O sofistických důkazech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Spis O sofistických důkazech (řecky: Περὶ σοφιστικῶν ἐλέγχων, latinsky: De sophisticis elenchis) napsal filosof Aristotelés jako šestou část spisu Organon. Pojednává zde o sofistických důkazech, typech argumentace a o umění řečnictví.

O důkazech[editovat | editovat zdroj]

Zdánlivě jsou sofistickými důkazy myšleny důkazy, které něco vyvracejí. Ve skutečnosti to nejsou důkazy, ale paralogismy. Podobnost se musí rozlišovat mezi skutečným a zdánlivým. To samé platí i v argumentaci. Při dokazování pomocí argumentace se řečník opírá o slova, ne o diskuzi. Slova značí věci a člověk musí znát jejich správný význam. Ten, kdo nezná správný význam slov, se dopouští špatných úsudků. Sofista je člověk, kterému plyne zisk ze zdánlivé moudrosti, nikoliv z moudrosti opravdové. Sofisté si musí osvojit argumentaci tím, že nepokládají mylná fakta, ale musí umět odhalit nesprávné tvrzení toho druhého a umět jeho názor proměnit pomocí argumentace ve svůj prospěch.

Druhy argumentů[editovat | editovat zdroj]

Argumenty používané v diskuzích se podle Aristotela dělí na čtyři druhy:

  • Didaskalické argumenty: jsou ty, při nichž se usuzuje z počátků vlastních danému oboru, nikoli z mínění toho, kdo odpovídá (ten kdo se učí, musí být předběžně o něčem přesvědčen).
  • Dialektické argumenty: při nichž se z pravděpodobných premis ukazuje na protiklad předloženého tvrzení.
  • Periastické argumenty: při nichž se usuzuje z premis, jež zastává ten, kdo odpovídá, a jež musí vědět ten, kdo si osobuje vědomí.
  • Eristické argumenty: jsou ty, při nichž se usuzuje z premis, které se zdají pravděpodobnými, ale nejsou, a přitom se usuzuje buď skutečně, nebo jen zdánlivě.

Je třeba znát cíl lidí, kteří berou řečnictví jen jako snahu o překonání protivníka nebo potěšení ze sporu. Cíle mohou být: vyvrácení, nepravda, rozpor s běžným míněním, jazyková vada, mnohomluvnost – protivník opakuje dokola to samé.

Způsoby vyvracení argumentů[editovat | editovat zdroj]

Existují dva druhy způsobu vyvracení argumentů. Jeden způsob má základ ve slovním vyjádření. Druhý způsob je vyjádřen mimoslovním vyjádřením. Způsobů k vytvoření zdánlivých argumentů je šest: stejnojmennost, dvojjazyčnost, spojitost, rozdělení, přízvuk ve výslovnosti, tvar slovního vyjádření.

  • Stejnojmennost: opírají se o ně stejnojmenné argumenty. „Vědoucí se učí, neboť gramatikové se učí tomu, co zpaměti předříkávají“. Slovo „učit se“ je stejnojmenné.. Jednou znamená „upevňovat“ si své vědomosti jejich využíváním a druhý význam je „poznáváním vědomosti nabývat“.
  • Dvojjazyčnost: o stejnojmennost se mohou opírat tři druhy argumentů. První: kdykoliv složený výraz se běžně využívá ve více významech, druhý: kdykoli z více významů myslíme pouze na ten, na který jsme zvyklí, třetí: kdykoli spojení slov má více významů, kdežto každé z těchto slov má význam jen jeden – „Znalost Písmen“. Samostatné slovo značí jeden význam, dohromady tyto slova značí odlišný význam.
  • Spojení: možnost toho zdánlivého argumentu je pro slovo „může“. Příklady: „Sedící může jít.“ nebo „Nepíšící může psát.“ Pokud odstraníme slovo „může“ vzniká jiný význam „Nepíšící píše.“ a „Sedící jde.“
  • Rozdělení: Věta, kterou je možno rozdělit, může nabýt úplně jiného významu. Příklad „Pět jsou dvě a tři, tedy pět je sudé a liché“
  • Přízvuk ve výslovnosti: při nepsaných, ústních rozmluvách je těžké tento způsob použít. Pokud člověk řekne vybrané slovo s jiným přízvukem, může to v určitých jazycích znamenat úplně jiný význam.
  • Tvar slovního vyjádření: o tyto argumenty se člověk může opírat, pokud to, co není možné vyjadřuje v řeči stejným způsobem. Příklad: „Když je někdo zdráv.“ tak se to vyjadřuje kvalitou a stavem a určitou vlastností.

Paralogismů mimo slovní vyjádření je sedm: první se opírá o případek, druhý se opírá o neoprávněné užití výrazu, třetí o neznalost vyvracení, čtvrtý o důsledek, u pátého se dožaduje souhlasu s tím co má být teprve dokázáno, šestý uvádí příčinu, co ve skutečnosti příčinou není, u sedmého se z více otázek činí jedna.

  • Případek: kdykoliv se soudí, že cokoliv náleží věci stejným způsobem jako jejímu případku. Příklad „Je-li Koriskos něco jiného než Sokrates, Sokratés je však člověk, pak se uznává.“
  • Neoprávněné užití významu: tato situace může nastat kdykoli, kdy se to, co se míní částečně, uzná jako míněné naprosto. Příklad: „Ind je celý tmavý, ale přitom je bílý, máme-li na mysli jeho zuby; je tedy bílý a nebílý.“
  • Neznalost vyvracení: někteří vynechají něco z toho, co bylo uvedeno, a získají tak zdánlivé vyvrácení.
  • Důsledek: vyvrácení vznikají z domněnky, že se při vyplývání může pořadí obrátit. Například „Po dešti bývá země vlhká.“, proto se domníváme, že pršelo, ale nemusí to být vždy nutností.
  • Příčina, co příčinou není: paralogismus, který se opírá o to, že se za příčinu uvádí něco, co příčinou není. Vzniká kdykoliv se do argumentace zahrne to, co je příčinou jen zdánlivě.
  • Z více otázek jedna: vzniká tehdy, kdykoli zůstává skryto, že je tu více otázek, a jako by byla jen jedna, odpoví se jen na jednu odpověď.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]