Rokoková móda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Madame de Pompadour

Rokoko (umělecký styl 18. století), které vycházelo a následovalo po baroku a předcházelo klasicismu, se projevilo nejvíce v interiérech a módě (odívání, účesy, líčení...). Každá umělecká epocha je typická především tím, že se odlišuje od té předchozí. I když rokoko vychází a navazuje z baroka, je v mnoha ohledech jeho opakem. Barokní ideál, který si můžeme lehce připodobnit souslovím „baculatí andělíčci“, ustupuje do hlubiny dějin a na scéně září opět zdobené krásky, ale tentokrát s útlým (doslova vosím) pasem a zjevem až příliš nepřirozeným protkaným miniaturními doplňky. Tehdejší svět se točil opětovně kolem pařížské smetánky (typickou představitelkou rokoka je madame de Pompadour , kterou se budeme také zabývat), ale i na českém území najdeme stavby v tomto slohu. Vzhůru do 18. století. Název rokoka je odvozen od výrazu rokaj (z francouzského rocaille), což je nesymetrický hřebínkový, často prokrajovaný ornament, vzniklý z mušle, rokajové kartuše - mírně vypouklá plocha různého tvaru s bohatě vytvořenými ornamenty, někdy s uvedením údajů, letopočtů.

Ideál krásy v rokoku[editovat | editovat zdroj]

V době rokoka (podobně jako v předchozích etapách dějin) se každá správná šlechtična musela podřídit ideálu krásy, módním trendům a požadavkům krásy, alespoň v případě, vypravila-li se do společnosti. Ženy na obrazech z doby rokoka na nás působí příliš vyumělkovaně a není to jen zdání. Skutečně se tak oblékaly a líčily (nejen dámy), panstvo si pořizovalo bílé paruky, opravovala a zamaskovávalo všechny nedostatky, krášlilo a ženy používaly šněrovačky (jako vždy v historii, ale tentokrát ještě účinněji), honosily se krinolínami (široká sukně vyztužená obručemi – kovovými, dřevěnými nebo z velrybích kostí) vyzdobenými stuhami, krajkami, zlatým a stříbrným vyšíváním šitých z brokátu, lyonského hedvábí. Vše doplňovaly střevíčky (povětšinou zakryty sukní) z atlasu, brokátu, hedvábí, sametu, na vysokém podpatku zdobené krajkou.

Pánové v době rokoka, pokud chtěli jít s módou, museli nosit úzké kalhoty, bílé punčochy a boty zdobené pentlemi či tepanými sponami. Jejich nejčastěji saténové kabáty, které byly ze spod na okrajích vyztuženy kosticemi, aby odstávaly, měly většinou bílou, světle modrou nebo růžovou barvu. I muži nosili paruku, kterou si dokonce přepudrovávali, a přikrášlovali ji různými lokýnkami a vzadu svazovali stuhou.

Z doby rokoka pochází také výraz negližé, který označoval méně formální společenské oblečení, ve kterém dámy přijímaly hosty. Tvořila jej nařasená splývající sukně, volná šněrovačka, tenký plášť přehozený přes ramena a třírohý šátek zakrývající výstřih.

Hygiena[editovat | editovat zdroj]

Zatímco během středověku vzkvétaly lázně, v rokoku byla voda téměř „tabu“ (respektive koupání ve vodě), strach z vody způsobily mor a syfilis. Panstvo nyní upřednostňovalo voňavky, jejichž úkolem bylo zakrýt tělesný pach. Dnes nám připadá až bláznivé, že tehdy považovali vrstvu špíny za ochranný obal před škodlivými vlivy pro své tělo. Celá učená společnost (včetně lékařů) pokládala vodu za nebezpečnou, protože podle jejich názorů bere tělu životní sílu a způsobuje ochabování organismu.

Lidé se tedy koupali v době rokoka výhradně doma a stačilo pouze namočení konečků prstů na nohou. K těmto účelům se používala umyvadýlka, do nichž se naléval zhruba půllitr vody. Mnohdy se ovšem zvolil místo vody alkohol či mléko: král Ludvík XIV. si po ránu otřel ruce pálenkou. Tehdejší pravidla chování radila si po ránu otřít obličej bílým plátýnkem, nebo čímkoliv jiným než vodou. Nebo mýt obličej vodou maximálně za osm až dvanáct dní.

Parfémy[editovat | editovat zdroj]

Král Slunce, Ludvík XIV. miloval především parfémy s vůní pomerančových květů, ale francouzská společnost si oblíbila i aroma hnijících jablek kombinovaný s hřebíčkem a skořicí a rozetřený s tukem. Tato směs se vtírala do vlasů, aby voněly. Takto vznikla pomáda odvozená od francouzského výrazu pro jablko (pomme). Parfémy a oleje se uchovávaly ve flakónech v podobách tradičních i nezvyklých (například podoba postavy). Mezi jejich výrobou vynikalo Španělsko a Itálie (Benátky).

Přibližně také v této době vzniká světoznámá kolínská, jejíž francouzská verze se rozšířila nejvíc.

Líčení[editovat | editovat zdroj]

Základem a zároveň poslední tečkou v pečování o zevnějšek, byl pudr. Používal se jednak na obličej, dekolt, paže, ruce a dokonce i paruku, nejen ženy, ale i muži a děti. Byl určen k zakrytí projevů stárnutí, vráskám, šedivým vlasům i k zamaskování malých defektů. Protože byli napudrovaní všichni, bylo velmi těžké rozpoznat věk. Ideální barvou pudru byla samozřejmě bílá, ke které tvořily kontrast tuš na řasy, tužka na obočí a rtěnka, růžové tvářičky se malovaly růží přes pudru. Obličej tak získal podobu ustrnulé masky, s výrazem skoro nadpozemským, který bychom mohli srovnat s maskou, o kterou usilovala královna Alžběta I. na přelomu 16. a 17. století. Jako ochrana před sluncem se používaly i ozdobné slunečníky.

Pudr se vyráběl z rýžové či obilné mouky, ale výrazně parfémovaný. (Dnes se pudr vyrábí z mastku a přidává se hedvábí, minerály, kolagen, ochranný filtr a vitamíny A a E.) Dále k tomuto účelu sloužil bílý olovnatý pudr (nebezpečný především pro dělníky). Přemíra používání pudru způsobovala panstvu puchýřky a vřídky, pleť povadla a získala žlutý nádech. Jen málokterá z žen si uchovala svou krásu déle než do svých 30 let (samozřejmě vyjma prostých dívek, které pudr neužívaly a získaly při ošetřování dobytka imunitu proti pravým neštovicím, které zanechávaly hluboké jizvy).
Drobné i větší jizvičky a podobné nežádoucí znamínka si dámy z vyšší společnosti zakrývaly koketními muškami. Tyto srdíčka, květinky, hvězdičky, karetní symboly, měsíčky ale i zajíčci, prasátka a broučci, byly ústřižky hedvábí, taftu nebo kůže. Nejvíce oblíbenými barvami mušek byly černá a šarlatově červená, užívaly se ale i pastelové odstíny, aby se hodily k barvě šatů.

Paruky[editovat | editovat zdroj]

Paruky byly často vyšší než polovina těla ženy, v barvách jasně vítězila bílá barva (dnes bychom ji porovnávali se šedinami). Typické byly také zdobením pomocí květin, ptačích hnízd, ovocných košů, perel a drahých kamenů či dokonce modelů lodí. Zakomponování na hlavu pomocí schůdků trvalo kadeřníkům i několik hodin a není proto divu, že ženy v nich spaly, přesněji řečeno se ženy uložily na kulaté a tvrdé válce. Pod neprodyšným krunýřem paruky měly ženy skutečné vlasy, což nahrávalo vším. Proto dámy používaly ručky (zvané grattoir) ze zlata, kterými se škrábaly v paruce, které při nepoužívání visely kráskám na krku nebo šatech.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Věra Rozsívalová, Olga Knoblochová: Tajemství půvabu, Avicenum, Praha, 1987
Věra Rozsívalová a kolektiv: Krása očima staletí, Nucleus, Hradec Králové, 1996