Říše Tchien-wan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Říše Tchien-wan
 Říše Jüan 1351–1360 Říše Chan (1360–1364) 
Království Lung-šu 
geografie
Čchi-čou (1351–1353),
Chan-jang (1355–1360)
obyvatelstvo
národnostní složení:
Číňané (Chanové)
státní útvar
monarchie
vznik:
1351 (vyhlášena jižními Rudými turbany)
zánik:
1360 (dobyta říší Chan)
Státní útvary a území
Předcházející:
Říše Jüan Říše Jüan
Nástupnické:
Říše Chan (1360–1364) Říše Chan (1360–1364)
Království Lung-šu Království Lung-šu

Říše Tchien-wan (čínsky pchin-jinem Tiānwán, znaky 天完​) byla jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Založili ji roku 1351 vůdci jižní větve Rudých turbanů Cou Pchu-šeng, Pcheng Jing-jü a Sü Šou-chuej, poslední se stal císařem nové říše. Zanikla roku 1360, když se tchienwanský generál Čchen Jou-liang osamostatnil, zaútočil na Tchien-wan, zabil císaře Sü Šou-chueje i většinu vlády a na místě zaniklého Tchien-wanu založil svoji říši Chan.

Příprava povstání[editovat | editovat zdroj]

Od počátku 14. století se ve střední Číně objevovala občasná povstání proti vládě mongolské říše Jüan. Revize katastru ohlášená roku 1314 vyvolala v Ťiang-si povstání, jehož vůdce Cchaj Wu-ťiou se prohlásil králem. Počátkem 20. let se po povodních a následné neúrodě dala po pohybu řada lidí, označených vládou za bandity. Roku 1325 Čao Čchou-c’ stanul v čele povstání v Si-čou v Che-nanu, v letech 1337-38 proběhlo v Che-nanu další povstání, tentokrát v prefektuře Žu-ning, v čele s Chu Žun-erem. Současně se na pomezí Ťiang-si a Chu-nanu další vzbouřenec Čou C’-wang prohlásil králem státu Čou.[1]

Od 30. let opoziční hnutí zesílila. Skupiny nespokojenců spojila víra, millenaristické ideje přebrané z manicheismu[2] a buddhismu. Rebelové věřili v příchod „Krále světla“ (Ming-wang) na zemi, který očistí svět ode zla, přičemž přemůže jüanskou vládu.[3] V Chu-peji v jejich čele stanuli kovář Cou Pchu-šeng, podomní obchodník s oděvy Sü Šou-chuej a rolnický syn Pcheng Jing-jü, ideologický vůdce hnutí a jeden z vůdců povstání Čou C’-wanga.[4]

Současně vůdce Bílého lotosu Chan Šan-tung připravoval povstání na severu An-chueje a východním Che-nanu, přičemž uzavřel volné spojenectví s Pchengem.[5] Roku 1351 Chanovi stoupenci využili hněv lidí nad těžkými podmínkami opravy kanálů a v květnu je podnítili k rebelii s centrem v Jing-čou v An-chueji. Povstalecké vojsko se nazvalo „armáda rudých turbanů“ (chung-ťin chun, v soudobých zprávách zkracováno na „rudá armáda“ – chung-chun), rychle vzrostlo a rozšířilo svůj vliv i na jih metropolitní oblasti (dnešní Che-pej) a západní Šan-tung.[5]

Povstání a založení státu[editovat | editovat zdroj]

Jüanská bronzová píšťala

Cou Pu-šeng a Sü Šou-chuej reagovali v srpnu 1351 vlastním povstáním na východě Chu-peje, své vojsko nazvali „jižní armáda rudých turbanů“.[5] V září roku téhož roku ustavili svým sídlem právě dobyté Čchi-čou, hlavní město prefektury. Tím získali kontrolu nad severovýchodem Chu-peje.[5] Na obsazeném území založili říši Tchien-wan (Naplnění vůle nebes) a vyhlásili éru Č’-pching (Vláda v míru).[6] Sü se stal císařem, Cou velkým maršálem (tchaj-šuaj),[5] byla sestavena administrativa podle jüanského vzoru – vznikl sekretariát (čung-šu šeng), šest ministerstev, cenzorát, akademie Chan-lin, ovládané území bylo rozděleno na čtyři provincie (sing-šeng).[7]

V letech 1352–1353 rozsah ťienwanského státu rapidně vzrostl. K úspěchům Rudé armády přispěla i její vysoká disciplína a dobré chování k civilistům.[8] Cou začlenil do svých sil nebo mezi spojence, řadu menších povstaleckých a místních skupin a brzy ovládl centrální a severní Chu-pej. Počátkem jara 1352 obsadil Chan-jang a krátce nato na druhém břehu Jang-c’-ťiang i Wu-čchang, hlavní město jüanské provincie Chu-kuang (Chu-kuang zahrnoval dnešní provincie Chu-pej, Chu-nan, Kuang-si, Kuej-čou a západ Kuang-tungu). Poté vytáhl po proudu řeky na Ťiou-ťiang, významný ťiangsiský přístav na řece Jang-c’, zatímco další tchienwanské armády dobyly Nan-čchang, centrum Ťiang-si, a Čchang-ša, středisko Chu-nanu.[8]

Sociální základnou povstaleckého hnutí na středním toku Jang-c’-ťiang byly nižší třídy obyvatelstva, především rolníci. Vůdci rebelů však byli potulní mniši, podomní obchodníci, rybáři, člunaři, nižší úředníci – shrnutí v Jüan-š’ pod nálepkou „vykořenění lidé“.[9] Hlavním nepřítelem povstalců a oporou nenáviděné jüanské vlády byly tradiční čínské elity.[10]

Podle klasické analýzy Meng S’-minga[pozn. 1] zde povstání nabylo charakteru čínské občanské třídní války. V této badatelské tradici čínští historici popisují Rudé turbany jako „rolnické hnutí“ a ťienwanský režim jako „rolnickou vládu“.[9] Západní autoři význam třídních rozdílů v zemi umenšují.[pozn. 2] Nicméně i soudobí pozorovatelé popisovali rebely jako hnutí nižších tříd namířené proti domácnostem bohatých a mocných. A ústřední heslo ťienwanského režimu „Brát bohatým k ulehčení chudým“ (cchuej-fu i-pchin), nebo slogan rozšířený na dolním toku Jang-c-ťiang „Sluhové, zabijte své pány“ (cchang-tchou š’-ču) svědčí o významu třídních rozdílů.[9] Nicméně rovnostářská a redistribuční opatření nového režimu záhy ustupovala do pozadí a jeho správní aparát rychle přejímal tradiční vzory fungování. Od roku 1353 už ťienwanský režim spolupracoval s pozemkovými vlastníky, kteří se zapojili do správy země.[2]

Krize a nová expanze[editovat | editovat zdroj]

Čína roku 1358

Roku 1353 se ťienwanský režim ocitl v potížích. Kulminovalo tříleté sucho doprovázené epidemií[8] a hladomorem.[1] Navíc v létě zaútočila na východní Chu-pej, centrum moci režimu, čtyřistatisícová armáda jüanského kancléře Togta a jeho spojenců.[8] Na podzim 1353 Togtova vojska dobyla ťienwanské hlavní město Čchi-šuej. Císař sice unikl, ale na 400 představitelů režimu, včetně hlavního vojenského velitele Cou Pchu-šenga, bylo zabito.[11][pozn. 3] Dvůr se poté skrýval v horách okresu Chuang-mej. Ale v lednu 1355 byl Togto poslán do vyhnanství s odkazem na jeho silnou nepopularitu mezi obyvatelstvem.[11] Jeho armáda se rozpadla, jüanská vláda pak nebyla schopna ani kontrolovat loajalisty, natožpak likvidovat rebely. A rychle ztratila vliv na dění v provinciích.[14]

Po útěku z Čchi-šuej a smrti Coua ovládl ťienwanský dvůr Ni Wen-ťün. Ni jako jeden z prvních stoupenců ťienwanského státu získal ještě v Čchi-šuej post prvního ministra (čcheng-siang) a velitele loďstva,[11] které mělo v kraji protkaném vodními cestami zvlášť velký význam.[8] Právě jeho loďstvo dobylo začátkem roku 1355 Mien-jang v S’-čchuanu a znovudobylo Chan-jang. Poté Sü jmenoval svého syna králem v Čchang-ša, aby posílil své pozice na jihu státu a v zimě 1355/56 přesídlil do Chan-jangu.[11] Tchien-wan nyní rozšířil svou moc na celý Chu-kuang, Ťiang-si a později i části Šen-si.[8]

Roku 1357 vyrazilo pod velením Ming Jü-čena desetitisícové ťienwanské vojsko proti proudu Jang-c’-ťiang do S’-čchuanu.[12] Významným důvodem vypravení expedice byl problém s výživou armády v Chu-peji strádajícímu nedostatkem potravin.[15] Po dobytí S’-čchuanu zde Ming Jü-čen vládl jménem ťianwanského císaře Sü Šou-choua fakticky nezávisle.[8]

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Ambice Ni Wen-ťüna rostly, roku 1357 se pokusil zavraždit císaře Süa a převzít moc, sám ale byl zabit svým generálem Čchen Jou-liangem.[6] Čchen se po smrti Nia prohlásil státním ministrem (pching-čang), ponechal Süa na trůnu v Chan-jangu a sám si vybudoval základnu v severním Ťiang-si. Počátkem roku 1360 se prohlásil králem státu Chan[11] s hlavním městem v Ťiou-ťiangu.[10] V červnu 1360 zaútočil na Chan-jang a zabil Süa[16] i s většinou ťienwanského dvora. Nato se prohlásil císařem říše Chan a obsadil většinu ťienwanských území. Pouze v S’-čchuanu si Ming Jü-čen udržel nezávislost,[10] prohlásil se králem Lung-šu a roku 1362 se povýšil na císaře říše Sia.[8]

Život nové říše Chan ještě kratší než její předchůdkyně. Čchen Jou-liang už roku 1360 vpadl na území Ču Jüan-čanga. Nastalá válka vyvrcholila na podzim 1363 bitvou na jezeře Pcho-jang. V ní Čchen padl a jeho vojsko bylo poraženo. Ču do jara 1365 začlenil chanská území do své domény.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 蒙 (MENG), 思明 (Siming). 元代社會階級制度 (Yuandai shehui jieji zhidu). Peking : Hafo Yanjing xue she, 1938.  , reprint Hong-kong : Longmen shudian, 1967. 246 s.  
  2. Například MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty 1330–1367. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 39. (anglicky)
  3. Podle jiné verze událostí Cou Pchu-šeng pouze ztratil mocenské postavení ve prospěch Ni Wen-ťüna a svůj vliv na císaře Süa obnovil po Niově smrti.[12] Přežil i zánik říše Tchien-wan, a roku 1360 jej Čchen Jou-liang, císař říše Chan, potvrdil v úřadě velkého preceptora.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ROWE, William T. Crimson rain: seven centuries of violence in a Chinese county. Stanford : Stanford University Press, 2007. 437 s. ISBN 0804754969, 9780804754965. S. 48. (anglicky) [dále jen Rowe]. 
  2. a b Rowe, str. 55.
  3. Rowe, str. 56.
  4. Rowe, str. 49.
  5. a b c d e Rowe, str. 50.
  6. a b DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [dále jen Dreyer]. ISBN 0521243327. S. 40. (anglicky)
  7. Rowe, str. 50–51.
  8. a b c d e f g h Rowe, str. 51.
  9. a b c Rowe, str. 54.
  10. a b c d Rowe, str. 53
  11. a b c d e Rowe, str. 52.
  12. a b Dreyer, str. 65.
  13. GOODRICH, L. Carrington; FANG, Chao-ying. Dictionary of Ming biography 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0231038011 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). Heslo Ch'en Yu-liang, s. 186. (anglicky) Dva svazky; [dále jen Goodrich]. 
  14. DARDESS, John. Shun-ti and the end of Yüan rule in China. In FRANKE, Herbert; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 6: Alien regimes and border states, 907-1368. Cambridge : Cambridge University Press, 1994. ISBN 0521243319, 9780521243315. S. 580. (anglicky)
  15. Rowe, str. 60.
  16. Goodrich, str. 185.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOROVKOVOVÁ, Ljudmila Akimovna. Восстание «Красных войск» в Китае. Moskva : Наука, 1971. 196 s. (rusky)