Voschod 2
| Voschod 2 | |
|---|---|
| Údaje o lodi | |
| Typ | pilotovaná kosmická loď |
| COSPAR | 1965-022A |
| Katalogové číslo | 1274 |
| Hmotnost | 5682 kg |
| Údaje o letu | |
| Volací znak | Алмаз (Almaz - „Diamant“) |
| Členů posádky | 2 |
| Datum startu | 18. března 1965 07:00:00 UTC |
| Kosmodrom | Bajkonur, Kazachstán |
| Vzletová rampa | 1/5 |
| Nosná raketa | Voschod |
| Délka letu | 1 den, 2 hodiny, 2 minuty a 17 sekund |
| Počet výstupů do vesmíru | 1 |
| Délka výstupů do vesmíru | 12 minut a 9 sekund |
| Datum přistání | 19. března 1965 09:02:17 UTC 59°37′ s. š., 55°28′ v. d. |
| Fotografie posádky | |
| Sovětská poštovní známka z roku 1965 s portréty Leonova a Běljajeva | |
| Navigace | |
Předchozí Voschod 1 Následující Sojuz 1 | |
Voschod 2 (Восход 2) byla druhá vícemístná pilotovaná loď ze sovětského vesmírného programu Voschod, vypuštěná v roce 1965. Dle katalogu COSPAR získala zařazení 1965-022A.
Cíl letu
Hlavním cílem tohoto letu bylo uskutečnit první výstup člověka do volného kosmického prostoru.
Průběh letu
Loď vážící 5682 kg odstartovala z kosmodromu Bajkonur na území Kazachstánu 18. března 1965 ráno. Oba kosmonauti zůstali po celou dobu (26 hodin) trvání letu v skafandrech. K druhému poklopu lodi byla připevněna nafukovací přechodová kabina. Už při druhém obletu Země se Leonov s pomocí Běljajeva vystrojil pro výstup z lodě a přes přechodovou komoru vystoupil přivázán na 5 metrů dlouhém laně vně lodě a plul volně prostorem. Tyto výstupy byly později označeny EVA a Leonov byl v jejich historii první. S pomocí lana a pohybů se snažil svůj let řídit sledován televizní a filmovací kamerou.[1] Po 12 minutách se vrátil do kabiny. Podle slov Leonova došlo k nafouknutí skafandru na míru větší než předpokládanou a proto se nemohl vrátit do kabiny jak bylo v plánu nohama napřed, ale hlavou napřed. Aby se mohl v přechodové komoře obrátit, tak musel využít všechnu sílu co měl. Bylo velké štěstí, že Leonov měl velmi dobrou fyzickou kondici. Jinak by tento nikdy necvičený manévr nezvládl a do kabiny by se nedostal. V tom případě by musel Běljajev, dle cvičeného scénáře, dehermetizovat celou loď a Leonova zkusit vtáhnout do kabiny. Přistát bez Leonova by podle Leonových slov by nikdy nezkusil. Leonov ono toto otočení vymyslel a zvládl bez jakékoli konzultace s Běljajevem či pozemním centrem. Podle jeho slov neměl na toto čas, protože se blížil okamžik kdy sojuz vejde do zemského stínu. (cca 3-4 minuty) Pro zajímavost: Leonov se musel v přechodové komoře otočit (musel zajistit důkladné zavření vnějšího uzávěru) což v v komoře, která je široká 120 cm je u téměř neohybného skafandru dlouhého 1,9 m širokého 0,68 m opravdu obtížný úkol. Leonov vypotil 6 litrů potu. Tep měl 190 za minutu, ale dokázal to.
Problémy ale nekončily, při uzavření vnějšího průlezu došlo ke špatnému dosednutí poklopu a malou škvírou unikala vnitřní atmosféra. Systém podpory života na to reagoval zvýšeným vývinem kyslíku, takže hrozilo, že kosmonauti budou tak vysokou koncentrací čistého kyslíku poškozeni a zemřou stejně jako Valentin Bondarenko při výcviku. Nakonec pomohla náhoda. Po sedmi hodinách boje s nastalou situací kosmonauti ve skafandrech usnuli. Ve spánku Leonov zavadil skafandrem o páku rozvodu kyslíku a tlak se rychle ještě zvýšil. Tímto tlakem došlo k zatěsnění poklopu a životní podmínky se na lodi rychle vrátily do normálu.
Závěr letu
Během 17. obletu Země měl začít automaticky řízený sestup. Kvůli poruše automatiky převzal řízení Běljajev a podařilo se mu přistát i přes velké přetížení o jeden oběh později 19. března v 10 hodin dopoledne do zasněžené tajgy 180 km severozápadně od města Perm v RSFSR[2], tedy 2000 km od plánovaného místa přistání. V místě bylo -25 °C a po ramena sněhu. Až večer kosmonauty nalezl první pátrací letoun a shodil jim teplé oblečení, které se ale zachytilo v koruně stromu, protože zde přistát kvůli stromům nemohl. Toto oblečení tedy nemohli kosmonauti použít. Podle vzpomínek Leonova se svlékli do naha. Vyždímali zpocené oblečení a zase ho oblékli. (Leonov měl po přistání ve skafandru po kolena potu). Noži odřezali pevné součásti skafandru. Obalili se kusy izolační tkaniny z vnitřního obložení Vostoku. Použili také kusy popruhů z přistávacího padáku. Takto vybaveni se dokázali ve vnějším prostředí pohybovat a získat dřevo na oheň díky kterému se přes noc zahráli. Noc v mrazu přečkali, ráno k nim na lyžích dorazil záchranný oddíl, který na místě vybudoval malý srub ve kterém nad ohněm umístili velkou nádobu do které si Leonov s Běljajevem vlezli a pořádně vykoupali. Teprve třetí den se všichni na lyžích vydali do 9 km vzdáleného stanoviště k improvizované přistávací ploše vrtulníku. Aby zde vrtulník přistál, bylo nutné vykácet větší množství stromů. Vrtulník je následně odvezl do města Perm.
Posádka
Pavel Běljajev, velitel lodě- Alexej Leonov, druhý pilot
Záložní posádka
Odkazy
Reference
- ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 319.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1983. Kapitola Pavel Ivanovič Běljajev, s. 47.