Sebnitzký les

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zdroje k infoboxu
Zdroje k infoboxu
Sebnitzký les
Sebnitzer Wald
Lesní cesta a říčka Sebnice
Lesní cesta a říčka Sebnice
Základní informace
Nadm. výška300–500 m n. m.
Poloha
StátNěmeckoNěmecko Německo
Spolková zeměSasko
Zemský okresSaské Švýcarsko-Východní Krušné hory
UmístěníSebnitz
Souřadnice
Sebnitzký les
Sebnitzký les
Další informace
Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sebnitzký les (německy Sebnitzer Wald) je zalesněná oblast v zemském okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory v Sasku. Na východě jej ohraničuje zástavba města Sebnitz, z dalších stran česko-německá státní hranice. V lesním porostu převažuje nepůvodní smrk ztepilý, zastoupeny jsou však i původní bukové a lužní porosty.

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Sebnitzký les se nachází 2 km východně od centra velkého okresního města Sebnitz. Město vytváří jeho západní hranici, jeho místní část Hertigswalde pak hranici jižní, zbytek je vymezen státní hranicí s Českou republikou. Z geomorfologického hlediska náleží oblast ke Šluknovské pahorkatině. K Sebnitzkému lesu patří svahy Tanečnice (599 m[1]), vrchy Kaiserberg (494 m) a Buchberg (459 m), Kitzlerberg (403 m) a návrší Wolfstein (393 m). Geologické podloží je převážně tvořeno biotitickým lužickým granodioritem doplněným různě mocnými žílami doleritu. Ve vodních tocích jsou v různém množství zastoupeny zlato, spinel, epidot, zirkon, olivín a rubín. Mezi půdními typy dominuje kambizem, doplňuje ji ranker a podél vodních toků glej. Po severní hranici protéká říčka Sebnice, do níž se vlévají dva pojmenované potoky pramenící na Tanečnici, a to Wolfsbach a Mannsgraben. Z nemnoha vodních ploch je největší rybník Wiesenwegteich. V lesním porostu převládá nepůvodní monokultura smrku ztepilého (Picea abies), zachovaly se též pozůstatky původních acidofilních bučin s dominujícím bukem lesním (Fagus sylvatica) a podél potoků údolní jasanovo-olšové luhy s převažujícím jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) a olší lepkavou (Alnus glutinosa). Kromě typické lesní fauny, jako například jelen evropský (Cervus elaphus), prase divoké (Sus scrofa) a srnec obecný (Capreolus capreolus), jsou zastoupeny také chráněné druhy, mezi něž patří rys ostrovid (Lynx lynx) a několik druhů netopýrů. Na území Sebnitzkého lesa se nachází dvě přírodní rezervace Gimpelfang a Heilige Hallen a dále dvě evropsky významné lokality Lachsbach- und Sebnitztal a Sebnitzer Wald und Kaiserberg.

Pověst[editovat | editovat zdroj]

O tom, jak Sebnitzký les připadl Sasku, vypráví pověst. Jednou byl saský kurfiřt pozván hrabětem Salmem na lov. Ten trval více dnů a oba pánové přenocovali v prosté lesní chýši a další ráno pokračovali v lovu. Večer si dlouhou chvíli krátili hrou. Za výhru nabídl hrabě Salm Sebnitzký les. Štěstí při něm však nestálo, hru prohrál a kurfiřt získal Sebnitzký les do svého vlastnictví. Hrabě Salm však ve hře pokračoval. Chtěl získat Sebnitzký les zpět a dal tedy do hry Tomášovský les. Hra se pro něj však nevyvíjela dobře, čehož si všiml za hrabětem stojící šašek. Ten chtěl svému pánu Tomášovský les zachránit. Náhle proto zhasl světlo, aby nemohla být hra dokončena. Hrabě Salm to cítil jako urážku na cti a svému věrnému služebníkovi, dvornímu šaškovi, uštědřil pár políčků. Tomášovský les však byl díky šaškovi zachráněn a zůstal v majetku hraběte Salma. Sebnitzký les však zůstal v držení saského kurfiřta a je od té doby součástí Saska.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Na území Sebnitzkého lesa se nachází několik kamenných památek. Křticí kámen (Taufstein) pochází z doby třicetileté války, kdy se ve zdejším lese schovávali poddaní před vojáky. K dalším patří Jelení kámen (Hirschstein) a Mrtvý kámen (Leichenstein). V severní části poblíž státní hranice stojí dřevěná kaple svatého Huberta (Hubertuskapelle).

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Základní mapa ČR 1: 100 000 [online]. Zeměměřický úřad [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTMANN, Josef. Nixdorfer Volks-Heimatbüchel. Niedereinsiedel: vlastní náklad, 1933. 86 s. (německy) 
  • MELICHAR, Jaroslav, a kol. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. 252 s. ISBN 978-80-254-1704-1. 
  • KOPECKÝ, Lubomír, a kol. Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000. M–33–IX Děčín. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 176 s. 
  • STÖRZNER, Friedrich Bernhard. Was die Heimat erzählt. Sagen, geschichtliche Bilder und denkwürdige Begebenheiten aus Sachsen. Leipzig: Arwed Strauch, 1904. 528 s. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]