AVS-36
| AVS-36 | |
 AVS-36 |
|
| Typ | samočinná puška |
|---|---|
| Místo původu |  SSSR |
| Historie služby | |
| Používána | SSSR |
| Války | Válka s Finskem Druhá světová válka |
| Historie výroby | |
| Konstruktér | Sergej Simonov |
| Navrženo | 1930 |
| Výrobce | Iževská zbrojovka |
| Výroba | 1936 - 1940 |
| Počet vyrobených kusů | cca 65 000 ks |
| Základní údaje | |
| Hmotnost | 4,26 kg (nenabitá) |
| Délka | 1 260 mm |
| Délka hlavně | 615 mm |
| Typ náboje | 7,62 x 54 mm R |
| Ráže | 7,62 mm |
| Kadence | J/D |
| Úsťová rychlost | 840 m/s |
| Maximální dostřel | 1500 m |
| Zásobování municí | schránkový zásobník na 15 nábojů |
AVS-36 (Avtomatičeskaja Vintovka Simonova model 1936), byla sovětská samočinná puška, která se užívala v prvních letech druhé světové války.
Obsah |
[editovat] Historie
Její konstruktér Sergej Simonov začal této samočinné pušce pracovat v roce 1930. První prototyp byl zkoušen v roce 1931, během další doby došlo k jeho vylepšení. V roce 1936 se konala soutěž, ve které vyhrála Simonovova puška a byla přijata do výzbroje Rudé armády pod označením AVS-36. Tato puška neměla zcela nahradit ve výzbroji opakovačku Mosin, ale přispět k zvětšení hustoty palby pěchotních jednotek.
Výroba probíhající ve zbrojovce v Iževsku dala do roku 1940 celkem 65 000 kusů. Zbraň byla použita již ve válce s Finskem na přelomu let 1939/1940 a v počáteční fázi druhé světové války.
Puška měla nedostatečnou přesnost a trpěla poruchovostí. Životnost jejich součástek byla velmi malá, její mechanismus byl příliš složitý, zbraň musela být udržována v naprosté čistotě, protože jakákoliv špína uvnitř způsobila problémy. Proto byla vypsána další soutěž, ve které vyhrála puška Tokareva SVT-38, která však musela být též zmodernizována a nahrazena již široce používaným typem SVT-40.
[editovat] Konstrukce
AVS-36 pracuje na principu odběru plynů z hlavně. Hlaveň je odemykána vertikálně se přemisťujícím klínem. Odnímatelný zásobník má kapacitu 15 šachově umístěných nábojů. Puška je určena hlavně pro střelbu jednotlivými ranami, ale umožňuje i vedení palby dávkami. Na ústí hlavně se nachází úsťová brzda. Jediný střelec vyzbrojený touto puškou mohl dosáhnout takové hustoty palby, jako skupina tří až pěti střelců s obvyklými opakovačkami.
Kromě základní verze byla zkonstruována i odstřelovačská puška.
[editovat] Literatura
- V. Dolínek, V. Francev, J. Šach - Fotografický atlas zbraní 1. a 2. světové války - Nakladatelství Aventinum, Praha 2001 - ISBN 80-7151-198-6
- A. B. Žuk - Pušky a samopaly - Naše vojsko, Praha 1992 - ISBN 80-206-0150-3
