Dědické právo
Dědické právo může být:
- právní odvětví, resp. pododvětví občanského práva – jako objektivní právo
- subjektivní právo konkrétního subjektu práva na dědictví nebo jeho část
Objektivní právo[editovat]
Právní úpravu dědění v České republice v současné době upravuje občanský zákoník ve své části sedmé. Současné české dědické právo je založeno na těchto zásadách:
- Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
- Právním důvodem dědění může být zákon, závěť nebo kombinace obou.
- Dědic má právo dědictví odmítnout.
- Dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadne státu jako odúmrť.
- Přechod práv a závazků děděním má charakter univerzální sukcese.
- O dědictví se vede civilní soudní řízení, nabytí dědictví nebo jeho vypořádání potvrzuje soud (princip ingerence státu při nabývání dědictví).
- Při dědění se použije hmotné i procesní právo platné v době úmrtí zůstavitele.
Subjektivní právo[editovat]
Subjektivním dědickým právem, tj. právem dědit se rozumí oprávnění konkrétní osoby získat dědictví po určitém zůstaviteli nebo jeho část, založené na předpokladech dědění, jimiž jsou:
- smrt zůstavitele
- existence dědictví
- dědický titul – zákon nebo závěť (popř. dědická smlouva)
- způsobilý dědic (tj. absence důvodů pro dědickou nezpůsobilost)
Promlčení dědického práva[editovat]
Dědické právo se podle současné české právní úpravy nepromlčuje, protože dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, takže již tím okamžikem přejde vlastnické právo k věcem náležejícím do dědictví na zůstavitelovy dědice, o čemž je však rozhodováno až následně (zpětně s účinky ke dni úmrtí zůstavitele).
Promlčení však podléhá právo oprávněného dědice na vydání majetkového prospěchu od nepravého dědice.
