Italské království (Svatá říše římská)
Italské království (latinsky Regnum Italiae nebo Regnum Italicum, italsky Regno d'Italia, německy Königreich Italien), zpětně nazýváno také jako Říšská Itálie (německy Reichsitalien), byla monarchie Svaté říše římské rozkládající se na severu Apeninského poloostrova a spolu s Německým královstvím a Burgundskem tvořili „Tria Regna“ (tři království Svaté říše římské). V rámci říše reálně existovalo Italské království jako její součást v letech 962–1024, kdy zahrnovalo většinu severního Apeninského poloostrova (kromě Papežského státu a jihu poloostrova, který náležel Sicilskému hrabství) a skládající se ze zemí Lombardie, Spoleta a marek Toskánska a Verony. V důsledku bojů mezi přívrženci císařů a papežů došlo k jeho rozdělení a rozkladu. Do roku 1801 existovalo království už jen formálně v podobě titulu italského krále, který se uděloval císařům Svaté říše římské.
Dějiny
Zesláblé Italské království po výbojích Ottonů přijalo lenní vztah k římskoněmecké říši, stalo se tak poté po odtržení Friuli. Oslabení centrální moci vedlo k růstu odstředivých tendencí jednotlivých částí, resp. k posílení cizího vlivu (papežů v Toskánsku, odtržení Spoleta atd.). Oslabení moci císaře (a v důsledku toho i lenního vztahu ke římskoněmecké říši) a vyčerpávající zápas mezi ghibeliny a guelfy vedly k osamostatnění jednotlivých měst zejména na severu Itálie (Lombardská liga, Verona atd.), což znamenalo faktický zánik Italského království jako správního celku. Titul italského krále se však užíval i nadále a budoucí císaři se nechali korunovat na italské krále v Pavii.
Odkazy
Literatura
- Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková - Evropa v proměnách staletí, nakl. LIBRI, 1997