Portál:Starověký Egypt/ČLÁNEK MĚSÍCE/2013
Tato stránka slouží jako archiv článků měsíce portálu Starověký Egypt.
Leden 2013[editovat zdroj]
Osmero (řecky Ογδοάδα – Ogdoada, v konvenčně vokalizované egyptštině Chemenu) je označení jedné z verzí staroegyptské tzv. hermopolské kosmologie a současně osmice bohů, kteří v ní vystupují v roli stvořitelů. Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném náboženském středisku Chemenu (v překladu „Osmero“, „Město Osmi (bohů)“, řecky Hermopolis Megalé), jinak také hlavním centru kultu boha Thovta. Od Nové říše byl v souvislosti se svým napojením na Amonův kult rozvíjen také ve Vesetu. Členy Osmera byly čtyři páry partenogenických bohů, vždy tvořené mužským a jemu významově odpovídajícím ženským prvkem: Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut. Poslední pár byl v době Střední říše nahrazen dvojicí Amon a Amaunet a v Pozdní době někdy i dvojicí Gerh a Gerhet. Shodně s ostatními kosmologicko-kosmogonickými představami Egypťanů je i toto pojetí založeno na motivu kosmického praoceánu, z nějž se v určitém okamžiku vynořil prvotní pahorek pevné země. Na rozdíl od nich ovšem tato událost není v Chemenu spojována s jediným bohem – Stvořitelem, jak bylo v Egyptě obvyklé, ale je dávána do souvislosti s blíže nespecifikovanou, neosobní a pro samotné Egypťany pravděpodobně tajemnou činností uvedené skupiny osmi bohů, jejímž výsledkem je počátek všeho existujícího, případně tomu na roveň postavené zrození slunečního boha (Atuma nebo Rea).
Únor 2013[editovat zdroj]
Philae (někdy foneticky Fílé; v egyptštině Pilak, řecky Φιλαί) byl ostrov na Nilu v dnešním jižním Egyptě jižně od 1. kataraktu u Asuánu na historické hranici mezi Egyptem a Núbií, na němž byl postaven jeden z nejznámějších chrámů starověkého Egypta zasvěcený bohyni Esetě. Chrám byl jako poutní místo významným náboženským centrem zejména v řecko-římské době, kdy byla většina komplexu vystavěna, a po nástupu křesťanství se stal posledním místem, kde byl až do 1. poloviny 6. století udržován tradiční kult. Jsou zde zaznamenány nejmladší známé nápisy zapsané v hieroglyfech a v démotickém písmu. V souvislosti s vybudováním Asuánské přehrady byl ostrov trvale zaplaven Nilem. V 70. letech 20. století proto byly před jejím zprovozněním všechny významné historické stavby záchrannou akcí UNESCO přesunuty na 300 metrů vzdálený uměle upravený ostrůvek Agilkija. Přesto je však chrám (a někdy i samotný ostrov, na němž nově leží) označován názvem místa svého původního umístění. V roce 1979 byl chrám, někdy nazýván i jako „perla Nilu“ či „perla Egypta“, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást Núbijských monumentů mezi Abú Simbelem a Fílai. Je jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů v Egyptě.
Březen 2013[editovat zdroj]
Povídka o Sinuhetovi je moderní označení staroegyptského literárního díla neznámého autora sepsaného jako autobiografické vyprávění muže jménem Sinuhet (v původním znění Sanehet, v překladu z egyptštiny „Syn sykomory“). Je jednou z jazykově i literárně nejvytříbenějších staroegyptských literárních památek; např. český egyptolog Zbyněk Žába ji pokládal za „snad i nejkrásnější“. V moderní době se jí volně inspiroval finský spisovatel Mika Waltari ke svému nejznámějšímu dílu – k historickému románu Egypťan Sinuhet. Přes shodu jmen ovšem obě literární postavy prožívají zcela jiné osudy, jsou zasazeny do jiné doby a mají rozdílnou charakteristiku. Příběh pochází z doby Střední říše a svou formou napodobuje v této době velmi oblíbený specificky egyptský literární žánr životopisu. Sinuhet vystupuje jako prototyp loajálního úředníka za vlády Amenemheta I., po jehož násilné smrti z obav o svůj život prchne do ciziny. Zde prožívá mnohá dobrodružství, dosáhne uznání i bohatství, stále však touží po návratu domů a po příležitosti sloužit u dvora novému panovníkovi. Amenemhetův nástupce se doslechne o Sinuhetově oddanosti a vyzve ho k návratu; zanedlouho jej také skutečně s nebývalými poctami přijme jako nejpřednějšího z dvořanů.
Duben 2013[editovat zdroj]
Údolí králů (arabsky وادي الملوك Vádí el-Mulúk) je místo nacházející se v Egyptě, které v dobách starověkého Egypta sloužilo jako pohřebiště faraonů a mocných šlechticů. Údolí bylo využíváno od 16. do 11. století před naším letopočtem za vlády panovníků 18., 19. a 20. dynastie. Údolí králů, které je rovněž Araby nazýváno Bibán el-Mulúk, „Brány králů“, leží nedaleko Luxoru v hluboké severozápadně orientované rozsedlině ve vápencovém masivu Libyjského pohoří. Nachází se na západním břehu řeky Nil, v samotném srdci thébské nekropole. Údolí je rozděleno na dvě části - západní se nazývá Západní údolí nebo také Údolí opic a obsahuje čtyři hrobky, z nichž dvě jsou královské a patří faraonům Amenhotepovi III. a Ajemu. Ve Východním údolí se nachází zbylých 61 hrobek, přičemž poslední dvě byly objeveny v roce 2008.
V Údolí králů se nacházelo hlavní pohřebiště vládců Nové říše a své místo posledního odpočinku zde nalezli i mnozí významní šlechtici. Královské hrobky jsou vyzdobeny výjevy z egyptské mytologie. Skoro všechny hrobky byly vykradeny již ve starověku, avšak i v současnosti dávají jasnou představu o bohatství a moci tehdejších vládců. Archeologické a egyptologické výzkumy zde započaly na konci 18. století a probíhají dodnes. Mezi širokou veřejností se zdejší pohřebiště stalo známé díky objevu Tutanchamonvy hrobky. V roce 1979 se Údolí králů společně se zbytkem thébské nekropole zařadilo na seznam světového dědictví UNESCO.
Květen 2013[editovat zdroj]
Mýtus o Usirovi je nejvýznamnější, nejvlivnější a z hlediska dnešních vědeckých poznatků nejrozsáhlejší mýtus staroegyptské mytologie. Doložen je nejpozději od doby 5. dynastie a následně byl nepřetržitě rozvíjen až do zániku staroegyptské civilizace, tedy po dobu téměř 3 tisíciletí. Ve své rozvinuté podobě vypráví o bohu Usirovi – dobrotivém prvním panovníkovi Egypta, o jeho úkladném zavraždění žárlivým bratrem Sutechem usilujícím o uzurpaci královské moci, o Usirově dočasném oživení zásluhou magické moci jeho oddané manželky Esety, takže spolu mohli zplodit svého syna Hora jako otcova mstitele, a o odplatě, kterou Hor po strastiplném dětství s Esetinou pomocí uskutečnil a přemožením Sutecha získal pro sebe královskou moc jako její legitimní dědic a pro svého otce Usira definitivní vítězství nad smrtí a proměnu ve věčného vládce podsvětí. Jednotlivé dějové linie mýtu jsou ovšem ve skutečnosti relativně samostatnými příběhy, takže moderní badatelé někdy celek vyprávění, systematizovaný ostatně teprve na přelomu 1. a 2. století, označují přesněji jako usirovský mytologický cyklus.
Mýtus, respektive jeho nejstarší základ, byl primárně součástí královské ideologie. Zde v kontextu egyptské představy o pohřbu zemřelého panovníka jako prostředku jeho vstupu mezi bohy vysvětloval božskou podstatu královské moci a její kontinuity prostřednictvím řádného pozemského následnictví, jimiž podle Egypťanů bylo zaručováno trvání kosmického a politického řádu světa a jeho vítězství nad silami chaosu; pravděpodobně z tohoto důvodu byl i začleněn do kosmologicko-kosmogonické nauky o iunském Devateru. Měl tedy, jako manifestace panovníkova výlučného postavení ve vztahu k božskému světu, „zcela výraznou politickou dimenzi a právem může být označen za mytické vyjádření egyptské státní myšlenky.“ Ačkoli tento rozměr mýtu byl v oficiálním náboženství stále nepřetržitě přítomen, přičemž o jeho životnosti svědčí opakované adaptování na měnící se společenské poměry (aktivně jej využívali např. ještě Ptolemaiovci), začal být od První přechodné doby a zejména pak od Střední říše pravděpodobně v souvislosti s probíhajícími společenskými změnami podíl na Usirově překonání smrti vztahován nejen na krále, ale na všechny zemřelé.
Červen 2013[editovat zdroj]
Dér el-Bahrí, arabsky الدير البحري, (v doslovném překladu „Severní klášter“) je archeologická lokalita v Egyptě. Nachází se na západním břehu řeky Nil v blízkosti města Luxor. Prvním monumentem, který zde byl postaven, je zádušní chrám Mentuhotepa II., panovníka 11. dynastie. Během 18. dynastie zde postavili své chrámy faraon Thutmose III. a královna Hatšepsut. Chrámy v Dér el-Bahrí jsou obklopeny půlkruhovou, tři sta metrů vysokou skalní kotlinou. Zádušní chrámy byly dříve spojeny cestou s břehem řeky Nil. Tyto tři procesní cesty končící v zahradách před chrámovými komplexy byly lemovány sfingami a sochami. Zahrady byly zavlažovány z umělých jezírek a byly zde pěstovány fíkovníky a tamaryšky. Většina z toho již dnes neexistuje. Nejznámějším a nejvíce navštěvovaným chrámem je ten, který nechala postavit královna Hatšepsut. Její chrám je z celého komplexu nejzachovalejší. Údolí Dér el-Bahrí (Severní klášter) získalo svůj název podle kláštera, který zde v koptské době stával.