John Russell, 4. vévoda z Bedfordu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
John Russell, 4. vévoda z Bedfordu
4thDukeOfBedford.jpg
Narození 30. září 1710
Streatham
Úmrtí 15. ledna 1771 (ve věku 60 let)
Woburn
Místo pohřbení Chenies
Zaměstnavatel Foreign Office
Politická strana Whigové
Manžel(ka) Gertrude Leveson-Gower (od 1737)
Diana Spencer
Děti Francis Russell, Marquess of Tavistock
Rodiče Wriothesley Russell
Příbuzní Wriothesley Russell a Elizabeth Capell, Countess of Essex (sourozenci)
Francis Russell, 5th Duke of Bedford, John Russell a Lord William Russell (vnuci)
Funkce Sekretář státu jižního departmentu (1748–1751)
Lord Lieutenant Irska (1757–1761)
Lord Privy Seal (1761–1763)
ambassador of the United Kingdom to France (1762–1763)
lord předseda rady (1763–1765)
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

John Russell, 4. vévoda z Bedfordu (John Russell, 4th Duke of Bedford, 4th Marquess of Tavistock, 8th Earl of Bedford, 8th Baron Russell, 4th Baron Howland and Streatham) (30. září 17105. ledna 1771) byl britský státník z významného šlechtického rodu Russellů. Jako vlivný zástupce whigů ve Sněmovně lordů patřil k výrazným osobnostem britské politiky 18. století, během své kariéry byl ministrem vnitra, námořnictva, místokrálem v Irsku a prezidentem Tajné rady. Uplatnil se také jako diplomat a získal i vysoké hodnosti v armádě, byl rytířem Podvazkového řádu.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako čtvrtý syn 2. vévody z Bedfordu a jeho manželky Elizabeth Howland (16821724). Po předčasné smrti starších bratrů zdědil v roce 1732 titul vévody z Bedfordu a vstoupil do Sněmovny lordů, kde se připojil k vnitrostranické whigistické opozici proti premiéru Walpolovi, později kritizoval i jeho nástupce 2. hraběte Granville. Po Granvillově odchodu se stal členem vlády jako první lord admirality (17441748), zároveň byl v roce 1744 jmenován členem Tajné rady. Za války o rakouské dědictví krátce sloužil v armádě a dosáhl hodnosti plukovníka (1745) Třikrát byl též úřadujícím lordem kancléřem (1745, 1748, 1750), v létě 1745 za nepřítomnosti Jiřího II. byl členem sboru lordů místodržících a v roce 1749 obdržel Podvazkový řád. Zatímco v úřadu prvního lorda admirality byl úspěšný, později jako státní sekretář vnitra (17481751) se již tak neosvědčil a z vlády odešel po sporech s bratry Pelhamovými (1. vévoda z Newcastle a Henry Pelham). Poté se stal předním mluvčím whigistické opozice Bedford Whigs. Tato skupina se uplatňovala především na půdě Sněmovny lordů, ale její sympatizanti jako bohatí velkostatkáři ovlivňovali i volby do Dolní sněmovny na svých panstvích (lord Sandwich, lord Gower, vévoda z Marlborough).

Do nejvyšších úřadů se vrátil jako místokrál v Irsku (17571761), v této funkci získal popularitu snížením sankcí proti katolíkům. Do Londýna byl povolán zpět po nástupu Jiřího III., při jehož korunovaci zastával čestnou funkci Lord High Constable. V letech 17611763 byl lordem strážcem tajné pečeti a v letech 17631765 lordem prezidentem Tajné rady. Mezitím v letech 17621763 vedl diplomatické poselství do Francie, kde měl vyjednat podmínky ukončení sedmileté války. Při této příležitosti dostal darem od Ludvíka XV. jídelní servis z porcelánky v Sèvres, který dnes patří k hodnotému mobiliáři rodového sídla Woburn Abbey. Nakonec ztratil přízeň Jiřího III. a v červenci 1765 musel rezignovat, i nadále ale zůstal vlivným zástupcem whigů ve Sněmovně lordů. Do smrti zastával i funkce v hrabstvích Devon a Bedford, v letech 17651771 byl také kancléřem univerzity v Dublinu. Mezitím postupoval i v armádních hodnostech, i když ve vojsku již aktivně nesloužil (generálmajor 1755, generálporučík 1759). Vystupoval jako povýšený a domýšlivý velmož se sklony k arogantnímu chování, zároveň ale dokázal uplatnit aristokratickou grácii, aby získal přízeň těch, kteří mohli být prospěšní jeho kariéře. V roce 1770 ochrnul a zemřel krátce poté na rodovém sídle Woburn Abbey.

Zámek Woburn Abbey v hrabství Bedfordshire, sídlo vévodů z Bedfordu

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho první manželkou byla Diana Spencer (17101735), sestra 3. vévody z Marlborough, podruhé se oženil s Grace Leveson-Gower (17141794), dcerou 1. hraběte z Goweru. Z druhého manželství pocházel jediný syn Frederick Russell, markýz z Tavistocku (17391767), který sloužil v armádě a byl členem Dolní sněmovny (1759–1767), ale zemřel ještě před otcem následkem pádu z koně. Titul vévody a rodový majetek pak postupně zdědili jeho synové Francis Russell, 5. vévoda z Bedfordu (1765–1802), a [[]]John Russell, 6. vévoda z Bedfordu]] (1766–1839).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, díl 22.; Praha, 1904 (reprint 2000) ISBN 80–7203–305–0

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rodokmen vévodů z Bedfordu

John Russell, 4. vévoda z Bedfordu