Přeskočit na obsah

Vladimir Džanibekov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimir Alexandrovič Džanibekov
Sovětský kosmonaut
Státní příslušnostSovětský svaz/Rusko
Datum narození13. května 1942 (82 let)
Místo narozeníIskandar v Taškentské oblasti, Uzbecká SSR, SSSR
Předchozí
zaměstnání
pilot
Hodnostgenerálmajor
Čas ve vesmíru145d 15h 56m
MiseSojuz 27, Sojuz 39, Sojuz T-6, Sojuz T-12, Sojuz T-13
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimir Alexandrovič Džanibekov (rusky Джанибеков, Владимир Александрович, vlastním jménem Vladimir Alexandrovič Krysin; * 13. května 1942 Iskandar, Taškentská oblast[1]) je bývalý sovětský vojenský letec a kosmonaut. Ve vesmíru byl pětkrát.

Ve svých 11 letech začal navštěvovat Suvorovské učiliště. Díky výtečnému vysvědčení se dostal na státní univerzitu v Leningradě, dnešním Petrohradě. Zapsal se na fyzikální fakultu.[2] Doufal, že bude moci skloubit studium s létáním. Časem se rozhodl univerzitu opustit, přešel na letecké učiliště a věnoval se naplno své hlavní zálibě, létání. Po čase se stal leteckým instruktorem. Poté jej získal kosmonaut German Titov pro absolvování náročné lékařské prohlídky a vstupu do Hvězdného městečka. Zde absolvoval výcvik budoucích kosmonautů. V roce 1970 vstoupil do Komunistické strany. Byl zařazen do záložní posádky sovětsko-amerického letu a v době jejich letu sloužil jako spojař v řídícím středisku[3]. Pak byl zařazen do skupiny určené k programu Sojuz – Saljut. Získal hodnost kapitána. Do vesmíru se dostal z kosmodromu Bajkonur pětkrát.

Lety do vesmíru

[editovat | editovat zdroj]
Sovětská poštovní známka věnovaná letu Sojuz-27, kosmonauti Džanibekov a Makarov

V roce 1978 se Sojuzem 27 letěl jako velitel společně s Makarovem na orbitální stanici Saljut 6, spojili se s ní, později přestoupili na také připojenou loď Sojuz 26. Tehdy se poprvé na oběžné dráze napevno spojily postupně tři kosmické lodě. Po šesti dnech ve vesmíru v pořádku přistáli na území Kazašské SSR.

Podruhé letěl roku 1981 na palubě Sojuzu 39 společně s kosmonautem Džugderdemidinem Gurragčá z Mongolska, opět na Saljut 6 jako osmá mezinárodní posádka. I zde byl velitelem mise. Bylo to 8 dní ve vesmíru, i tentokrát proběhlo přistání v pořádku.[4]

Už rok poté letěl potřetí v lodi Sojuz T-6 na novou stanici Saljut 7. K této stanici to byla první pilotovaná posádka. I tento let byl téměř osmidenní. U stanice byla souběžně připojena loď Sojuz T-5.

Na stejnou orbitální stanici se dostal o další dva roky později s lodí Sojuz T-12 jako velitel letu. V posádce měl Světlanu Savickou a Igora Volka. Na orbitě byli 11 dní.

Naposledy vzlétl v roce 1985 ke svému pátému letu, cílem byla opět stanice Saljut 7 (byla bez energie), s kosmickou lodí Sojuz T-13, ovšem tentokrát to byl pobyt dlouhodobý na 113 dní. Jeho kolegou byl Ing. Viktor Savinych. Přijali nákladní loď Progress 24, i Sojuz T-14 s dalšími kosmonauty, pak jej na stanici vystřídal kosmonaut Vasjutin a Džanibekov se vrátil na Zemi v Sojuzu T-14 s Grečkem. Bylo mu 43 roků.

Ve vesmíru tento v pořadí 86. kosmonaut Země strávil 145 dní.

V roce 1985 při expedici demonstroval nestabilní a stabilní rotaci T-klíče, jev je znám jako Džanibekovův jev či teorém tenisové rakety.

Stručný souhrn letů

[editovat | editovat zdroj]

Později dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1990 se stal velitelem Hvězdného městečka. Dne 6. listopadu 1993 byl členem posádky balonu, která se chtěla v USA zúčastnit pokusu o první oblet Země. Pokus se nezdařil. V roce 2005 se v Londýně zúčastnil prestižní autogramiády společně s řadou dalších kosmonautů a s filmovými hvězdami.

  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Kosmonauti-piloti SSSR, s. 353. 
  2. CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha: Práce, 1987. Kapitola Generální zkouška, s. 76. 
  3. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola První mezinárodní setkání, s. 230. 
  4. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Vladimír Alexandrovič Džanibekov, s. 63. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]