AVS-36

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
AVS-36
AVS-36 bez zásobníku
AVS-36 bez zásobníku
Typ samočinná puška
Místo původu SSSR SSSR
Historie služby
Používána SSSR SSSR
Války Válka s Finskem
Druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér Sergej Simonov
Navrženo 1930
Výrobce Iževská zbrojovka
Výroba 1936 - 1940
Počet vyrobených kusů cca 65 000 ks
Základní údaje
Hmotnost 4,26 kg (nenabitá)
Délka 1 260 mm
Délka hlavně 615 mm
Typ náboje 7,62 x 54 mm R
Ráže 7,62 mm
Princip střelby odběr plynů
Kadence J/D
Úsťová rychlost 840 m/s
Maximální dostřel 1500 m
Zásobování municí schránkový zásobník na 15 nábojů

AVS-36 (Avtomatičeskaja Vintovka Simonova model 1936), byla sovětská samočinná puška, která se užívala v prvních letech druhé světové války.

Historie[editovat | editovat zdroj]

AVS-36 se zásobníkem

Její konstruktér Sergej Simonov začal této samočinné pušce pracovat v roce 1930. První prototyp byl zkoušen v roce 1931, během další doby došlo k jeho vylepšení. V roce 1936 se konala soutěž, ve které vyhrála Simonovova puška a byla přijata do výzbroje Rudé armády pod označením AVS-36. Tato puška neměla zcela nahradit ve výzbroji opakovačku Mosin, ale přispět k zvětšení hustoty palby pěchotních jednotek.

Výroba probíhající ve zbrojovce v Iževsku dala do roku 1940 celkem 65 000 kusů. Zbraň byla použita již ve válce s Finskem na přelomu let 1939/1940 a v počáteční fázi druhé světové války.

Puška měla nedostatečnou přesnost a trpěla poruchovostí. Životnost jejich součástek byla velmi malá, její mechanismus byl příliš složitý, zbraň musela být udržována v naprosté čistotě, protože jakákoliv špína uvnitř způsobila problémy. Proto byla vypsána další soutěž, ve které vyhrála puška Tokareva SVT-38, která však musela být též zmodernizována a nahrazena již široce používaným typem SVT-40.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

AVS-36 pracuje na principu odběru plynů z hlavně. Hlaveň je odemykána vertikálně se přemisťujícím klínem. Odnímatelný zásobník má kapacitu 15 šachově umístěných nábojů. Puška je určena hlavně pro střelbu jednotlivými ranami, ale umožňuje i vedení palby dávkami. Na ústí hlavně se nachází úsťová brzda. Jediný střelec vyzbrojený touto puškou mohl dosáhnout takové hustoty palby, jako skupina tří až pěti střelců s obvyklými opakovačkami.

Kromě základní verze byla zkonstruována i odstřelovačská puška.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Dolínek, V. Francev, J. Šach - Fotografický atlas zbraní 1. a 2. světové války - Nakladatelství Aventinum, Praha 2001 - ISBN 80-7151-198-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]