Černá (přítok Zwickauer Mulde)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Schwarzwasser (Černá)
Řeka u Schwarzenbergu
Řeka u Schwarzenbergu
Základní informace
Délka toku 49,4 km
Plocha povodí 364 km²
Průměrný průtok 6,26 m³/s
Světadíl Evropa
Pramen
západně od Fichtelbergu
50°25′7,75″ s. š., 12°56′15,75″ v. d.
1117 m n. m.
Ústí
Cvikovská Mulda (Zwickauer Mulde) v Aue
50°35′19,25″ s. š., 12°42′7,5″ v. d.
342 m n. m.
Protéká
ČeskoČesko Česko (Karlovarský kraj),
NěmeckoNěmecko Německo (Sasko)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Mulda,
Cvikovská Mulda

Černá (německy Schwarzwasser) je menší řeka na území České republiky a Německa. Je to pravostranný přítok Cvikovské Muldy (německy Zwickauer Mulde). Délka toku činí 49,4 km. Plocha povodí měří 364 km².[pozn 1]

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Řeka prameníKrušných horách západně od FichtelberguSasku, pod jeho jihozápadním vrcholem (Hinterer Fichtelberg). Krušnohorský spolek z Breitenbrunnu ve spolupráci s Občanským sdružením Abertamy vybudovali na saské straně z přírodních kamenů zídku, kam byl naveden pramen říčky Černé. Slavnostní otevření obnoveného pramene proběhlo 21.8.2004.[1]

Řeka u zaniklých Luhů

Zprvu teče jako potok Seifenbächel jihozápadním směrem. Po zhruba dvou kilometrech vtéká přibližně 600 m severozápadně od Božího Daru na české území. Pokračuje jihozápadním směrem podél hranice Přírodního parku Zlatý kopec až k místu, kde se z Černé odvádí část vody do Blatenského vodního příkopu. To již řeka teče podél severní hranice národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště. Právě podle přitékajících tmavých vod z mnoha okolních rašelinišť s vysokým obsahem huminových látek získala řeka jméno Černá (německé Schwarzwasser = Černá voda).[2] Nad levým břehem řeky se zvedá Božídarský Špičák, který je nadmořskou výškou 1 115 m druhou nejvyšší horu české části Krušných hor. Řeka pokračuje západním směrem k zaniklé osadě Myslivny ((německy Försterhäuser) a vtéká do průtočné vodní nádrže Myslivny.[3] Dále Černá směřuje na západ neosídlenou, kdysi významnou hornickou oblastí. Protéká zaniklými obcemi a osadami Rýžovnou (dříve Sejfy, německy Seifen), Háji (německy Zwittermühl), kde do řeky zprava vtéká Kraví potok. Pokračuje hlubokým údolím, nad kterým se vlevo zvedá Sněžná hůrka (949 m n. m.) a vpravo Čupřina (948 m n. m.). Protéká zaniklými hornickými osadami Luhy (německy Jungenhengst) a Pilou (německy Brettmühl), kde zprava přibírá Podleský potok, až do obce Potůčky. Zde se její tok postupně obrací na sever a nedaleko železniční stanice Potůčky vtéká zpět na německé území. Českým územím Krušných hor protéká v délce 18,6 km.[4] V Sasku protéká řeka postupně městy Johanngeorgenstadt, SchwarzenbergAue, kde se zprava vlévá do Cvikovské Muldy.[5]

Větší přítoky[editovat | editovat zdroj]

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Průměrný průtok ve městě Aue na 1,0 říčním kilometru činí 6,26 m³/s.

Okolí řeky[editovat | editovat zdroj]

Řeka protéká na českém území až do obce Potůčky romantickou, avšak pustou a neosídlenou krajinou. Výjimku tvoří několik rekreačních objektů, převážně postavených na základech zaniklých domů.

Řeka pod Rýžovnou u štoly Erzengel

Až do období po 2. světové válce, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva, bylo celé okolí řeky poměrně hustě osídlené. V roce 1869 žilo v Rýžovně 648 obyvatel a v roce 1970 již zde nežil nikdo. Obdobně v Hájích v roce 1869 žilo 302 obyvatel, v roce 1970 již nikdo. Rovněž osady Myslivny, Luhy i Pila byly dle historického lexikonu obcí v roce 1970 bez trvalých obyvatel. Jediným místem s trvalým osídlením tak zůstaly Potůčky s počtem 407 obyvatel v roce 1970. Avšak i v této obci žilo v roce 1869 více jak 1 000 obyvatel.[6] Z bezprostředního okolí řeky tak na úseku dlouhém necelých 17 km zmizelo za krátkou dobu po 2. světové válce více jak 1 000 obyvatel trvalého osídlení.

Řeka u zaniklých Hájů

Původní osídlení podél řeky souviselo s nerostným bohatstvím Krušných hor a v  krušnohorském hornictví sehrávala řeka Černá významnou roli. Historicky významné bylo rozsáhlé dobývání cínové rudy, které v údolí Černé probíhalo jak povrchově, tak hlubině. Dolovalo se zde již ve 12. a 13. století, vrchol rozkvětu byl v 16. století.[7] Po dobu několika století se řeka Černá podílela na dobývání a zpracování cínové a stříbrné rudy formou přivádění vody od Mysliven do umělého vodního kanálu, Blatenského vodního příkopu, technické památky zapsané na seznamu kulturních památek. Kanál byl budovaný v letech 1540–1554 a jeho původní název byl Erbwassergraben (Dědičný vodní příkop). Příkop dosahuje délky 12 kilometrů. Po ukončení těžby rud na počátku 19. století sloužil k pohonu mlýnů, hamrů a pil, i jako zdroj vody při hašení požárů.[8]

Pozůstatky po středověkém rýžování cínové rudy, rýžovnické pahorky, jsou podél Černé od Božího Daru až k Rýžovně. Zejména v okolí Rýžovny, u levého břehu Černé, jsou charakteristickým prvkem krajiny i biotopem pro řadu vzácných druhů rostlin, chráněných v národní přírodní rezervaci Božídarské rašeliniště.[9] Na opačné straně řeky se dobývaly polymetalické rudy několika doly, z nichž nejvýznamnější byly štoly dolového pole Aller Seelen Zeche. Z řeky Černé se k ústí tzv. horní štoly přiváděla pro pohon vodotěžného stroje voda od Mysliven. Kromě mohutné haldy se zachoval se i přívodní vodní příkop. Ve štole, která byla přístupná ještě v 90. letech 20. století, se nacházela zajímavá komora vodního kola.[10]

Komplexní ložiska rud stříbra, kobaltu, vizmutu, niklu a uranu byla v minulosti otevřena četnými důlními díly ve svazích na pravém břehu Černé v úseku mezi Myslivnami a Potůčky. Dolování stříbra na rudních žilách v údolí Černé započalo v polovině 16. století.[10]

Soutok s Kravím potokem

V 17. století docházelo k poklesu těžby stříbra a dosud bezvýznamné rudy kobaltu přinesly rozvoj jiných odvětví. Do módy se dostala výroba kobaltových barev, kobaltové modři neboli šmolky. Ta byla vyráběna z kobaltové rudy, která začala být těžena, ale i získávána ze starých hald. Kobaltové rudy z dolů v okolí říčky Černé se zde drtily a následně pražily. Po přidání křemenného písku a potaše se tavily ve sklářské pánvi. Po utuhnutí se modrá sklovina znova drtila a mlela, až se získal jemný modrý prášek. Kromě Potůčků, kde zejména důl Magdalena těžil kobaltové rudy, se tyto rudy hojně těžily u zaniklých osad Háje a Luhy. V těsné blízkosti levého břehu za zaniklou osadou Luhy se dosud nachází mohutné základy a opěrná zeď jednoho z kobaltových mlýnů, kde se i vyráběla kobaltová barviva. Ten se v roce 1622 uvádí jako mlýn Drechslerův. V okolí Černé bylo v provozu 6 mlýnů na kobaltovou barvu, první z nich byl založen v Potůčkách patrně již v roce 1570. Historicky nejvýznamnějšími doly v údolí Černé byla důlní díla Boží požehnání (Segen Gottes Zeche). Nacházela se v těsné blízkosti zaniklé obce Háje nad pravým břehem Černé. Kromě kobaltových rud se ve svazích nad levým břehem Černé u osady Luhy těžily i rudy železné, především na dlouhé žíle Irrgang. Řeka Černá zde při vyšším stavu vody obnažuje pozůstatky odvalů z historické těžby. Poslední hornická činnost v okolí řeky Černé ustala počátkem 60. let 20. století, kdy zde ukončily Jáchymovské doly průzkum a těžbu uranových rud.[10][11][12][13]

Kromě důlních provozů byla u řeky Černé před obcí Potůčky postavena brusírna dřeva a papírna. Provoz vybudovaný firmou Schlesinger, Funk &  Co. vyráběl lepenku pro export do Anglie. Roku 1917 provoz zakoupila textilní firma Florian Hernych a výrobu zastavila. Budovy byly prodány společnosti Clemens Claus z nedalekého saského Thalheimu. Ta výrobu obnovila a v letech 1928–1931 rozšířila pro výrobu papírových stereotypických matric. Po znárodnění se provoz stal součástí Západočeských papíren a působil do roku 1992, kdy jej získala firma Ekopa. Firma navázala na tradiční technologické postupy, bez užívání lepidel a chemikálií zde vyrábí kvalitní papírové lepenky ze sběrového papíru. Vodu k turbínám, dříve transmisi, přivádí z říčky Černé náhon dlouhý 700 metrů, vyražený z velké části ve skále. Ke své produkci využívá předválečných technologií i zařízení, včetně zajištění energie. Součástí areálu je malá vodní elektrárna se dvěma Francisovými turbínami. Příležitostně se spouští i starší turbína z roku 1928.[14][15]

Panoramatický pohled na údolí Černé v místě mezi Rýžovnou a Potůčky u zaniklé osady Háje

Údolím řeky Černé vedla až do 2. světové války frekventovaná turistická trasa ze saského Johanngeorgstadtu až na Klínovec. Oblíbenou zastávkou byla výletní restaurace a přírodní koupaliště v osadě Pila. V osadě stála v blízkosti řeky Černé kaple Svatého Jana Křtitele.[16] U levého břehu řeky se v zaniklé osadě Pila zachovala část masivních stěn bývalého přírodního koupaliště. Tvoří je opracované žulové kvádry, pravděpodobně původem z některé blízkého žulového kamenolomu. Podél řeky Černé vede od Luhů k papírně v Potůčkách přibližně 3 km dlouhý úsek Horské naučné stezky Potůčky.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Z toho 77,8 km² v České republice

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FRANKE, Klaus et al.. 100 Jahre Erzgebirgszweigverein Breitenbrunn. Breitenbrunn : EZV Breitenbrunn, 2014. ISBN chybí. S. 31. (německy)  
  2. Údolí Krušných hor
  3. Povodí Ohře – Vodní dílo Myslivny
  4. HEIS VÚV T. G. M. – Vodní toky (str. 799) [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné online.  
  5. Zeměpisná mapa mapy.cz
  6. Historický lexikon obcí České republiky 1869–1970 Okres Karlovy Vary. Praha : Český statistický úřad, 2015. 24 s. Dostupné online. S. 3, 15.  
  7. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech, díl V. Praha : Československá akademie věd, 1962. S. 476-478.  
  8. ZEMAN, Lubomír. Průvodce po významných hornických památkách západního Krušnohoří. Karlovy Vary : Karlovarský kraj ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013. ISBN 978-80-87104-72-9. S. 23-24.  
  9. Sejpy – blahobyt na duši
  10. a b c BUFKA, Aleš; VELEBIL, Dalibor. Ag-Co-Bi-Ni-U-zrudnění v údolí Černé v Krušných horách [online]. Praha: Mineralogické a petrografické oddělení Národního muzea, 2002, [cit. 2016-04-17]. Dostupné online.  
  11. Luhy bývalé
  12. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech, díl VII – heslo Zwittermühl. Praha : Československá akademie věd, 1964. S. 318-319.  
  13. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech, díl III – heslo Jungenhengst. Praha : Československá akademie věd, 1960. S. 151.  
  14. BERAN, Lukáš et al.. Industriální topografie, průmyslová architektura a technické stavby, Karlovarský kraj. Praha : ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2011. ISBN 978-80-01-04919-8. S. 138.  
  15. Profil firmy Ekopa
  16. Informační tabule č. 6 u zaniklé osady Pila

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]