Albert I. Monacký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Albert I. Monacký
Portrét
Narození 13. listopadu 1848
Paříž
Úmrtí 26. června 1922 (ve věku 73 let)
Paříž
Pohřben Katedrála Notre-Dame-Immaculée
Potomci Ludvík II. Monacký
Otec Karel III. Monacký
Matka Antoinetta de Mérode
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Albert I. Monacký (Albert Honoré Charles Grimaldi; 13. listopadu 1848 Paříž - 26. června 1922 tamtéž) byl od roku 1889 až do své smrti vládnoucí kníže Monaka. Pocházel z rodu Grimaldiů a byl synem knížete Karla III. Monackého a jeho manželky Antoinetty de Mérode.

Život[editovat | editovat zdroj]

Albert I. sloužil už ve věku 17 let ve španělském námořnictvu, ale během prusko-francouzské války v letech 1870/1871 přešel k francouzskému námořnictvu, kde mu byl udělen kříž Čestné legie. Jeho skutečný zájem však nebyla armáda, ale průzkum oceánů. V této oblasti dokázal během svého života dosáhnout velkých úspěchů, například objevil šupinatou hlubinnou chobotnici, což vyvolalo senzaci, a zvíře bylo pojmenováno po jeho rodině jako Lepidoteuthis grimaldii. Mimo jiné pro její prezentaci založil v roce 1889 Oceánografické muzeum v Monaku, které bylo otevřeno v roce 1910. V roce 1911 otevřel v Paříži Oceánografický institut (Institut Océanographique, dnes Maison des Océans).[1]

21. září 1869 se Albertovou manželkou stala Mary Victoria Hamiltonová, dcera vévody Williama Hamiltona (1811–1863) a Marie Amélie Bádenské (1817–1888), jež byla dcerou Stéphanie de Beauharnais, adoptivní dcery Napoleona Bonaparta. Manželství se nevydařilo a Mary Victoria svého manžela v únoru 1870 opustila. V té době už byla těhotná se svým synem Ludvíkem. Přestěhovala se za svou matkou do Baden-Badenu na dvůr tamního velkovévody, kde pak vyrostl její syn a později monacký kníže Ludvík II. V roce 1880 bylo manželství Svatým stolcem anulováno kvůli tomu, že je z politických a dynastických důvodů prosadil Napoleon III. a že Albert i Mary Victoria byli v té době ještě velmi mladí, takže se nedokázali ubránit proti manželství, které nechtěli.

27. září 1889 nastoupil Albert I. na trůn po svém otci a o něco později se oženil s bohatou Američankou Alicí Heineovou, ovdovělou vévodkyní z Richelieu. I po druhé svatbě trávil Albert většinu času na moři, zatímco Alice Heineová přispívala ke kulturnímu životu Monaka. K rozluce páru došlo 30. května 1902, ale formálně zůstali manželi. Albert se poté pokusil zničit všechny stopy po své bývalé manželce.

V roce 1910 v knížectví došlo k lidovému povstání kvůli vysoké nezaměstnanosti. Z 19 121 obyvatel bylo jen 1482 Monačanů, všichni zaměstnanci kasina byli cizinci, a daňové výnosy investoval většinou nepřítomný kníže ve Francii. Vzniklo politické hnutí Comité monégasque, které hrozilo vyhlášením republiky, pokud by kníže nesouhlasil se zrušením absolutní monarchie, zavedením ústavy a zvolením parlamentu občany. Další požadavky směřovaly k nahrazení francouzských úředníků monackými, zrušení monopolu rodiny Blancových nad kasinem a oddělení financí státu a knížecího domu. Albert dostal ultimátum k začátku března. Jeho první ústupky, zavedení svobody tisku a komunálních voleb, lidi neuklidnily, a tak na palác zaútočil dav. Garda ho dokázala bránit tak dlouho, dokud se kníže nedostal do Francie do bezpečí. Kníže se navíc obával současně probíhající revoluce v Portugalsku, takže se nakonec vzdal a 16. listopadu 1910 vyhlásil ústavu, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1911. Splnila většinu požadavků, ale zachoval značnou politickou moc knížeti. V roce 1917, během první světové války, Albert I. ústavu dočasně pozastavil.[2] Poté zůstala v platnosti až do roku 1962, kdy byla nahrazena novou.

O Albertovi bylo známo, že důrazně zastává své názory; to zahrnovalo také jeho víru ve spravedlnost a pravdu. Během Dreyfusovy aféry se například postavil za francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl neprávem odsouzen za špionáž.

Vzhledem k tomu, že Albert stále strávil velkou část času jako badatel na moři, vládl knížectví hlavně prostřednictvím rádia. Byl očividně úspěšný: investoval obrovské zisky z kasina do infrastruktury, v Monaku nechal zrekonstruovat Knížecí palác, založil botanickou zahradu a antropologické muzeum. V roce 1910 se stal čestným členem Ruské akademie věd v Petrohradě. Již roku 1891 se stal členem korespondentem Francouzské akademie věd. Na jeho počest je pojmenována mělčina v antarktickém Weddellovém moři. Totéž platí pro mys Monako na ostrově Anvers v Bellingshausenově moři a Zemi Alberta I. na Špicberkách.

Albertův jediný syn a následník trůnu Ludvík, který jako dítě vyrůstal se svou matkou v Baden-Badenu, ale poté sloužil ve francouzské armádě, nebyl po skončení první světové války stále ženatý. V případě smrti obou hrozilo, že trůn dostane nejbližší příbuzný, bratranec prvního knížete, německý generál Wilhelm Karl von Urach. Ludvík, jeho otec i francouzská vláda tomu chtěli zabránit. Ludvík ovšem měl již mnoho let milenku, francouzsko-alžírskou varietní tanečnici jménem Marie-Juliette Louvetová, a s ní měl nemanželskou dceru Charlotte, která vyrostla v Alžíru. Sňatek s Marií-Juliettou, ženou pochybné pověsti s dětmi z předchozího manželství, podle Alberta vzhledem k pověsti dynastie nepřicházel v úvahu. Po skončení první světové války však souhlasil, že si Ludvík v roce 1919 vzal svou dceru Charlotte do Monaka, legitimizoval ji a adoptoval. Kromě toho byl nalezen hrabě z francouzské vznešené rodiny Pierre de Polignac, za něhož se v roce 1920 provdala. K zajištění kýženého nástupnictví se Charlotte v roce 1944 vzdala práva na trůn ve prospěch svého syna Rainiera III. který pak v roce 1949 následoval po svém dědečkovi Ludvíkovi jako monacký kníže. Albert zemřel v létě 1922 v Paříži a 8. července byl pohřben v monacké katedrále.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Albert I. (Monaco) na německé Wikipedii.

  1. Le Prince Albert in der Webpräsenz des Institut océanographique, Fondation Albert Ier, Prince de Monaco, abgerufen am 27. August 2017 (französisch)
  2. (en) « The Paradox ; How Late Prince Had Fairly to Force Constitution on His Reluctant People Usual Jubilation Absent. The Prince's Explanation. A Personal Appeal. The Gambling Contract. », The New York Times, 2 juillet 1922

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]