Papuchalk bělobradý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Papuchalk bělobradý

Dospělý pták ve svatebním šatě, Skotsko
Dospělý pták ve svatebním šatě, Skotsko
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Řád: dlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleď: alkovití (Alcidae)
Podčeleď: alky (Alcinae)
Rod: Fratercula
Binomické jméno
Fratercula arctica
(Linnaeus, 1758)
Papuchalk s kořistí

Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), známý též pod názvy papuchalk ploskozobý nebo severní, je malý mořský pták z čeledi alkovitých. Díky svému výrazně zbarvenému velkému zobáku je nazýván též mořským papouškem.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Papuchalk bělobradý dorůstá délky 26–29 cm a v rozpětí křídel měří 47–63 cm.[2] Samci jsou zpravidla větší než samice, ale zbarvením se nijak viditelně neliší. Svrchu je převážně černý a ze spodní strany bílý s šedými až bílými tvářemi a oranžovočervenými končetinami. Zobák je velký 3–4 cm, trojúhelníkového tvaru, během hnízdního období jasně oranžový, modrý a žlutý. Papuchalk bělobradý se velmi podobá papuchalku černobradému (Fratercula corniculata), ale v porovnání s ním má odlišně zbarvený zobák.

Areál rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí na pobřeží severní Evropy, Faerských ostrovů, Islandu a na východě Severní Ameriky, severně přitom zasahuje až po oblasti uvnitř Severního polárního kruhu, jižně pak po Francii a Maine. Zimní měsíce tráví na otevřeném moři daleko od pevniny - v Evropě během tohoto období jižně zasahuje až po Středozemní moře a v Severní Americe zase po Severní Karolínu.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Za potravou se potápí, a to až do hloubky 70 m; pod vodou, kde dokáže vydržet až 30 sekund,[1] k plavání využívá svých silných křídel. Končetiny s plovacími blánami mu pak slouží jako kormidlo. Během hnízdního období se přitom při hledání kořisti může od hnízdiště vzdálit až 100 km.[1][3] Živí se především malými druhy ryb, jakými jsou např. sledi, šproti nebo smáčky, požírá též zooplankton, různé korýše a měkkýše. Má přitom zvláštně přizpůsobenou horní čelist zobáku a jazyk, které má poseté spoustou drobných trnů umožňujících držení i více než 30 rybek najednou.[4][5]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Papuchalci bělobradí pohlavně dospívají ve věku 4-5 let, jsou monogamní a hnízdí v koloniích. Využívají přitom převážně nor vyhloubených na travnatých svazích, ale hnízdí též mezi skalami nebo balvany. Na úpravě budoucího hnízda, které později vystýlají trávou, peřím nebo mořskými řasami, se podílí především samec.

V každé snůšce je jen jedno vejce, na jehož 39-45 denní inkubaci se podílí oba rodiče. Mláďata jsou pak opeřena asi ve věku 49 dnů. V tomto věku opouští hnízdo opouští a hned se vydávají do moře.[6]

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

Mezi predátory papuchalka bělobradého patří především racek mořský (Larus marinus) a chaluha velká (Stercorarius skua), ale také krysy, kočky, psi nebo lišky. Menší racci, jakým je např. racek stříbřitý (L. argentatus) pak často plení hnízda a dospělým ptákům kradou i již ulovenou kořist.

Početnost[editovat | editovat zdroj]

Populace těchto ptáků byla kvůli lovu a vybírání hnízd během 19. století výrazně redukována. Ačkoli je lovným druhem v některých oblastech až dodnes, mnohem vážněji jej v současné době ohrožují především noví, zavlečení predátoři (kočky, psi, krysy), znečišťování moří jedovatými látkami, rybolov a klimatické změny, které vedou k výraznému nedostatku potravy.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c KHOLOVÁ, Helena (autorka českého překladu). Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2008. ISBN 9788024222356. S. 241.  
  2. The Birds of the Western Palearctic. OUP. 1997. ISBN 0-19-854099-X. (anglicky)
  3. Lilliendahl, K.; Solmundsson, J.; Gudmundsson, G.A. & Taylor, L. (2003): Can surveillance radar be used to monitor the foraging distribution of colonially breeding alcids? Condor 105(1): 145–150. (anglicky)
  4. Redakce David Burnie et al.; překlad Jiří Šmaha. Praha : Euromedia Group, k. s., 2002. ISBN 8024208628. S. 303.  
  5. STREET, A.; EMILY. Fratercula arctica [online]. Animal Diversity Web, [cit. 2010-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Ehrlich, P.; Dobkin, D. & Wheye, D. (1988): Atlantic Puffin. In: The Birder's Handbook: A Field Guide to The Natural History of North American Birds: 207, 209-214. New York. (anglicky)
  7. Mitchell, P.I.; Newton, S.F.; Ratcliffe, N.; Dunn, T.E. (2004): Seabird Populations of Britain and Ireland: Results of the Seabird 2000 Census (1998–2002). T. & A.D. Poyser, Londýn. ISBN 0-7136-6901-2 (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu