Přesličky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Přeslička

přeslička rolní (Equisetum arvense)
přeslička rolní (Equisetum arvense)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Oddělení: přesličky
Řád: přesličkotvaré (Equisetales)
Čeleď: přesličkovité (Equisetaceae)
DC.
Rod: přeslička (Equisetum)
L.
Druhy rostloucí v ČR

Přesličky (Equisetophyta, někdy Sphenophyta) jsou vyšší (cévnaté) rostliny. V současnosti existuje asi 35 druhů. Oddělení Equisetophyta obsahuje pouze 1 recentní třídu Equisetopsida.

Ve fosilních vykopávkách je však možné nalézat přesličky, náležející do jiných již vymřelých tříd oddělení, které byly významnou částí flóry v období karbonu, Hyeniopsida, Sphenophyllopsida a Pseudoborniopsida aj.

Třída Equisetopsida obsahuje v současnosti jediný řád přesličkotvaré Equisetales. Další řády jsou vymřelé, byly na Zemi rozšířeny v prvohorách, např. Calamitales. V současnosti existuje jediná čeleď, přesličkovité (Equisetaceae).

Čeleď přesličkovité obsahuje recentně 1-2 rody, záleží na pojetí. Např. Květena ČR uznává 2 rody: přeslička (Equisetum s. str.) a cídivka (Hippochaete), jiní jako Kubát 2002 uznává 1 široký rod přeslička (Equisetum s.l.) se 2 podrody: Equisetum a Hippochaete.

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Přesličkovité (Equisetaceae) jsou dnes jediná žijící čeleď kdysi bohaté třídy Equisetopsida. Sporofyty dnes žijících přesliček jsou vytrvalé byliny (vyjma jihoamerických druhů - dřevnaté lodyhy). Přesličky vytrvávají v zemi dlouhými, plazivými, bohatě větvenými, článkovanými oddenky. Tyto oddenky jsou podobné jako nadzemní lodyhy. U některých druhů (např. přeslička rolní) jednotlivé části tloustnou a tvoří oddenkové hlízy se zásobními látkami. Nadzemní lodyhy jsou u druhů mírného pásma nižší než 1 metr, u tropických druhů mohou být až 12 metrů dlouhé. Lodyhy jsou na povrchu podélně rýhované. Stavba nadzemní části je značně složitá. Uprostřed lodyhy se nachází velká centrální dutina, která vznikla rozrušením dřeňových buněk. Listy jsou drobné, jednotné sfenopsidní mikrofyly, často vyrůstají přeslenitě a srůstají v zubatou pochvu. Vnější blána pokožky lodyh je impregnována ligninem a inkrustována oxidem křemičitým, který způsobuje hrbolky.

Některé druhy obsahují piperidinové alkaloidy a jsou jedovaté, např. přeslička bahenní (Equisetum palustre).

Životní cyklus[editovat | editovat zdroj]

V ontogenezi dochází k tzv. rodozměně, přičemž převládá fáze sporofytu (2n) nad fází gametofytu (n). Ze zygoty vyrůstá sporofyt nesoucí výtrusný klas, na němž jsou ve střídavých přeslenech jen sporangiofory s výtrusnicemi a výtrusy, které jsou výsledkem redukčního dělení (R!). Z výtrusů klíčí prothallia, jež nesou archegonium a antheridium. Polyciliátní spermatozoidy, vznikající v antheridiu, se ve vodním prostředím dostávají k archegoniu, obsahujícímu oosféru. Dochází k oplození (O!) a k vzniku zygoty.

Fáze gametofytu[editovat | editovat zdroj]

Spory jsou zelené a na povrchu mají 4 vláhojevné pentlice zvané haptery, které se při změně vlhkosti vzájemně proplétají ve shluky roznášené větrem. Spory jsou morfologicky stejné, ale geneticky rozdílné, neboť z některých vyrůstají v těsné blízkosti díky hapterům samčí nebo samičí lupenité prokly. Samčí prokly s antheridii (pelatkami) jsou spojeny se samičími s archegonii (zárodečníky) prostřednictvím hapterů usnadňujících oplození. Mnohobičíkaté spermatozoidy jsou polyciliátní a po oplození vajíčka v archegoniu vznikne zygota. Odtud začíná fáze sporofytu.

Fáze sporofytu[editovat | editovat zdroj]

Ze zygoty vyrůstá sporofyt, jehož součástí je oddenek a stonek. Stonek se zpravidla přeslenitě větví, vzácněji se přeslenité uspořádání nevyskytuje, např. u přesličky zimní (Equisetum hyemale). U některých druhů, např. přeslička rolní (Equisetum arvense), se vytváří výrazný sezónní dimorfismus. Jarní lodyha je nezelená, nevětvená, křehká, dužnatá, nerýhovaná a bez průduchů nesoucí strobilus. Ta později odumře a z oddenku vyrůstá letní lodyha, která je zelená a sterilní. Jejím úkolem je nashromáždit živiny pro výživu jarní lodyhy, která vyroste příští jaro. Avšak u většiny druhů tyto fáze nejsou, např. u přeslička bahenní (Equisetum palustre). V tomto případě vyrazí z oddenku lodyha se strobilem, která však oproti výše zmíněné skupině neodumírá, ale zezelená se a asimiluje. Trofofyly (asimilující listy) jsou výrazně odlišné od sporofylů.

Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vymřelé druhy přesliček, plavuní a kapradin rostly v močálovitých oblastech prvohorních tropických pralesů. Asi 35 druhů se vyskytuje téměř po celém světě, snad kromě Austrálie a Antarktidy. V ČR roste 8 druhů. Nejznámějším druhem je přeslička rolní.

Druhy[editovat | editovat zdroj]

Rod přeslička je rozdělován do dvou podrodů: Equisetum a Hippochaete. Subg. Equisetum

  • Lodyhy většinou nepřezimují, jsou sterilní i plodné, často morfologicky a fenologicky odlišné (nikoliv však vždy), řady křemitých hrbolků často chybí (ne vždy).
  • Průduchy jsou ve dvou víceřadých pruzích na bocích rýh nebo v jednom širokém pruhu na dně lodyžní rýhy; jsou uloženy v rovině s buňkami pokožky.
  • Zuby lodyžních pochev většinou nejsou protaženy v šídlovitou špičku, většinou vytrvávají.
  • Výtrusnicový je klas na špici většinou tupý, mezi klasem a nejvyšší pochvou bývá mezera.
  • Často obsahují piperidinové alkaloidy
Podrod Equisetum

Subg. Hippochaete

  • Lodyhy většinou přezimují, sterilní i plodné jsou zpravidla stejné, vyskytující se současně, na žebrech jsou většinou řady křemitých hrbolků.
  • Průduchy jsou ve dvou jednořadých pruzích na bocích rýh, jsou ponořeny do korového pletiva a překryty buňkami pokožky, jen uprostřed mají dýchací otvůrek.
  • Zuby lodyžních pochev jsou někdy protaženy v šídlovitou špičku, často opadávají.
  • Výtrusnicový klas je často na špici hrotitý a naspodu obejmut nejvyšší pochvou.
  • Piperidinové alkaloidy většinou chybí.
Podrod Hippochaete

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hrouda L. (1988), In Slavík et Hejný: Květena České republiky, vol. 1., ISBN 80-200-0643-5
  • Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha, ISBN 978-80-200-0836-7
  • Hendrych R. (1977): Systém a evoluce vyšších rostlin, Praha
  • F. A. Novák, Vyšší rostliny, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1961
  • Jan Jelínek – Vladimír Zicháček, Biologie pro střední školy gymnaziálního typu, Olomouc 1996 ISBN 80-86002-01-2
  • Jan Jelínek – Vladimír Zicháček, Biolologie pro gymnázia, Nakldatelství Olomouc, 2004, ISBN 80-7182-177-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]