек, нашедший своё лицо) - román předpojal možnosti biologického inženýrství.[5]
  • Skok do prázdna (1933, rusky Прыжок в Ничто) - na Zemi probíhá socialistická revoluce a několik kapitalistů plánuje opustit planetu a zamířit k Venuši.
  • Zázračné oko (1935, rusky Чудесное око)
  • Laboratoř W (1938) - sbírka obsahující 3 novely: Věčný chléb, Laboratoř W a Vzducholoď.
  • Ariel (1941, rusky Ариэль) - příběh mladíka, který po lékařském zásahu dokáže létat. Štěstí mu to nepřinese, naopak se stane štvancem.[5]
  1. NEFF, Ondřej. Všechno je jinak. Praha: Albatros, 1986. Kapitola Epocha krajní meze, s. 150–159. 
  2. Všechno je jinak, str.152
  3. Všechno je jinak, str.155
  4. Všechno je jinak, str.159
  5. a b NEFF, Ondřej; OLŠA, Jaroslav. Encyklopedie literatury science fiction. Praha, Jinočany: AFSF, H&H, 1995. ISBN 80-85390-33-7, ISBN 80-85787-90-3. Kapitola Alexandr Romanovič Běljajev, s. 185–186. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]