František Boublík

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. František Boublík
Narození6. října 1912
Velhartice
Úmrtí28. ledna 1998 (ve věku 85 let)
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
OceněníCroix de guerreCroix de guerre
Medaille militaire ribbonMédaille militaire
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Son Colonel Raymond Pinol dekoruje JUDr. Františka Boublíka.

František Boublík (6. října 1912 Velhartice[1] – 28. ledna 1998 Petříkov[2]) pracovník kabinetu Msgre. Šrámka, účastník zahraničního protinacistického odboje, pracovník Centre d'aide v Marseille, politický vězeň, nositel válečného kříže se stříbrnou hvězdou a Médaille militaire.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Maturoval v Klatovech na gymnáziu roku 1932, pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Jako vysokoškolák mohl vykonat v roce 1937 cestu do Paříže, kde se právě konala mezinárodní výstava, spolu s Kongresem Pax Romana, což je spolek sdružující katolické studenty celého světa.[3] V roce 1938 se účastní kongresu Pax Romana s mottem „Katolický student tváří v tvář problému komunismu“ na Bledu a v Lublani.[4]

Protektorát[editovat | editovat zdroj]

Za protektorátu vydávali jako studenti týdeník 3. Generace, ale brzy upadli v podezření gestapa a hrozilo zatčení. Na konci roku 1939 ilegálně odchází v zimě se dvěma kamarády, (jedním z nich byl budoucí kněz Josef František Rochla,[5] kterému později pomáhá ukrývat dokumenty pro jeho práci[6]) přes Slovensko (po udání uprchli z vazby, jednu mrazivou noc František přežil zahrabán v hnoji[5]), Maďarsko, bývalou Jugoslávii, Bulharsko a Řecko až do Turecka a odtud dále přes Syrii až do Bejrútu, kde byl přijat, jako příslušník československé armády na jihu Francie. Následovala plavba až do Marséille.[3]

Francie – Maquis a Centre d'aide[editovat | editovat zdroj]

Na půdě Francie ve městě Agde byl zařazen jako dobrovolník tvořené armády, k 2. pěšímu pluku 1. československé divize,[7] s níž v květnu a červnu 1940 prodělal těžké[8] boje ústupu francouzské armády až do uzavření příměří s poraženou Francií.[3] Protože se nedostal do Anglie, kam původně mířil, vešel ve Francii ve styk s nově tvořeným hnutím odporu Maquis, které pomáhalo rodinám zatčených. a pracoval na statku La Croix.[5] V oblasti Corréz tak zvláště rodinám židovského původu poskytovali na farmách úkryt a zaopatření a několik desítek jich tak zachránili před smrtí.[8]

Po demobilizaci se stal členem střediska pro Čechy v exilu a po vytvoření podpůrného spolku Centre d'Aide (Středisko podpůrné akce) v Marseille, jehož představitelem se stal Donald A. Lowrie. Zajišťovali existenci mnoha takto postižených Čechoslováků nájmem několika farem ve vnitřní Francii neobsazeného území. Byly to statky, kde bylo možno pracovat v zemědělství, jelikož se takto pomáhalo zajištění výživy, která pomáhala hospodářství spojenému s lístky. I tam se brzy dočkali obsazení celé Francie.[3]

Bylo to už i tam existující hnutí odporu, které sdružovalo mnoho cizinců, různé národnosti, v té době již fungujícího hnutí. S několika kamarády vstoupili do tzv. Tajné armády (Armée secrète), jež pracovala formou sabotáží, proti okupantům.[3][7] V Marseille na něho vypsali zatykač, jeho fotka visela po ulicích.[5] Podílel se na sběru kontejnerů po seskocích padákem a na sabotážích komunikačních tras u Ussel a Tulle.[9]

1944 Rýn a Dunaj[editovat | editovat zdroj]

Když v roce 1944 došlo k vylodění Americko-francouzské spojenecké armády, jako dobrovolník opět podepsal účast na osvobození zbývající, dosud obsazené Francie v řadách armády Svobodné Francie (FFL).[8] Byl vytvořen tzv. pochodový pluk Rýn – Dunaj. S ním on a další kamarádi došli až před město Colmar.[3] Jako bývalý příslušník 1. československé divize, 2. pěšího pluku byl převelen se svou polobrigádou Haute-Corréze k 1. francouzské armádě, 2. pěší marocké divizi, 1. pěšímu pluku Correze-Limousin v hodnosti praporčíka. Sloužil ve velitelské rotě spolu s další čtveřicí krajanů a větším množství Poláků. Se svou jednotkou se až do prosince 1944 účastnil těžkých bojů při ofenzivě na Belfort.[7] Podílel na osvobození Vesoulu, Villersexelu, Montbéliardu, Belfortu a Giromagny.[9] V polovině prosince roku 1944 měl nastoupit opět jako československý příslušník k jednotce, jež obléhala přístav Dunkerque.[3] Válku ukončil v hodnosti nižšího důstojníka aspiranta (d'aspirant) a válečným křížem se stříbrnou hvězdou v divizním řádu (la croix de guerre avec Etoile d'Argent à l'Ordre de la Division).[9]

Zůstal v té době v Paříži a na výzvu přítele, pracovníka ČTK Dr. Jaroslava Jíry[2] pracoval jako pomocný člen, kritik nově vznikající vysílací stanice Radio – Eiffel, pro vysílání do Československa. Pracoval tam až skoro do konce roku 1944. Tato práce, kterou v radiu dělal, byla považována za důležitý úkol, ve vysílacím pořadu určeném pro dosud obsazené Československo.[3] Na klinice Bichat v Paříži se pak spřátelil s kapucínem P. Ondřejem Karlem Frgalem[10] a premonstrátem P. Heřmanem Josefem Tylem, který se zde léčil po věznění v koncentračním táboře. Chodili spolu na vycházky kolem kliniky a do města, jehož krásy a pamětihodnosti jim rád ukazoval a připomínal. Zavedl je tehdy též do rodin českých krajanů a francouzských přátel, aby se dozvěděli o jejich strádání všeho druhu.[2]

Návrat do vlasti[editovat | editovat zdroj]

Do Československa se vrátil před Vánocemi 1945 k dokončení studia práva a nastoupil práci jako tajemník ústředního svazu dopravců. Dne 9. října 1947 dekoruje Františka Boublíka válečným křížem na francouzském velvyslanectví Francisque Gay.[11] V tomto roce byl vyzván a nastoupil k službám místopředsedy vlády do kabinetu Msgre. Jana Šrámka (později vzpomínal na vzájemnou úctu Šrámka s Janem Masarykem[12]). Po únoru 1948 v komunisticky vytvořené vládě už místo neměl a František Boublík se ocitl bez zaměstnání, jelikož byl nepřijatelný pro jakékoliv zaměstnání v nové éře. Byl tehdy označen, aby jako člověk, jenž se vrátil ze západu a navíc jako pracovník Šrámkova kabinetu, nezískal žádné místo. V občanské legitimaci měl razítko 25. února, což znamenalo, žádné místo, kromě manuálního pracovníka.[3]

Perzekuce[editovat | editovat zdroj]

Stal se člověkem sledovaným, zejména po nepodařeném Šrámkově útěku, z něhož byl v podezření jako jeden z pomocníků.[13] Patřil mezi tzv. "Šrámkovy lidovce", z nichž měli komunisté obavy.[14] Když vypukl proces s Orly, na základě poslední pouti orelské na Sv. Hostýně, přišla pro něj státní bezpečnost a odvezla ho do Uherského Hradiště a snažila se ho, po krutých výsleších, přinutit k doznání, že s Orlem spolupracoval.[15] „V Uherském Hradišti jsem byl bit, když jsem nechtěl doznat estébáky vykonstruovanou protistátní činnost. Krvácel jsem po úderech z nosu i z hlavy. Ve vězení jsem zde byl od 10. února do začátku června 1949 a slyšel jsem tam výkřiky bolesti.“[16] Grebeníček mu přerazil nos.[5] Tehdejší předseda senátu Státního soudu v Brně dr. Horňanský pojal podezřeni, že svědkové jsou zpracováváni nedovoleným způsobem a v noci z 10. na 11. března poslal do Hradiště komisi. Když komise podala zprávu o tamním brutálním mučení lidí, dr. Horňanský odmítl pokračovat v procesu a do Brna byl delegován pražský senát.[17][15] Jím byl František Boublík po třídenním líčení, odsouzen jako velezrádce na 20 let těžkého žaláře.[18]

Jeho „velezrádná" činnost spočívala podle názoru soudu v tom, že s členy lidové strany ing. Jaroslavem Cuhrou a dr. Vojtěchem Jandečkou vytvořili ilegální skupinu a „provozovali" od března 1948  do začátku roku 1949 „činnost kvalifikovatelnou jako trestný čin podvracení republiky“. Koncem října 1948 se zúčastnil v Praze „schůze“ této „skupiny s ing. Janáčkem, na níž se mělo domluvit spojení české a moravské ilegální skupiny“. Konečná dohoda však prý byla odložena až na příští schůzi. „Skupina“ byla podle názoru soudu řízena zvenčí bývalým generálním sekretářem lidové strany Klimkem, který po únoru 1948 odešel do exilu. Pravdivé na tom je to, že Cuhra nebo Jandečka obdrželi od Klimka pozdrav z Anglie. Politické instrukce dopis neobsahoval. Boublík nebyl členem této ani jiné „protistátní skupiny“, nemohl proto domlouvat spojení údajných českých a moravských skupin. „Schůze“, o níž je v rozsudku řeč, nebyla schůzí ilegální skupiny, ale setkáním přátel. Že se na ní kriticky mluvilo o současných politických a církevních poměrech v Československu bylo tehdy jako dnes běžné, nikoliv trestné. Boublíkovi vyměřil soud vysoký trest – dvacet let ztráty svobody a vedlejší trest za velezradu (§ 1 odst. 2 zákona č. 231/48 sb).[19]

Svoje věznění začal na Borech, odkud mnoho takto postižených odvezli na Jáchymovsko, kde se dobýval vzácný uran. Další práce, jež řídili sovětští technici, zde ho postihl vřed na dvanácterníku. Odvezli ho, jako nemocného přes krátký pobyt ve vězení v Hradci, kde pracoval v prádelně, do Kartouz a odtud na Tmavý důl, kde kopal černé uhlí. Po dvou letech pobytu v tomto táboře ho převezli zpět k dobývání uranu na Příbramsko.[20] Byl vězněný na dole Bytíz a Vojna s dvojím překládáním.[21] Zde se znovu setkal mimo jiné s P. Heřmanem Josefem Tylem, který ještě po zatčení Boublíkovu manželku uklidňoval, že za pár dní bude František doma. Půjde za ministrem Čepičkou, který by se měl cítit být mu zavázán z koncentráku, a ten zařídí jeho propuštění. Ten mu však nejen nevyhověl, ale sdělil mu, že na něho také dojde, což se za nedlouho skutečně stalo. Později po propuštění Tyl často rodinu navštěvoval a v pražském bytě Boublíkových i tajně přijímal do řádu nové premonstráty. P. Filip Zdeněk Lobkowicz zde roku 1984 složil slavné sliby.[22]

Amnestován byl za prezidenta Novotného, po jedenácti a půl roků pobytu v těchto táborech, v první části, takto propuštěných vězňů – muklů, aby se mohl vrátit k rodině, ovšem státní bezpečnost ho stále sledovala. Ale zůstalo pro něj jediná možnost manuální práce, se stálým dohledem státní bezpečnosti. Teprve po pražském únoru Dubčekova jara, mohl opustit práci manuální a pracoval jako korektor cizojazyčných knih, až do svého důchodu. Znovuprojednán byl jeho proces roku 1969, kdy byl rehabilitován, neboť obžaloba shromažďovala důkazy nezákonným způsobem.[17][23] Tato rehabilitace byla později zrušena.[24] Až do svého důchodu byl sledován a vícekráte volán k výslechu. Dozor nad ním byl patrný i v době tzv. normalizace. Skutečnost, týkající se jeho osudů, odrazila se i v osudech jeho rodiny. Manželka byla ihned propuštěna ze zaměstnání v bývalé Lidové demokracii, bez možnosti najíti jakoukoliv práci. Chlapec, který se narodil již po jeho zatčení, měl potíže i při jeho školní docházce a bylo mu znemožněno studium, v němž by byl měl zálibu.[3]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Člen francouzského Résistance Francisque Gay ho roku 1947 dekoroval válečným křížem.[11] Rehabilitován byl v roce 1991, 29. ledna 1993 byl povýšen na nadporučíka Armády České republiky.[9] Son Colonel (plukovník) Raymond Pinol 25. června 1995 dekoroval Františka medailí PREMIERE ARMEE FRANCAISE Campagne Rhin et Danube 1944–1945.[9] O jeho manželce Karolíně Boublíkové a jejich společném životě vyšel článek v Příloze Katolického týdeníku.[24] Nakonec byl povýšen do hodnosti majora.[8] V den jeho úmrtí mu byl doručen dekret z 19.1.1998, kterým mu prezident Francouzské republiky udělil jedno z nejvyšších bojových vyznamenání, Médaille militaire.[8]

Přehled vybraných vyznamenání Františka Boublíka:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Kniha narozených - Velhartice 38 [online]. SOA Plzeň. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c MIKEŠOVÁ, Anna. Poválečné období kláštera Teplá 1945 - 1950: Diplomová práce [online]. České Budějovice: Jihočeská Univerzita, 2010 [cit. 2022-07-24]. S. 92. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-07-24. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j BOUBLÍK, František. Strojopis vlastních životních osudů: francouzsky vyšlo v říjnovém vydání měsíčníku Rhine et Danube z roku 1995 [online]. [cit. 2022-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-08-24. 
  4. ↑ VALENA, Thomas F. Cestou za otcem : rekonstrukce a reflexe životního příběhu Františka Valeny. Vydání první. vyd. Praha: Akademia, 2019. 305 s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-2908-9, ISBN 80-200-2908-7. OCLC 1127153948 S. 80–81. 
  5. ↑ a b c d e Vzpomínky jeho syna, Františka Boublíka (ročník 1949), zachycené v rozhovoru s Janem Steinbauerem roku 2015. Dostupné online.
  6. ↑ Rochla Josef František: Turistické informační centrum Lipník nad Bečvou. info.mesto-lipnik.cz [online]. [cit. 2022-08-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c MORAVEC, Bohumil; PROCHÁZKA, Ivan. Pod třemi prapory. Vyd. 1. vyd. Plzeň: Mustang 202 pages, 32 unnumbered pages of plates s. ISBN 80-7191-129-1, ISBN 978-80-7191-129-6. OCLC 35797114 S. 188. 
  8. ↑ a b c d e f ÚLEHLA, L. ODEŠEL BOJOVNÍK. Národní Osvobození. 1998-03-17, čís. 6, s. 1. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e PINOL, R. PRAGUE. Rhin et Danube. Říjen 1995. Dostupné online. 
  10. ↑ GEIER, Jan. Perzekuce kapucínů v Sokolově po roce 1949. Případ Ondřeje Karla Frgala a Josafata Aloise Konečného. dspace.cuni.cz. 2016-09-12. Dostupné online [cit. 2022-08-10]. 
  11. ↑ a b Francouzská vyznamenání Čechům. Lidová demokracie. 1947-10-10, roč. 3, čís. 236, s. 1. Dostupné online. ISSN 0323-1143. 
  12. ↑ SUM, Antonín. Otec a syn díl II. Syn Jan. Praha: Společnost Jana Masaryka v nakl. Pragma 2 volumes s. ISBN 80-7205-812-6, ISBN 978-80-7205-812-9. OCLC 48054085 S. 198. 
  13. ↑ CHOLÍNSKÝ, Jan. Heroický skeptik, jenž v žertu neměl sobě rovna: Nad životem a dílem Ladislava Jehličky (1916–1996). studie in JIŘÍK, Václav. Šumavská odysea. 1. vyd. vyd. Praha: Nakl. Epocha 306 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-7425-198-6, ISBN 80-7425-198-5. OCLC 907336748 S. 199. 
  14. ↑ ŠINDAR, Jiří. Zemřel pod cizím jménem : dramatický závěr života Jana Šrámka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 182 pages s. ISBN 978-80-7195-101-8, ISBN 80-7195-101-3. OCLC 180959085 S. 121. 
  15. ↑ a b HEJL, Vilém. Zpráva o organizovaném násilí. Toronto, Ont.: Sixty-Eight Publishers 352 pages s. ISBN 0-88781-163-9, ISBN 978-0-88781-163-0. OCLC 15226389 S. 191. 
  16. ↑ POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny v akci. Vizovice: Lípa 693 s. s. ISBN 80-86093-68-9, ISBN 978-80-86093-68-0. OCLC 56856886 S. 453. 
  17. ↑ a b Lidová demokracie: orgán Československé strany lidové. Praha: Nakladatelství Lidová demokracie, 14.05.1969, 25(111). s. 4. ISSN 0323-1189. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:459a45e0-e34f-11e8-9445-5ef3fc9bb22f
  18. ↑ TILSCH, Jan. Proces s "vedením ilegální protistátní skupiny KDS" v roce 1955 a procesy s ním spojené. Praha, 2015. 354 s. dizertační práce. PedF UK. Vedoucí práce Alena Míšková. s. 100. Dostupné online.
  19. ↑ VAŠKO, Václav. Neumlčená : kronika Katolické Církve v Československu po druhé světové válce II. 1. vyd. vyd. Praha: Zvon, 1990. ISBN 80-7113-035-4, ISBN 978-80-7113-035-2. OCLC 26072128 S. 90. 
  20. ↑ JEHLIČKA, Ladislav. Křik koruny svatováclavské. Vyd. 1. vyd. Praha: Torst 586 s. ISBN 978-80-7215-394-7, ISBN 80-7215-394-3. OCLC 712141093 S. 191. 
  21. ↑ PLOCEK, Josef. Pamětí Josefa Plocka Spadla klec… a co bylo dál: vzpomínky jednoho z muklů;. [s.l.]: [s.n.], 1982. Dostupné online. 
  22. ↑ TYL, Heřman J. Psancem. 2., uprav. vyd. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl 254 pages s. ISBN 80-7195-029-7, ISBN 978-80-7195-029-5. OCLC 81839322 S. 244. 
  23. ↑ Dr. Jandečka a dr. Boublík rehabilitováni. Rudé Právo. 1969-05-15. ISSN 0032-6569. 
  24. ↑ a b Aby dobro bylo dobro a zlo zlo. Katolický týdeník [online]. [cit. 2022-06-19]. Dostupné online. 
  25. ↑ Médaille Militaire z 1998 [online]. [cit. 2022-08-28]. Dostupné online. 
  26. ↑ Některá vyznamenání JUDr. Františka Boublíka [online]. [cit. 2023-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-08-24. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Boublík&oldid=23626099“