Černá (přítok Cvikovské Muldy)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Schwarzwasser (Černá)
Řeka u Schwarzenbergu
Základní informace
Délka toku49,4 km
Plocha povodí364 km²
Průměrný průtok6,26 m³/s
SvětadílEvropa
Pramen
Ústí
Protéká
ČeskoČesko Česko (Karlovarský kraj),
NěmeckoNěmecko Německo (Sasko)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Mulda,
Cvikovská Mulda
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Černá (německy Schwarzwasser) je menší řeka na území České republiky a Německa. Je to pravostranný přítok Cvikovské Muldy (Zwickauer Mulde). Délka toku činí 49,4 km. Plocha povodí měří 364 km².[pozn 1]

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Řeka prameníKrušných horách západně od FichtelberguSasku, pod jeho jihozápadním vrcholem (Hinterer Fichtelberg). Krušnohorský spolek z Breitenbrunnu ve spolupráci s Občanským sdružením Abertamy vybudovali na saské straně z přírodních kamenů zídku, kam byl naveden pramen říčky Černé. Slavnostní otevření obnoveného pramene proběhlo 21. srpna 2004.[1]

Řeka u zaniklých Luhů

Zprvu teče jako potok Seifenbächel jihozápadním směrem. Po zhruba dvou kilometrech vtéká přibližně 600 m severozápadně od Božího Daru na české území. Pokračuje jihozápadním směrem podél hranice Přírodního parku Zlatý kopec až k místu, kde se z Černé odvádí část vody do Blatenského vodního příkopu. To již řeka teče podél severní hranice národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště. Právě podle přitékajících tmavých vod z mnoha okolních rašelinišť s vysokým obsahem huminových látek získala řeka jméno Černá (německé Schwarzwasser = Černá voda).[2]

Nad levým břehem řeky se zvedá Božídarský Špičák, který je nadmořskou výškou 1 116 m[3] druhou nejvyšší horu české části Krušných hor. Řeka pokračuje západním směrem k zaniklé osadě Myslivny (Försterhäuser) a vtéká do stejnojmenné vodní nádrže.[4] Dále Černá směřuje na západ neosídlenou, kdysi významnou hornickou oblastí. Protéká zaniklými obcemi a osadami Rýžovnou, Háji, kde do řeky zprava vtéká Kraví potok. Pokračuje hlubokým údolím, nad kterým se vlevo zvedá Sněžná hůrka (949 m n. m.) a vpravo Čupřina (948 m n. m.). Protéká zaniklými hornickými osadami Luhy a Pilou (Brettmühl), kde zprava přibírá Podleský potok, až do obce Potůčky. Zde se její tok postupně obrací na sever a nedaleko železniční stanice Potůčky vtéká zpět na německé území. Českým územím Krušných hor protéká v délce 18,6 km.[5]

V Sasku řeka protéká postupně městy Johanngeorgenstadt, SchwarzenbergAue, kde se zprava vlévá do Cvikovské Muldy.[6]

Větší přítoky[editovat | editovat zdroj]

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Průměrný průtok ve městě Aue na 1,0 říčním kilometru činí 6,26 m³/s.

Okolí řeky[editovat | editovat zdroj]

Řeka protéká na českém území až do obce Potůčky romantickou, avšak pustou a neosídlenou krajinou. Výjimku tvoří několik rekreačních objektů, převážně postavených na základech zaniklých domů.

Řeka pod Rýžovnou u štoly Erzengel

Až do období po druhé světové válce, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva, bylo celé okolí řeky poměrně hustě osídlené. V roce 1869 žilo v Rýžovně 648 obyvatel a v roce 1970 již zde nežil nikdo. Obdobně v Hájích v roce 1869 žilo 302 obyvatel, v roce 1970 již nikdo. Rovněž osady Myslivny, Luhy i Pila byly dle historického lexikonu obcí v roce 1970 bez trvalých obyvatel. Jediným místem s trvalým osídlením tak zůstaly Potůčky s počtem 407 obyvatel v roce 1970. Avšak i v této obci žilo v roce 1869 více jak 1 000 obyvatel.[7] Z bezprostředního okolí řeky tak na úseku dlouhém necelých 17 km zmizelo za krátkou dobu po druhé světové válce více jak 1 000 obyvatel trvalého osídlení.

Řeka u zaniklých Hájů

Původní osídlení podél řeky souviselo s nerostným bohatstvím Krušných hor a v  krušnohorském hornictví sehrávala řeka Černá významnou roli. Historicky významné bylo rozsáhlé dobývání cínové rudy, které v údolí Černé probíhalo jak povrchově, tak hlubině. Dolovalo se zde již ve 12. a 13. století, vrchol rozkvětu byl v 16. století.[8] Po dobu několika století se řeka Černá podílela na dobývání a zpracování cínové a stříbrné rudy formou přivádění vody od Mysliven do umělého vodního kanálu, Blatenského vodního příkopu, technické památky zapsané na seznamu kulturních památek. Kanál dlouhý dvanáct kilometrů byl budován v letech 1540–1554 a jeho původní název byl Erbwassergraben (Dědičný vodní příkop).

Po ukončení těžby rud na počátku 19. století sloužil k pohonu mlýnů, hamrů a pil, i jako zdroj vody při hašení požárů.[9]

Pozůstatky po středověkém rýžování cínové rudy, rýžovnické pahorky, jsou podél Černé od Božího Daru až k Rýžovně. Zejména v okolí Rýžovny, u levého břehu Černé, jsou charakteristickým prvkem krajiny i biotopem pro řadu vzácných druhů rostlin, chráněných v národní přírodní rezervaci Božídarské rašeliniště.[10] Na opačné straně řeky se dobývaly polymetalické rudy několika doly, z nichž nejvýznamnější byly štoly dolového pole Aller Seelen Zeche. Z řeky Černé se k ústí tzv. horní štoly přiváděla pro pohon vodotěžného stroje voda od Mysliven. Kromě mohutné haldy se zachoval se i přívodní vodní příkop. Ve štole, která byla přístupná ještě v devadesátých letech 20. století, se nacházela komora vodního kola.[11]

Komplexní ložiska rud stříbra, kobaltu, vizmutu, niklu a uranu byla v minulosti otevřena četnými důlními díly ve svazích na pravém břehu Černé v úseku mezi Myslivnami a Potůčky. Dolování stříbra na rudních žilách v údolí Černé započalo v polovině 16. století.[11]

Soutok s Kravím potokem

V 17. století docházelo k poklesu těžby stříbra a dosud bezvýznamné rudy kobaltu přinesly rozvoj jiných odvětví. Do módy se dostala výroba kobaltových barev, kobaltové modři neboli šmolky. Ta byla vyráběna z kobaltové rudy, která začala být těžena, ale i získávána ze starých hald. Kobaltové rudy z dolů v okolí říčky Černé se zde drtily a následně pražily. Po přidání křemenného písku a potaše se tavily ve sklářské pánvi. Po utuhnutí se modrá sklovina znova drtila a mlela, až se získal jemný modrý prášek. Kromě Potůčků, kde zejména důl Magdalena těžil kobaltové rudy, se tyto rudy hojně těžily u zaniklých osad Háje a Luhy. V těsné blízkosti levého břehu za zaniklou osadou Luhy se dosud nachází mohutné základy a opěrná zeď jednoho z kobaltových mlýnů, kde se i vyráběla kobaltová barviva. Ten se v roce 1622 uvádí jako mlýn Drechslerův. V okolí Černé bylo v provozu 6 mlýnů na kobaltovou barvu, první z nich byl založen v Potůčkách patrně již v roce 1570. Historicky nejvýznamnějšími doly v údolí Černé byla důlní díla Boží požehnání (Segen Gottes Zeche). Nacházela se v těsné blízkosti zaniklé obce Háje nad pravým břehem Černé. Kromě kobaltových rud se ve svazích nad levým břehem Černé u osady Luhy těžily i rudy železné, především na dlouhé žíle Irrgang. Řeka Černá zde při vyšším stavu vody obnažuje pozůstatky odvalů z historické těžby. Poslední hornická činnost v okolí řeky Černé ustala počátkem šedesátých let 20. století, kdy zde ukončily Jáchymovské doly průzkum a těžbu uranových rud.[11][12][13][14]

Kromě důlních provozů byla u řeky Černé před obcí Potůčky postavena brusírna dřeva a papírna. Provoz vybudovaný firmou Schlesinger, Funk &  Co. vyráběl lepenku pro export do Anglie. Roku 1917 provoz zakoupila textilní firma Florian Hernych a výrobu zastavila. Budovy byly prodány společnosti Clemens Claus z nedalekého saského Thalheimu. Ta výrobu obnovila a v letech 1928–1931 rozšířila pro výrobu papírových stereotypických matric. Po znárodnění se provoz stal součástí Západočeských papíren a působil do roku 1992, kdy jej získala firma Ekopa. Firma navázala na tradiční technologické postupy, bez užívání lepidel a chemikálií zde vyrábí kvalitní papírové lepenky ze sběrového papíru. Vodu k turbínám, dříve transmisi, přivádí z říčky Černé náhon dlouhý 700 metrů, vyražený z velké části ve skále. Ke své produkci využívá předválečných technologií i zařízení, včetně zajištění energie. Součástí areálu je malá vodní elektrárna se dvěma Francisovými turbínami. Příležitostně se spouští i starší turbína z roku 1928.[15][16]

Panoramatický pohled na údolí Černé v místě mezi Rýžovnou a Potůčky u zaniklé osady Háje

Údolím řeky Černé vedla až do druhé světové války frekventovaná turistická trasa ze saského Johanngeorgstadtu až na Klínovec. Oblíbenou zastávkou byla výletní restaurace a přírodní koupaliště v osadě Pila. V osadě stála v blízkosti řeky Černé kaple Svatého Jana Křtitele.[17] U levého břehu řeky se v zaniklé osadě Pila zachovala část masivních stěn bývalého přírodního koupaliště. Tvoří je opracované žulové kvádry, pravděpodobně původem z některé blízkého žulového kamenolomu. Podél řeky Černé vede od Luhů k papírně v Potůčkách přibližně 3 km dlouhý úsek Horské naučné stezky Potůčky.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Z toho 77,8 km² v České republice

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FRANKE, Klaus et al. 100 Jahre Erzgebirgszweigverein Breitenbrunn. Breitenbrunn: EZV Breitenbrunn, 2014. S. 31. (německy) 
  2. Údolí Krušných hor
  3. Základní mapa ČR 1:100 000 [online]. Zeměměřický úřad [cit. 2021-02-14]. Dostupné online. 
  4. Povodí Ohře – Vodní dílo Myslivny
  5. HEIS VÚV T. G. M. – Vodní toky (str. 799) [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné online. 
  6. Zeměpisná mapa mapy.cz
  7. Historický lexikon obcí České republiky 1869–1970 Okres Karlovy Vary. Praha: Český statistický úřad, 2015. 24 s. Dostupné online. S. 3, 15. 
  8. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech, díl V. Praha: Československá akademie věd, 1962. S. 476-478. 
  9. ZEMAN, Lubomír. Průvodce po významných hornických památkách západního Krušnohoří. Karlovy Vary: Karlovarský kraj ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, 2013. ISBN 978-80-87104-72-9. S. 23-24. 
  10. Sejpy – blahobyt na duši
  11. a b c BUFKA, Aleš; VELEBIL, Dalibor. Ag-Co-Bi-Ni-U-zrudnění v údolí Černé v Krušných horách [online]. Praha: Mineralogické a petrografické oddělení Národního muzea, 2002 [cit. 2016-04-17]. Dostupné online. 
  12. Luhy bývalé
  13. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech, díl VII – heslo Zwittermühl. Praha: Československá akademie věd, 1964. S. 318–319. 
  14. KRATOCHVÍL, Josef. Topografická mineralogie Čech, díl III – heslo Jungenhengst. Praha: Československá akademie věd, 1960. S. 151. 
  15. BERAN, Lukáš et al. Industriální topografie, průmyslová architektura a technické stavby, Karlovarský kraj. Praha: ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2011. ISBN 978-80-01-04919-8. S. 138. 
  16. Profil firmy Ekopa
  17. Informační tabule č. 6 u zaniklé osady Pila

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]