William Stanhope, 1. hrabě z Harringtonu
| William Stanhope, 1. hrabě z Harringtonu | |
|---|---|
,_Attributed_to_Godfrey_Kneller.jpg) | |
| Narození | 1690 Elvaston |
| Úmrtí | 8. prosince 1756 (ve věku 65–66 let) Londýn |
| Alma mater | Etonská kolej |
| Povolání | diplomat a politik |
| Choť | Anne Griffith (od 1718)[1] |
| Děti | William Stanhope, 2nd Earl of Harrington Thomas Stanhope[2] |
| Rodiče | John Stanhope[2] a Dorothy Agard |
| Příbuzní | Charles Stanhope (sourozenec) Charles Stanhope, 3. hrabě z Harringtonu, Isabella Molyneux, Countess of Sefton[2][3], Lady Caroline Stanhope[2], Lady Amelia Stanhope[2], Henry Fitzroy Stanhope[2], Lady Henrietta Stanhope[2][3] a Lady Anna Maria Stanhope[2][3] (vnoučata) |
| Funkce | Leader of the House of Lords (1730–1742) Leader of the House of Lords (1744–1746) lord předseda rady poslanec 6. parlamentu Velké Británie poslanec 7. parlamentu Velké Británie … více na Wikidatech |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
William Stanhope, 1. hrabě z Harringtonu (William Stanhope, 1st Earl of Harrington, 1st Viscount Petersham, 1st Baron Harrington) (1690 – 8. prosince 1756, Londýn, Anglie) byl britský diplomat, generál a státník ze šlechtického rodu Stanhope. Kariéru zahájil jako voják za války o španělské dědictví, poté působil jako diplomat a nakonec byl dlouholetým britským ministrem zahraničí (1730-1742, 1744-1746). V roce 1730 jako baron vstoupil do Sněmovny lordů, později získal titul hraběte z Harringtonu (1742). V politice patřil k whigům.
Kariéra[editovat | editovat zdroj]
Studoval v Etonu a poté sloužil v armádě, zúčastnil se války o španělské dědictví a dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1715–1725 a 1727–1730 byl členem Dolní sněmovny za stranu whigů, mezitím začal působit v diplomacii a byl vyslancem v Madridu (1717–1718 a 1720–1727) a v Turínu (1718–1719). Po návratu ze Španělska byl jmenován členem Tajné rady a u dvora zastával post náměstka nejvyššího komořího (1727–1730). V roce 1729 vynikl jako diplomat, když v Seville uzavřel smlouvu mezi Británií a Španělskem, která potvrdila britskou okupaci Gibraltaru a obnovila obchod mezi koloniemi obou zemí[pozn. 1]. V roce 1730 získal titul barona z Harringtonu a vstoupil do Sněmovny lordů a v letech 1730–1742 byl státním sekretářem zahraničí. V zahraniční politice se shodoval s Jiřím II. a naopak se dostával do konfliktů s premiérem Walpolem, funkci ministra zahraničí opustil s pádem Walpolovy vlády. V letech 1742–1744 byl prezidentem Tajné rady, v Pelhamově vládě se znovu krátce vrátil do funkce ministra zahraničí (1744–1746), ale musel rezignovat kvůli sporům s Jiřím II. Ministerstvo zahraničí po něm převzal bratranec hrabě Chesterfield, kterého naopak nahradil ve funkci místokrále v Irsku (1747–1750). Vysokou politiku nakonec opustil kvůli nesouhlasu s politikou premiéra H. Pelhama[pozn. 2]. I když aktivně v armádě nesloužil, jako vlivný ministr nadále postupoval ve vojenských hodnostech a byl povýšen postupně na generálmajora (1735), generálporučíka (1739) a generála (1747).
Rodina a majetek[editovat | editovat zdroj]
Jeho manželkou byla Anne Griffith (1695–1719), která zemřela při porodu dvojčat. Předčasně zemřelý syn Thomas (1719–1743) byl pod otcem státním podsekretářem zahraničí (1739–1741), druhorozený syn William (1719–1779) zdědil rodové tituly a v armádě dosáhl hodnosti generála.
Hlavním sídlem této rodové linie byl zámek Elvaston Castle (Derbyshire), William navíc přikoupil panství Gawsworth Old Hall (Cheshire).
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KOVÁŘ, Martin: Velká Británie v éře Roberta Walpola; Praha, 2004 ISBN 80-86642-23-2
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu William Stanhope na Wikimedia Commons
- Rodokmen hrabat z Harringtonu Archivováno 18. 12. 2017 na Wayback Machine.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ "Williamův vzestup na přelomu 20. a 30. let souvisel s novým směřováním britské zahraniční politiky, které prosadil premiér R. Walpole. Ten v roce 1729 využil nepřítomnosti ministra zahraničí Townshenda a vyslal Stanhopa do Španělska k uzavření spojenecké smlouvy, čímž de facto skončilo přátelství s Francií, jehož byl naopak stoupencem Townshend. Ten pak následně odstoupil z funkce a novým ministrem zahraničí se stal právě Stanhope
- ↑ "Nové směřování politiky vlády Henryho Pelhama vyvolalo koncem roku 1750 odpor několika ministrů, díky čemuž došlo následně k několika personálním změnám v kabinetu. Hrabě z Harringtonu odešel z postu irského místokrále v prosinci 1750 a jeho nástupcem se stal vévoda z Dorsetu, který v této funkci působil již dříve ve 30. letech. Krátce po Harringtonovi odešli z vlády i vévoda z Bedfordu (ministr vnitra) a lord Sandwich (první lord admirality)
