Unschooling

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Unschooling je vzdělávací metoda, založená na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí. Metoda unschoolingu se diametrálně liší od klasického školského systému, vycházejícího stále z modelu 18. století, kdy „produktem“ vzdělání má být gramotný voják a poslušný poddaný ([1]). Zatímco v běžné škole „autorita“ (ať už v podobě učitele, legislativy, či systému výuky) povinně předepisuje obsah a rozsah znalostí a dovedností, které musí vzdělávaný zvládnout a hodnotí jej (zpravidla v porovnání s jinými), unschooling je založený na iniciativě vzdělávaného.

V rámci unschoolingu tedy neexistují předem vymyšlené osnovy – učení probíhá samovolně např. hraním si, diskutováním a zkoumáním okolí.
Tento vzdělávací směr stojí vůči klasickému školství v opozici a odmítá jeho metody, jako je např. známkování, věkové rozdělení do tříd a studijní plány. Oproti klasickému modelu vzdělávání se jedná o přechod z prostředí vytvořeného dospělými do prostředí tvořeného dětmi, případně studenty.

Unschooling je založený na poznatku, že nejlépe a nejpřirozeněji se člověk učí věci, které považuje za užitečné a potřebné, zavrhuje tresty, odměny, známkování atd.. ([2]) Pro unschooling je proto důležité co nejpodnětnější prostředí – materiální i personální.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pojem „unschooling”, v češtině někdy překládaný jako „odškolení”, poprvé použil americký spisovatel a pedagog, zastánce domácího vzdělávání a průkopník v oblasti teorie práv dítěte John Holt[[3]]. Holt mnoho let bojoval za reformu školství. Doufal, že se mu podaří iniciovat hluboké přehodnocení školského systému a chtěl, aby se školy staly pro děti přátelštějšími místy. Jak plynul čas, dospěl k přesvědčení, že školy odpovídají požadavkům většinové společnosti, a že k výraznější reformě školství za jeho života nedojde. V roce 1980 Holt řekl: „Nepovažuji domácí výuku za odpověď na špatné školy. Myslím, že domov je vhodnou základnou pro zkoumání světa, kterému říkáme učení a vzdělávání. Domov by byl nejlepším místem bez ohledu na to, jak dobré by školy byly.Správný vztah škol k domovu je jako vztah mezi knihovnou a domovem, nebo kluzištěm a domovem. Je to doplňkový zdroj.” Dospěl k přesvědčení, že školství není možné reformovat, protože je od základu špatné a stal se propagátorem domácího vzdělávání. Bylo by podle něj ovšem zbytečné pouze vzít děti ze školy a vytvořit doma prostředí, které je škole podobné. Věřil, že „děti obklopené různorodým a stimulujícím prostředím se naučí vše, co jsou připraveny se naučit ve chvíli, kdy jsou na to připraveny“. Holt věřil, že není potřeba děti do učení nutit – samy k němu přirozeně dospějí, pokud je jim poskytnuta svoboda nechat se vést vlastními zájmy, a pokud mají k dispozici širokou škálu zdrojů, z nichž se mohou učit. Tuto filozofii Holt nazval unschoolingem.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Unschooling je možné dělit do dvou větví: domácí a školní nebo vhodněji neformální a institucionalizované. Obě větve sdílejí stejný přístup k učení a rozcházejí se v tom, zda je unschooling aplikován formou domácího vzdělávání nebo zda dítě, respektive student navštěvuje vzdělávací centrum či školu zastávající hodnoty unschoolingu. Dvě významné školy tohoto typu jsou anglická Summerhill School a americká Sudbury Valley School.

Principy[editovat | editovat zdroj]

Principy

  • lidé (a děti jsou také lidé) jsou od přírody zvídavé a učenlivé bytosti; učení probíhá nepřetržitě a v každé chvíli lidského života
  • učení probíhá na základě vnitřní motivace člověka (dítěte), pokud je mu umožněno následovat své zájmy a touhy, není-li omezován příkazy a zákazy a není-li nucen učit se znalosti, které mu v dané chvíli nedávají smysl
  • učení probíhá často nevědomě nebo spontánně v závislosti na vzniklé potřebě se něčemu naučit; nejprve je život a poté k němu potřebné nástroje
  • unschooling po rodičích vyžaduje velkou důvěru v dítě, v jeho schopnost naučit se vše, co mu v dané chvíli připadá smysluplné a vhodné; naučilo se samo a bez učebnic chodit, mluvit, lézt po prolézačkách atd.
  • proč by tento „učící” proces měl skončit v šesti letech věku dítěte?

Přirozenost a rozmanitost[editovat | editovat zdroj]

Unschooling je také znám jako proces učení vedený zájmy dítěte. Při aplikování této vzdělávací filozofie neinstitucionalizovanou formou (nejčastěji v režimu domácího vzdělávání) rodič s dítětem nepoužívají žádné fixní kurikulum. Podle Pata Farengy (spolupracovníka a nástupce Johna Holta) může být unschooling stručně definován jako „dopřát dětem tolik svobody v učení se prostřednictvím poznávání světa, kolik jejich rodiče mohou pohodlně snést“.

Společný život a vzájemný respekt [editovat | editovat zdroj]

Výhodou unschoolingu je, že od rodičů nevyžaduje, aby se stali někým jiným, než jsou (jako například učitelem svého dítěte v tradičním smyslu toho slova). Namísto toho rodiče a děti společně žijí, učí se, následují své zájmy, hledají odpovědi na otázky, které je vzrušují a využívají materiálů konvenčního školství dle potřeby. To je způsob, jakým se všichni učíme před vstupem do školy a také způsob, jak se učíme, když školu opustíme a začneme chodit do práce. Takže například zájem malého dítěte o rychlá auta může vyústit ve čtení knih o fungování motorů (fyzika, chemie, ČJ), v otázky jak a kdy bylo určité auto vyrobeno a co je třeba udělat, aby si ho člověk mohl koupit (dějepis, finanční gramotnost), kdo navrhuje podobu a tvar aut (životopis, kreslení, různé profese), atd. Tyto zájmy samozřejmě mohou vést dítě k touze přečíst si sám různé texty, vidět při práci třeba automechanika, jít do technického muzea, zkusit vyrobit vlastní „auto” z různých materiálů apod.

SVOBODA VOLBY – Důležitý rozdíl oproti klasickému školství je ten, že všechny

Tyto aktivity si vybralo dítě samo. Nedostalo je jako „úkol” od někoho, kdo nad ním má moc ve formě známek a hodnocení, nemusí je splnit ve stresu z nedodržení termínu, může je dělat kdekoli chce, ne pouze na určeném místě a s určenými pomůckami. Zapojení rodiče do těchto aktivit je plně na vůli dítěte (a samozřejmě také na možnostech a vůli rodiče.

Typický den[editovat | editovat zdroj]

Typický den v unschoolingu neexistuje. Respektive může existovat v jakékoli podobě tehdy, pokud si to dítě i jeho rodiče přejí. Unschooling je založen na svobodě, vzájemném respektu (tedy respektu rodiče k dítěti i naopak) a dohodě. Některé děti navštěvují nejrůznější instituce nebo kroužky podle svého výběru, jiné se učí každodenním životem a hrou s mladšími či staršími dětmi, rodiči, příbuznými, rodinnými známými a lidmi, kteří je obklopují. Další děti jsou rády v přírodě, jiné si raději někam zalezou s knížkou nebo počítačem. Existují děti či rodiny spíše samotářské, jiné jsou zase společenské a vyhledávají nejrůznější typy akcí, včetně vzdělávacích. Některé rodiny hodně cestují, potkávají se s mnoha zajímavými lidmi a prožívají spoustu dobrodružství. Některé děti rády chodí se svými rodiči do práce, jiné rády tráví čas s prarodiči. Často je ale unschoolingový život směsí všeho výše uvedeného. Každá rodina je jiná a je jen na ní samotné, jak své dny prožívá.

Situace ve světě[editovat | editovat zdroj]

Unschooling a jeho různé formy – od „holtovského”[[4]] unschoolingu, kdy se rodiče nechávají vést zájmy dítěte a mohou mu nabízet různé formy trávení času, až po tzv. radikální unschooling (Sandra Dodd[[5]]  nebo Dayna Martin[[6]] ), který spočívá v maximální svobodě pro dítě a ve snaze jej co nejméně ovlivňovat – je rozšířen zejména v Severní Americe. Co se týče vzdělávacích systémů v Evropě – existují v zásadě dva typy států: země s „povinnou školní docházkou” (zejména postkomunistické státy, kromě Maďarska a Slovinska, ale i třeba Nový Zéland či některé státy USA) a země s „povinným vzděláváním” (ostatní, např. Velká Británie, Irsko, Francie [7]]. Povinná školní docházka je zákonná povinnost dětí navštěvovat v určitém věkovém rozmezí školu. Z toho vyplývá povinnost zákonných zástupců děti příslušného věku do školy posílat. V některých zemích je umožněno dětem plnit povinnou školní docházku formou individuálního (domácího) vzdělávání s tím, že děti musí v různých časových intervalech docházet do školy, v níž jsou zapsané k individuálnímu vzdělávání, a prokazovat, že dodržují vzdělávací program dané školy, tj. že umí vše, co se děti stejného věku učí v dané škole. Jen pro zajímavost: v Polsku je školní docházka povinná až do 18 let věku, ale domácí vzdělávání bylo legalizováno už v roce 1991, naproti tomu např. v Německu není domácí vzdělání legalizováno vůbec, ačkoli až do 30. let minulého století tomu tak bylo. V těchto zemích tudíž není možné unschooling legálně provozovat, protože dítě nemá svobodu volit si co, kdy, kde, jak, s kým a jakým způsobem se bude učit, ale musí plnit požadavky zpracované ministerstvem školství daného státu, potažmo konkrétní školy. Některé země předepisují doma vzdělávaným dětem dokonce komisionální zkoušky. Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy rodiče, kteří jsou primárními vzdělavateli svých dětí, nemají vliv na jejich hodnocení. V zemích s povinným vzděláváním je nutné prokazovat pouze fakt, že se dítě vzdělává a vyvíjí. V řadě zemí (např. některé státy USA, Anglie) nemusí rodiče svůj záměr vzdělávat své děti doma vůbec oznamovat, v jiných zemích mají rodiče pouze povinnost tento záměr oznámit, a to například místnímu školskému úřadu (například ve Francii, kde je domácí vzdělávání legální už od roku 1882), jen některé země požadují, aby rodiče o domácí vzdělávání žádali.

Situace v České republice[editovat | editovat zdroj]

Česká republika patří mezi státy s povinnou školní docházkou, k níž se novelou (178/2016 Sb.) školského zákona od září 2017 přidalo povinné předškolní vzdělávání pro všechny pětileté děti. V ČR je v současnosti povoleno plnit povinnou školní docházku individuálním způsobem § 41 školského zákona[[8]], každé takto vzdělávané dítě však musí být zapsáno v konkrétní ZŠ, jejíž ŠVP musí také dodržovat. Z výše uvedeného vyplývá, že v České republice není možné unschooling legálně provozovat, protože dítě nemá svobodu volit si co, kdy, kde, jak, s kým a jakým způsobem se bude učit, ale musí plnit požadavky rámcového vzdělávacího programu MŠMT ČR, potažmo školního vzdělávacího programu konkrétní školy.

Překlad[editovat | editovat zdroj]

Do češtiny je možné tento termín přeložit jako učení nebo vzdělávání svobodné, přirozené, nezávislé, dětmi řízené, studenty řízené, zájmy řízené. Dále je možné použít termín odškolení nebo jednoduše žití.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

HOLT, J. Jak se děti učí. Praha: Agentura Strom, 1995.

 HOLT, J. Proč děti neprospívají. Praha: Agentura Strom, 1994.

VALENTA, M. Waldorfská pedagogika a jiné alternativy.  Olomouc: Univerzita Palackého, 1993.

Alternativní školy. Povídání o alternativních školách a školství, 2016 [cit. 20. 7. 2016].

 RÝDL, K. Alternativní pedagogické hnutí v současné společnosti. Brno: Marek Zeman, 1994.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]