Lobotomie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antonió Egas Moniz

Lobotomie (z řečtiny lobos (mozkový lalok) tome (řez))[1] je operativní neurochirurgický zákrok, při kterém jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Užívala se v psychochirurgii k léčení některých závažných duševních poruch (zejména se prováděla v oblasti frontálního laloku). Později byla invazivní léčba nahrazena psychofarmaky.

Lobotomii poprvé provedl portugalský lékař Antonió Egas Moniz. Nechal se mimo jiné inspirovat Londýnským neurologickým kongresem, na kterém v roce 1935 Carlye Jacobson a John Fulton prezentovali výsledky chirurgického přerušení nervových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem opičí samičky. Výrazně tak omezili její agresivní projevy. Moniz už na kongresu vznesl otázku, proč neléčit duševní nemoci chirurgicky i u lidí.

První osobou, na které Moniz provedl lobotomii, byla třiašedesátiletá žena trpící těžkými depresemi a úzkostnými stavy. Měla paranoidní představy, kvůli nimž byla přesvědčena, že ji chce otrávit policie apod. Zákrok byl proveden injekční stříkačkou s alkoholem, který měl přerušit nervová spojení. Ta byla zavedena dvěma otvory o průměru pera vyvrtanými v lebce. Pacientka po operaci přestala pociťovat úzkostné stavy, roztěkanost a paranoiu. Správně hodnotila svůj současný duševní stav i stav před operací. Inteligence a chování nebyly zjevně narušeny.

Poté Moniz provedl experiment s dvaceti pacienty, z nichž část odoperoval injekcí s alkoholem a část speciálním skalpelem pro provádění lobotomie - leukotomem. Podle Monize bylo z dvaceti pacientů pomocí lobotomie sedm zcela vyléčeno, sedm pocítilo částečné zlepšení a zbylých šest zůstalo beze změn. Poté, co výsledky v roce 1937 publikoval v American Journal of Psychology, otevřel cestu lobotomii do zámoří. Zde se jí ujali dva chirurgové, Walter Freeman a James Watts. Ti operaci prováděli ostrým špičatým nástrojem, kterým do mozku pronikali těsně nad oční bulvou přes kost oční jamky. Pomocí transorbitální lobotomie, jak techniku nazvali, zaznamenali Freeman s Wattsem u úzkostných a depresivních pacientů podobné výsledky jako Moniz. Operacím se dostalo výrazné mediální pozornosti. Odhaduje se, že v rozmezí let 19361978 bylo provedeno 35 tisíc lobotomií. Od objevení antipsychotik po roce 1950 počet uskutečněných operací výrazně klesá.

V roce 1949 byl za objev lobotomie a založení neurochirurgie vyznamenán Antonió Egas Moniz Nobelovou cenou.

Nástroje Waltera Freemana

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Lobotomie byla od počátku silně kritizována ze strany některých neurologů. U 30 % pacientů se totiž vyskytly komplikace v podobě epileptických záchvatů. Vyskytly se také případy úmrtí, prasklých cév a u většiny pacientů se proměnily projevy jejich osobnosti (útlum, apatie, ztráta životní jiskry). O špatnou pověst zákroku se postaral také sám Freeman, který cestoval po USA, kdy denně prováděl až 25 operací. Příliš se nezabýval výběrem svých pacientů, nesterilizoval si nástroje a ani pacienty nepřikrýval operační rouškou. Lobotomie rozpoutala diskuzi na téma lékařské etiky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kábrt, J. Lexicon Medicum. Praha, Galén, 2004. ISBN 80-7262-235-8

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]