Volodymyr Vjatrovyč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Volodymyr Mykhalovyč Vjatrovyč, Ph.D.
Volodymyr Vjatrovyč (2022)
Volodymyr Vjatrovyč (2022)
Narození7. června 1977, Lviv
Lvov
VzděláníLvovská národní univerzita Ivana Franka
Alma materFaculty of History, Lviv University
Povoláníhistorik
ZaměstnavatelHarvardova univerzita
Oceněnístátní vyznamenání - kříž Ivana Mazepy, 2009
Politická stranaEvropská Solidarita
Funkceukrajinský poslanec (od 2019)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Volodymyr Mykhalovyč Vjatrovyč, ukrajinsky Володи́мир Михайлович В'ятро́вич (* 7. června 1977, Lviv) je ukrajinský ultranacionalista a historik studující dějiny Ukrajiny ve 20. století se zaměřením na boj za státní nezávislost a ukrajinská liberalizační hnutí[1], občanský aktivista a politik. Opakovaně byl přistižen při ničení nepohodlných dokumentů, či při jejich falsifikaci[2]. Jeho manželka Yaryna Yasynevych je předsedkyní správní rady neziskové organizace All-Ukrainian Forum for Democracy (DEMFORUM).[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Vědecká kariéra[editovat | editovat zdroj]

Volodymyr Vjatrovyč v letech 1994-1999 vystudoval historii na Lvovské národní univerzitě Ivana Franka[4], kde se specializoval na ukrajinské dějiny. V roce 2001 vydal publikaci: "Výpady UPA za hranice Ukrajiny jako součást vytváření protitotalitní národně-demokratické revoluce mezi národy východní a střední Evropy", kterou roku 2004 obhájil jako disertační práci.[5] Píše články pro noviny Українська правда a přispívá do zpravodajské televize один плюс один, kterou vlastní 1+1 Media Group.

Od listopadu 2002 do března 2008 byl Vjatrovyč ředitelem probanderovského Centra pro studium osvobozeneckého hnutí se sídlem ve Lvově a členem správní rady Národního muzea-památníku obětí okupačních režimů "Věznice v Loncké ulici". V letech 2005 a 2006 přednášel na Ukrajinské katolické univerzitě. V té době sestavil první kurz v ukrajinském vysokém školství na téma "Ukrajinské osvobozenecké hnutí od 20. do 50. let 20. století" pro studenty historických fakult Katolické univerzity a Univerzity Ivana Franka ve Lvově.

Od srpna 2005 do prosince 2007 byl Vjatrovič vědeckým pracovníkem Ústavu ukrajinistiky I. Kripjakeviče při Národní akademii věd v Kyjevě. Od května 2007 do ledna 2008 byl zástupcem Ukrajinského institutu národní paměti pro Lvovskou oblast. V roce 2008 působil jako výzkumný konzultant mezinárodního projektu "Ukrajina vzpomíná, svět uznává", jehož cílem bylo popularizovat téma hladomoru (Holodomoru) na Ukrajině v letech 1932-3, a prostřednictvím mezinárodního lobbingu dosáhnout světového uznání, že šlo o akt genocidy. Stál u zrodu myšlenky postavit Stalina a další tehdejší sovětské vůdce před soud za genocidu za jejich podíl na Holodomoru. Odvolací soud v Kyjevě je v lednu 2010 shledal vinnými.

Od ledna do října 2008 byl Viatrovyč vedoucím archivního oddělení ukrajinského Institutu národní paměti a v letech 2008-2010 byl ředitelem Archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny a poradcem pro výzkum šéfa Služby bezpečnosti Ukrajiny Valentýna Nalyvaičenka 4] Vjatrovič je správcem Národního muzea - památníku obětem okupačních režimů (nacistického a sovětského) ve Lvově, které bylo zřízeno a zpřístupněno veřejnosti v roce 2009. Od března 2008 je předsedou vědecké rady Centra pro studium osvobozeneckého hnutí ve Lvově.

V letech 2010-2011 byl vedoucím hostujícím vědeckým pracovníkem Ukrajinského výzkumného institutu na Harvardově univerzitě[5], kde pracoval zejména s archivními dokumenty Mykoly Lebedy. Podnikl přednáškové turné po USA a Kanadě, kde představil nové archivní materiály o Ukrajinském osvobozeneckém hnutí.[6]Následně se stal ředitelem Centra pro dějiny budování státu na Ukrajině na Národní univerzitě v Kyjevě-Mohylově akademii[11] 25. března 2014 byl Vjatrovyč jmenován první Jaceňukovou vládou ředitelem Ukrajinského institutu národní paměti. Odvolán byl v září 2019 vládou Oleksije Hončaruka,[7] když byl kritizován za uspořádání sympozia k 85. výročí Holodomoru.[8]

V květnu 2015 prezident Petro Porošenko schválil čtyři zákony týkající se dekomunizace na Ukrajině. Na přípravě dvou z těchto zákonů se podílel Volodymyr Vjatrovyč. Roku 2016 poskytl rozhovor o nacistickém masakru Židů v Babyn Jaru pro Ukrainian Jewish Encounter.[9] V reakci na zničení ukrajinského památníku v polské obci Hruszowice vydal podmíněné moratorium na exhumace polských hrobů na Ukrajině.[10]

Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 přednáší o ukrajinské historii a staletém boji Ukrajinců za nezávislost.[11]

Ukrajinské 20. století[editovat | editovat zdroj]

Tato rozsáhlá Vjatrovyčova publikace, která vyšla v českém překladu, podává podrobný popis historie národně osvobozeneckých hnutí na území Ukrajiny a boje za státní svébytnost. Vjatrovyč měl jako ředitel Archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny přístup k dosud nezpracovaným archivům tajné služby KGB, které dokládají trvalé pokusy o infiltraci hnutí vlastními agenty[12], pokusy o diskreditaci hnutí a pronásledování a věznění ukrajinských vlastenců. Vyvrací v ní např. fiktivní příběh o účasti ukrajinských nacionalistů na vraždění Židů v rokli Babí Jar, který vytvořila KGB a do literatury se dostal díky spisovateli Olexandru Šlajenovi.[13] V jiné kapitole se zabývá "selskou válkou" z roku 1943, během které docházelo k masovým vraždám na polském venkově, které však páchaly zločinecké bandy a součinnost s OUN a UPA jim připsali čekisté, kteří se ukrajinské hnutí odporu snažili zdiskreditovat.[14] Vjatrovyč vyvrací některé historické nepravdy a mýty kolem Stepana Bandery a podrobně popisuje jeho život až po zavraždění agentem KGB Stašynským.[15]

Politické aktivity[editovat | editovat zdroj]

Oranžové revoluce v roce 2004 se Vjatrovyč aktivně účastnil, údajně jako vůdce mládežnického hnutí PORA ("Je čas!"). Během protestů na Euromajdanu v roce 2013 Vjatrovyč vyzýval k aktivním opatřením proti úřadům[16], koordinoval masové demonstrace a vedl kolonu aktivistů, kteří zablokovali vládní budovy a parlament (Nejvyšší radu).

V ukrajinských parlamentních volbách 2019 kandidoval volební listině Evropské solidarity na 25. místě.[17] Strana získala 23 křesel, ale poslankyně na 24. a 23. místě (Iryna Lucenko a Natalija Bojko) se mandátu vzdaly a od 3. prosince 2019 je Vjatrovyč poslancem ukrajinského parlamentu. V ukrajinských komunálních volbách v roce 2020 Vjatrovyč kandidoval do Ivanofrankivské oblastní rady jako první na kandidátce Evropské solidarity[17], získaného mandátu se však neujal.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2009 Kříž Ivana Mazepy[18] jako vedoucí oddělení Bezpečnostní služby Ukrajiny.
  • 2012 Cena Vasyla Stuse za knihu Historie s označením "Utajované materiály" (vyšlo 2011)[19]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

Monografie[editovat | editovat zdroj]

  • Poručík "Burlaka" (Sotennyj "Burlaka" - Сотенний "Бурлака"), 2000.
  • Vpády UPA na československé území (Rejdy UPA terenamy Čechoslovachčyny - Рейди УПА теренами Чехословаччини), Lvov, 2001 (téma doktorské práce z roku 2004).
  • Armáda nesmrtelných: Povstalci v obrazech (Armija bezsmertnych. Povstans'ki svitlyny - Армія безсмертних. Повстанські світлини), Lvov, 2002.
  • Postoje OUN k Židům: (Stavlennia OUN do ievreiv: Formuvannia pozycii na tli katastrofi - Ставлення ОУН до євреїв: формування позиції на тлі катастрофи), Lvov, 2006.
  • Polsko-ukrajinské vztahy v letech 1942-1947 v dokumentech OUN a UPA (ed.) (Pol'sko-ukrains'ki stosunky v 1942-1947 rokakh u dokumentakh OUN ta UPA - Польсько-українські стосунки в 1942-1947 роках у документах ОУН та УПА), Lvov, 2011.
  • Druhá polsko-ukrajinská válka. 1942-1947 (Druha pol'sko-ukrains'ka viina. 1942-1947 - Друга польсько-українська війна. 1942-1947), Kyjev, 2011; 2. přepracované vydání, 2012; angl. překlad K. Maryniak, vydalo nakladatelství Horner Press pod názvem The Gordian Knot: The Second Polish-Ukrainian War, 1942-1947, Toronto, 2019.
  • Historie s označením "Tajný materiál" (Istoriia z gryfom "Sekretno" - Історія з грифом "Секретно"), Kyjev, 2011.
  • Historie s označením "Utajované materiály": Nové předměty (Istoriia z hryfom "Sekretno": Novi siužety - Історія з грифом "Секретно": Нові сюжети), Kyjev, 2012.
  • Ukrajinské 20. století - utajované dějiny (2013), česky Academia Praha 2022, 746 s., ISBN 978-80-200-3086-3

Kolektivní práce[editovat | editovat zdroj]

  • V. Viatrovyč, R. Hryc'kiv, I. Derevianyj, R. Zabilyj, A. Sova a P. Sodol', Ukrajinská povstalecká armáda: dějiny neporažených (Ukrajins'ka povstans'ka Armija: istoria neskorenych - В. В'ятрович, Р. Грицьків, І. Дерев'яний, Р. Забілий, А. Сова, П. Содоль. Українська Повстанська Армія: історія нескорених), Lvov, 2008 (digitální verze).
  • Volodymyr Viatrovych and Lubomyr Luciuk (eds), Enemy Archives. Soviet Counterinsurgency Operations and the Ukrainian Nationalist Movement – Selections from the Secret Police Archives, McGill-Queen´s University Press, 2023, ISBN 9780228014669

Kritické ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální stranické prameny o ukrajinském boji za nezávislost na Polsku nebo Rusku jsou ovlivněné propagandou v těchto zemích.[20] Hlavními oponenty Vjatrovyčových poblikací jsou zejména historikové v Polsku, Rusku[21] nebo v Izraeli.[22]

Vjatrovyčovu interpretaci působení Ukrajinské povstalecké armády (Armáda nesmrtelných) kritizoval zejména Alexej I. Miller, ruský profesor historie na Středoevropské univerzitě a dříve vědecký pracovník Ruské akademie věd, vedoucí pracovník Institut für die Wissenschaften vom Menschen.

Nejsilnější kritiku zaznamenala Vjatrovyčova obhajoba postoje ukrajinských nacionalistů (OUN) k Židům a odmítnutí obvinění OUN z antisemitismu. Vystoupili proti němu marxistický (později "eklektický") ukrajinsko-italský historik John-Paul Himka, žijící v Kanadě, nebo švédský historik Per Anders Rudling, který je Vjatrovyčovým oponentem a zastáncem rovněž kontroverzních názorů, proti kterým se ohrazují organizace Ukrajinců v zahraničí. Dalším kontroverzním kritikem Vjatrovyče je americký historik Ivan Katchanovski, který sám publikoval ničím nepodloženou konspirační teorii o střelbě na Euromajdanu, údajně pod "falešnou vlajkou". Kritika novináře Josh Cohena vychází z nepodložených obvinění[23] a spíše se podobá výslechu obžalovaného.[24]

Vjatrovyč byl pro své názory před tiskovou konferencí v budově Ukrinform Information Agency roku 2017 fyzicky napaden.[25]

Vjatrovyče naopak hájí americký historik Alexander J. Motyl, potomek západoukrajinských rodičů, který se specializuje na Ukrajinu, Rusko a bývalý Sovětský svaz.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ D-Archives: How Digitizing Declassified Documents Can Restore Ukraine’s National Memory and Build an Independent, Democratic Country, Wilson Center, 16.4.2013
  2. ↑ MÁNERT, Oldřich. Kyjev retušuje válečná zvěrstva banderovců, historici protestují. iDNES.cz [online]. 2016-05-13 [cit. 2023-06-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ Demforum - About Us
  4. ↑ Book Forum: Volodymyr Viatrovych
  5. ↑ a b Volodymyr Viatrovych, Krytyka
  6. ↑ Historian Volodymyr Viatrovych Presents New Research During Norh American Lecture Series on the Role of Civil Society in Preserving Ukrainians’ National Memory, U.S. - Ukraine Business Council, 2013
  7. ↑ Drobovych appointed as chairman of Ukrainian Institute of National Remembrance, Ukrinform, 2019
  8. ↑ В'ятрович з'явився на допит до ДБР, Слово і Діло, 28.5.2020
  9. ↑ Kontakt TV: Volodymyr Viatrovych, Director of the Ukrainian Institute of National Remembrance, on the History of Babyn Yar, Ukrainian Jewish Encounter, 3.11.2016
  10. ↑ Ban on exhumation for Polish side could be lifted if it agrees to restore Ukrainian monuments - Viatrovych, Interfax-Ukraine, 13.11.2017
  11. ↑ Volodymyr Viatrovych: «Our generation has a great responsibility and a great honour to end this war», Lviv Polytechnic National University, 4.8.2022
  12. ↑ Enemy Archives. The Ukrainian nationalist movement through KGB eyes, 2023
  13. ↑ Vjatrovyč V, Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, 2022, s. 179
  14. ↑ Vjatrovyč V, Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, 2022, s. 288
  15. ↑ Vjatrovyč V, Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny, 2022, s. 508-525
  16. ↑ Володимир В'ятрович: "Ми повинні вийти з Майдану як організована сила", Українська правда, 23.12.2013
  17. ↑ a b Вʼятрович Володимир Михайлович, ПолітХаб
  18. ↑ У К А З ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ Нагородити відзнакою Президента України - Хрест Івана Мазепи
  19. ↑ Премію ім. Стуса отримали правозахисник, історик і поетеса, Unian, 5.1.2012
  20. ↑ Ukraine's security services open the archives of the former KGB of the Ukrainian SSR
  21. ↑ Sergey Shilov: Volodymyr Viatrovych: the father of the “new history” of Ukraine or an ordinary falsifier?, Klymenko Time, 29.9.2021. klymenko-time.com [online]. [cit. 2023-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-02. 
  22. ↑ P.A.Rudling, E. Zuroff, The fight for historical truth about the Holocaust in Ukraine, The Jerusalem Post, 30.3.2017
  23. ↑ Josh Cohen, The Historian Whitewashing Ukraine’s Past, Foreign Policy, 2.5.2016
  24. ↑ Volodymyr Viatrovych: Real and fictional history in Ukraine’s archives, Kyiv Post, 9.5.2016
  25. ↑ In Kyiv the Head of Institute of National Remembrance Viatrovych attacked Zmina, 16.2.2017

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Volodymyr_Vjatrovyč&oldid=23376153“