Cryptosporidium
 Cryptosporidium | |
|---|---|
 Oocysty Cryptosporidium parvum při imunoflouerescenci | |
| Vědecká klasifikace | |
| Doména | Eukaryota |
| (nezařazeno) | Chromalveolata |
| Podkmen | výtrusovci (Apicomplexa) |
| Třída | Conoidasida (parafyl.) |
| Čeleď | Cryptosporidiae |
| Rod | Cryptosporidium Tyzzer 1907 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Cryptosporidium je rod jednohostitelských výtrusovců kmene Apicomplexa[pozn. 1] vyskytujících se u savců, ptáků a plazů.[4]
Všechna vývojová stádia se vyvíjí intracelulárně, tj. uvnitř buňky, ale extracytoplazmaticky, tj. uvnitř vlastní parazitoforní vakuoly. Parazitují v buňkách sliznic, nejčastěji trávicího systému, méně často ve výstelce dýchacího systému, v játrech, slinivce břišní, žlučníku, na oční spojivce aj.[4]
Při nepohlavním množení, tzv. merogonii, dochází k tvorbě dvou odlišných typů merontů. Typ I. obsahuje 6–8 jader. Po dozrání z každého jádra vzniká merozoit a ten napadá další slizniční buňku. V následující generaci vznikají opěty meronty I. typu nebo morfologicky odlišné meronty II. typu, které produkují pouze 4 merozoity.[4]
Při následné gametogonii, tj., pohlavním množení, se většina vzniklých zygot vyvíjí v tzv. silnostěnné oocyty, které sporulují v parazitoforní vakuole hostitelské buňky. Tyto oocysty odcházejí ze zažívacího traktu trusem. Část tzv. tenkostěnných oocyst zažívací trakt neopouští, snáze praskají a uvolněné sporozoity opakovaně zahajují endogenní cyklus – merogonii (autoinfekce). Oocysty měří mezi 2–10 µm. Oocysty kryptosporidií obsahují 4 volně uložené sporozoity a poměrně velké reziduální tělísko. Nemají mikropyle a jejich stěna je téměř bezbarvá. Jsou téměř kulaté, silně světlolomné.[4]
Endogenní vývoj probíhá v tenkém střevě. Oocysty jsou pozřeny s potravou, vodou, z vnějšího prostředí nebo inhalovány vhodným hostitelem. Sporozoity pronikají slizničními buňkami zažívacího traktu. Mají však schopnost se uvolňovat z oocysty i spontánně, což částečně vysvětluje, proč kryptosporidie mohou infikovat tkáně mimo zažívací trakt, např. oční spojivku či dýchací systém. Prepatentní perioda je různě dlouhá, zpravidla 2–10 dní a to jak v závislosti na hostitelském druhu, ale i na druhu kryptosporídií.[4]
Diagnostika se provádí ze vzorků trusu, resp. stolice (u lidí), často se využíví koncentrační metody dle Sheathera. Dále je možné detekovat oocysty v nátěrech trusu s následným barvením oocyst barvením dle Ziehl-Nielsena, negativním barvením dle Heineho, barvením dle Baxbyho et al. nebo barvením dle Miláčka a Vítovce. Posmrtně lze oocysty diagnostikovat v histologických řezech a seškrabech sliznice tenkého střeva. Po barvení v hematoxilin-eozinu se kryptosporidie jeví jako drobná, sférická tělíska o velikosti 2–5 um, nacházející se v zóně kartáčového lemu střevních slizničních buněk, kde se barví bazofilně (toto platí u druhů parazitujících u savců). Oocysty lze detekovat také pomocí imunofluorescence s využitím monoklonálních protilátek (MAbs). Dále lze užít techniky PCR nebo RFLP (Restriction Fragment Lenght Polymorpism, fingerprinting) metodu u získaných izolátů C. parvum.[4]
Teplota a vlhkost umožňují oocystám dlouhou dobu životaschopnosti, zůstávají infekční až po dobu 1 roku. Oocysty kryptosporidií spolehlivě ničí peroxid vodíku a chlordioxid, vysoké teploty (65 °C po 20 minut) a zmrazení. Ozonizace vody také napomáhá devitalizaci oocyst kryptosporidií. Jejich vitalitu také ovlivňuje UV záření, přičemž přirozené sluneční záření se tak stává váznamným faktorem, který dezinfikuje vnější prostředí.
K terapii se užívá podpůrná a symptomatická léčba. Užití rehydratačních roztoků je nezbytné k zamezení dehydratace postiženého organismu. U telat často včasné podání kolostra od hyperimunizovaných krav může symptomy onemocnění zmírnit. U plně imunitně vybavených jedinců tura domácího dochází často k samovyzdravení (tzv. fenomén selfcure). K preventivní aplikaci i terapii onemocnění u lidí a zvířat byly ověřovány salinomycin, sulfaquinoxalin, amprolium, dinitolamid a paromomycin. U telat byla zkoušena i perorální vakcinace oocystami. Specifická terapie však dosud není vyřešena.[4]
Druhy Cryptosporidium hominis a C. parvum genotyp 1 jsou významnými parazity člověka. Přenáší se nejčastěji kontaminovanou vodou, zeleninou, přímým kontaktem s infikovaným jedincem, jakož i dalšími cestami. U lidí způsobuje akutní průjmové onemocnění a bolesti břicha, které u imunokompetentních lidí odezní zpravidla do týdne. U imunokompromitovaných jedinců (např. HIV pozitivní) je průběh závažnější, průjmy jsou chronického charakteru a nemoc může končit i fatálně.[5]
Další běžné druhy jsou Cryptosporidium muris, Cr. bailey, Cr. meleagridis, Cr. saurophilum, Cr. serpentis.[4][6]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ dřívější řazení mezi kokcidie vyvrátily fylogenetické analýzy 20. let 21. století, podle kterých se vývojová linie rodu Cryptosporidium reprezentující čeleď Cryptosporidiae odvětvuje zpravila jako bazální větev výtrusovců,[1][2] případně až po odvětvení hromadinek jako sesterská linie ke kladu ‘Core Apicomplexa‘ (kokcidie + krvinkovky + Marosporida).[3]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ MATHUR, Varsha; KWONG, Waldan K.; HUSNIK, Filip; IRWIN, Nicholas A. T.; KRISTMUNDSSON, Árni; GESTAL, Camino; FREEMAN, Mark. Phylogenomics Identifies a New Major Subgroup of Apicomplexans, Marosporida class nov., with Extreme Apicoplast Genome Reduction. S. evaa244. Genome Biology and Evolution [online]. Oxford University Press, 2021-02-03 [cit. 2023-04-17]. Roč. 13, čís. 2, s. evaa244. Dostupné online. ISSN 1759-6653. DOI 10.1093/gbe/evaa244. PMID 33566096. (anglicky)
- ↑ SALOMAKI, Eric D.; TERPIS, Kristina X.; RUECKERT, Sonja; KOTYK, Michael; VARADÍNOVÁ, Zuzana Kotyková; ČEPIČKA, Ivan; LANE, Christopher E. Gregarine single-cell transcriptomics reveals differential mitochondrial remodeling and adaptation in apicomplexans. S. 77. BMC Biology [online]. BioMed Central, 2021-12 [cit. 2023-04-17]. Roč. 19, čís. 1, s. 77. Dostupné online. ISSN 1741-7007. DOI 10.1186/s12915-021-01007-2. PMID 33863338. (anglicky)
- ↑ MATHUR, Varsha; SALOMAKI, Eric D.; WAKEMAN, Kevin C.; NA, Ina; KWONG, Waldan K.; KOLISKO, Martin; KEELING, Patrick J. Reconstruction of Plastid Proteomes of Apicomplexans and Close Relatives Reveals the Major Evolutionary Outcomes of Cryptic Plastids. S. msad002. Molecular Biology and Evolution [online]. Oxford University Press, 2023-01-04 [cit. 2023-04-17]. Roč. 40, čís. 1, s. msad002. Dostupné online. ISSN 1537-1719. DOI 10.1093/molbev/msad002. PMID 36610734. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h CHROUST, Karel; LUKEŠOVÁ, Daniela; MODRÝ, David. Veterinární protozoologie. 1. vyd. Brno: Ediční středisko VFU, 1998. 113 s. ISBN 80-85114-27-5. S. 84–87.
- ↑ BOUZID, Maha; HUNTER, Paul R.; CHALMERS, Rachel M. Cryptosporidium Pathogenicity and Virulence. Clinical Microbiology Reviews. 2013-01-01, roč. 26, čís. 1, s. 115–134. PMID: 23297262. Dostupné online [cit. 2017-07-19]. ISSN 0893-8512. DOI 10.1128/cmr.00076-12. PMID 23297262. (anglicky) Archivováno 14. 6. 2017 na Wayback Machine.
- ↑ BECK, WIELAND. Praktische Parasitologie bei Heimtieren : Kleinsäuger - Vögel - Reptilien - Bienen. Hannover: Schlütersche x, 317 Seiten s. Dostupné online. ISBN 3-89993-017-7, ISBN 978-3-89993-017-7. OCLC 181489246
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Cryptosporidium na Wikimedia Commons
