SVT-40

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
SVT-40
1940 Tula SVT40.jpg
SVT-40 s municí a různými doplňky
Typ samonabíjecí puška
Místo původu SSSR SSSR
Historie služby
Používána SSSR SSSR a další…
Války Druhá světová válka, Korejská válka, Válka ve Vietnamu a další
Historie výroby
Konstruktér Fjodor Tokarev
Navrženo 1938
Výrobce Zbrojovky v Tule a Iževsku
Počet vyrobených kusů necelé 2 miliony (SVT-38 i SVT-40)
Varianty SVT-38, SVT-40, AVT-40
Základní údaje
Hmotnost 3,85 kg (nenabitá)
Délka 1 226 mm
Délka hlavně 625 mm
Typ náboje 7,62 x 54 mm R
Ráže 7,62 mm
Úsťová rychlost 830 m/s
Maximální dostřel 1500 m
Zásobování municí zakřivený schránkový zásobník na 10 nábojů

SVT-40 byla sovětská samonabíjecí puška používaná v letech druhé světové války.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sověti byli mezi prvními, kdo se pokusili o vývoj samonabíjecí pušky. První taková automatická puška AVS-36 se však moc dobře neosvědčila, a proto se začal hledat její nástupce. Stala se jí samonabíjecí puška SVT-38 (Samozarjadnaja vintovka Tokareva, 1938 - samonabíjecí puška Tokarevova, 1938) od konstruktéra Fjodora Tokareva.

Zavedení zbraně předcházela soutěž konstruktérů Tokareva (SVT-38) a Simonova (zdokonalená AVS-36) Pušky se během soutěže zdály rovnocenné, vítězství Tokareva napomohla jeho osobní známost se Stalinem (Simonova Stalin neznal).

Výroba a varianty[editovat | editovat zdroj]

SVT-38
SVT-40 bez zásobníku
Vlasovec vybavený touto zbraní

V roce 1939 byla zahájena sériová výroba pušky SVT-38. První kus byl zhotoven v Tulské zbrojovce 16. července 1939, montáž prvních menších sérií začala 25. července a od 1. října naběhla sériová výroba. Od roku 1940 začala výroba těchto pušek i v Iževské zbrojovce, kde byly uvolněny kapacity po zastavení výroby pušek AVS-36.

Při návrhu pušky se značné úsilí věnovalo co nejnižší hmotnosti, což mělo za následek přetěžování součástí. Koncepce závěrového mechanizmu s odběrem prachových plynů se celkem osvědčila, zbraň však neustále trápily lomy přetěžovaných součástí. Během sovětsko-finské války na přelomu let 1939-1940 se tyto pušky příliš neosvědčily a bylo dokonce uvažováno o ukončení jejich výroby ve prospěch Simonovovy pušky. Nakonec však Stalin z důvodu plnění plánu vyzbrojování od tohoto záměru ustoupil a dal pokyn ke zdokonalení konstrukce SVT-38.

Proto byla SVT-38 v roce 1940 stažena z výroby a nahrazena SVT-40 se stejným vnitřním uspořádáním, ale robustnější konstrukcí. Tato nová puška měla jednodílnou pažbu namísto dvoudílné, technologicky zdokonaleny a zesíleny funkční části a celkově byla vylehčena o 680 g. Řadu dalších problémů s regulací plynu, zásobníkem a celkově nižší spolehlivostí v bojových podmínkách se napravit nepodařilo. Byla podstatně úspěšnější, trpěla však jako SVT-38 a AVS-36 silným zpětným rázem. Proto se na ústí hlavně montovala úsťová brzda, ale o její účinnosti panovaly pochybnosti.

Výroba SVT-40 začala 1. července 1940. V letech 19401942 bylo podle sovětských údajů vyrobeno přibližně 1 326 000 pušek SVT-40 a 51 000 odstřelovacích pušek SVT-40. Produkce odstřelovaček SVT-40, jejichž výkony nebyly považovány za dostatečné byla zastavena 1. října 1942. Výroba SVT-40 a AVT-40 pokračovala i v dalších letech, ovšem v podstatně menším měřítku. O definitivním ukončení výroby bylo rozhodnuto 3. ledna 1945. Podle odhadů celkový objem vyrobených pušek SVT-38 a SVT-40 všech verzí nepřekročil počet 2 milionů kusů.

Po vpádu Němců v roce 1941 ukořistili němečtí vojáci velké počty těchto pušek a široce je používali, protože se jim nedostávalo vlastních samonabíjecích pušek. SVT-40 také ovlivnila konstrukci německé pušky Gewehr 43 a byla jednou ze zbraní, kterými se nechal inspirovat Michail Kalašnikov při návrhu své AK-47.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Samonabíjecí puška SVT-38 pracovala na stejném principu odběru prachových plynů z hlavně, jako její předchůdce AVS-36. Plynový násadec je umístěn v přední části hlavně. Odběr prachových plynů z hlavně je vybaven regulátorem s několika různými průměry kanálků. Na plynovém násadci je nasazena pohyblivá plynová trubice s dvoudílnou pístnicí. Na její zadní kratší části je navlečena šroubová pružina zajišťující návrat pístu do přední polohy. Mechanizmus byl zjednodušen, uzamykání probíhá vykývnutím závěru prostřednictvím dvou uzamykacích ozubů umístěných v zadní části závorníku. V horní části nosiče závorníku je lůžko pro vratný systém tvořený dvěma vratnými pružinami. Odnímací dvouřadový zásobník má kapacitu celkem 10 nábojů. Spoušťové ústrojí je poměrně jednoduché. Sestává z kladívka, záchytu kladívka, spouště a automatické spouště. Manuální pojistka umístěná v zadní části prostoru lučíku blokuje při zajištění pohyb spouště. Automatická pojistka umožňuje vypuštění kladívka jen v případě, že je závěr uzamčen.

Část pušek SVT-38 a SVT-40 byla vybavena dalekohledem a používala se jako odstřelovačská puška.

Verze[editovat | editovat zdroj]

SVT-40
  • SVT-38 - první verze
  • SVT-40 - robustnější verze SVT-38, nejpočetnější
  • AVT-40 - (Avtomatičeskaja vintovka Tokareva, 1940 - automatická puška Tokareva, 1940) Automatická puška na základě SVT-40. Mohla střílet jak jednotlivými ranami, tak dávkou. Výroba zahájená v květnu 1942 probíhala pouze v omezeném rozsahu.
  • SKT-40 - (Samozarjadnij karabin Tokareva, 1940 - samonabíjecí karabina Tokarevova, 1940) Samonabíjecí karabina (zkrácená verze SVT-40). Zbraní typu AVT-40 a SKT-40 nebylo vyrobeno mnoho, protože se neosvědčily.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Dolínek, V. Francev, J. Šach - Fotografický atlas zbraní 1. a 2. světové války - Nakladatelství Aventinum, Praha 2001 - ISBN 80-7151-198-6

(mc). Puška SVT-40. Střelecký magazín. 2003, čís. 7, s. 24 - 25. ISSN 1211-4014.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]