Přeslička bahenní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Přeslička bahenní

Přeslička bahenní
Přeslička bahenní
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: zelené rostliny (Viridiplantae)
Oddělení: přesličky (Equisetophyta)
Třída: Equisetopsida
Řád: přesličkotvaré (Equisetales)
Čeleď: přesličkovité (Equisetaceae)
Rod: přeslička (Equisetum)
Binomické jméno
Equisetum palustre
L.

Přeslička bahenní (Equisetum palustre L. ) je rostlina z oddělení přesličky, jehož jediným recentním rodem je rod přeslička v širším pojetí (Equisetum s.l.).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Přeslička bahenní je vytrvalá, výtrusná bylina vysoká nejčastěji 10-50 cm, vyrůstající z článkovitého oddenku. Na rozdíl od přesličky rolní nemá přeslička bahenní sezónní dimorfismus, fertilní lodyha s výtrusnicovým klasem se nijak výrazně neliší od lodyh sterilních. Lodyhy se zpravidla ve střední části přeslenitě větví, vzácněji se nevětví vůbec. První článek v přeslenu je kratší než příslušná lodyžní pochva na hlavním stonku (na rozdíl od přesličky rolní, kde je to naopak). Střední dutina zabírá asi 1/4 průměru lodyhy. Jako u ostatních přesliček se v každém uzlině nachází pochva, což jsou vlastně bočně srostlé přeslenitě uspořádané listy, nahoře mají listy volné konce a tvoří zuby pochvy. Výtrusnicový klas je solitérní, vrcholový, s tupou špičkou. O životním cyklu přesliček viz přeslička.

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Roste nejčastěji na vlhkých loukách, např. v pcháčových loukách sv. Calthion, někdy také v rašelinných a slatinných loukách. Najdeme ji i na loukách dosti degradovaných nebo na natropogenních stanovištích.

strobilus

Areál rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Roste v Evropě, Asii a v Severní Americe.

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

Velmi hojný druh, častější je spíše v nižších polohách, nad 1000 m n. m. většinou už chybí.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Obsahuje jedovatý piperidinový alkaloid palustrin, který nemizí ani po sušení.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hrouda L. (1988), In Slavík et Hejný: Květena České republiky, vol. 1.
  • Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha