Pancéřová pěst
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pancéřová pěst (Panzerfaust) je řada německých ručních protitankových zbraní z období 2. světové války.
Obsah |
[editovat] Historický vývoj
Zvyšující se pancéřování u tanků bojujících v druhé světové válce a nemožnost jejich likvidace klasickými protitankovými puškami vyvolalo úvahy o zkonstruování prostředku, který by dokázal nové stroje protivníků ničit. V Německu byl v roce 1942 vyvinut po předchozích pokusech prostředek zvaný Panzerfaust, neboli pancéřová pěst.
Tato zbraň se sestávala z výmetné roury, obsahující nálož střelného prachu, na jejímž konci byla hlavice s kumulativní náloží. Střelec zasunul rouru do podpaždí nebo si ji přitiskl na rameno, takže proud plynů byl usměrněn neškodně za něj, pomocí jednoduchých mířidel zamířil a s vysokou pravděpodobností zásahu vystřelil hlavici. Když granát opustil rouru, sada tenkých ocelových křidélek kolem ocasního trnu se rozvinula a let hlavice stabilizovala. Trubka na jedno použití se poté zahodila.
U prvních typů pancéřových pěstí byl dostřel pouhých 30 metrů, což nemělo na zešikmené pancíře sovětských tanků požadovanou účinnost. Od roku 1944 byl dodáván Panzerfaust 60, který měl dostřel 60 metrů a lepší účinnost. Do prosince bylo vyrobeno 1,3 miliónu kusů. Další typ s prodlouženým dostřelem 100 metrů se vyráběl od podzimu 1944, od března 1945 byl dodáván typ s dostřelem 150 metrů. Poslední typ Panzerfaustu byl konstruován s dostřelem 250 a s vícenásobně použitelnou nabíjecí trubkou. Jeho vývoj byl v důsledku skončení války přerušen.
[editovat] Odrazy v kultuře
Střelbu z pancéřové pěsti lze vidět, mimo jiné, například v českém filmu Němá barikáda režiséra Otakara Vávry z roku 1949, kdy po německém tanku vystřelil mladý barikádník Pepík Hošek (hrál jej zde Antonín Šůra).
