Unschooling

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Unschooling je vzdělávací metoda, založená na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí. Metoda unschoolingu se diametrálně liší od klasického školského systému, vycházejícího stále z modelu 18. století, kdy „produktem“ vzdělání má být gramotný voják a poslušný poddaný [1]. Zatímco v běžné škole „autorita“ (ať už v podobě učitele, legislativy, či systému výuky) povinně předepisuje obsah a rozsah znalostí a dovedností, které musí vzdělávaný zvládnout a hodnotí jej (zpravidla v porovnání s jinými), unschooling je založený na iniciativě vzdělávaného.

V rámci unschoolingu tedy neexistují předem vymyšlené osnovy – učení probíhá samovolně např. hraním si, diskutováním a zkoumáním okolí. Tento vzdělávací směr stojí vůči klasickému školství v opozici a odmítá jeho metody, jako je např. známkování, věkové rozdělení do tříd a studijní plány. Oproti klasickému modelu vzdělávání se jedná o přechod z prostředí vytvořeného dospělými do prostředí tvořeného dětmi, případně studenty.

Unschooling je založený na poznatku, že nejlépe a nejpřirozeněji se člověk učí věci, které považuje za užitečné a potřebné, zavrhuje tresty, odměny, známkování atd.. ([1]) Pro unschooling je proto důležité co nejpodnětnější prostředí – materiální i personální.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pojem „unschooling”, v češtině někdy překládaný jako „odškolení”, poprvé použil americký spisovatel a pedagog, zastánce domácího vzdělávání a průkopník v oblasti teorie práv dítěte John Holt[2] Holt mnoho let bojoval za reformu školství. Doufal, že se mu podaří iniciovat hluboké přehodnocení školského systému a chtěl, aby se školy staly pro děti přátelštějšími místy. Jak plynul čas, dospěl k přesvědčení, že školy odpovídají požadavkům většinové společnosti, a že k výraznější reformě školství za jeho života nedojde. V roce 1980 Holt řekl: „Nepovažuji domácí výuku za odpověď na špatné školy. Myslím, že domov je vhodnou základnou pro zkoumání světa, kterému říkáme učení a vzdělávání. Domov by byl nejlepším místem bez ohledu na to, jak dobré by školy byly.Správný vztah škol k domovu je jako vztah mezi knihovnou a domovem, nebo kluzištěm a domovem. Je to doplňkový zdroj.” Dospěl k přesvědčení, že školství není možné reformovat, protože je od základu špatné a stal se propagátorem domácího vzdělávání. Bylo by podle něj ovšem zbytečné pouze vzít děti ze školy a vytvořit doma prostředí, které je škole podobné. Věřil, že „děti obklopené různorodým a stimulujícím prostředím se naučí vše, co jsou připraveny se naučit ve chvíli, kdy jsou na to připraveny“. Holt věřil, že není potřeba děti do učení nutit – samy k němu přirozeně dospějí, pokud je jim poskytnuta svoboda nechat se vést vlastními zájmy, a pokud mají k dispozici širokou škálu zdrojů, z nichž se mohou učit. Tuto filozofii Holt nazval unschoolingem.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Unschooling je možné dělit do dvou větví: domácí a školní nebo vhodněji neformální a institucionalizované. Obě větve sdílejí stejný přístup k učení a rozcházejí se v tom, zda je unschooling aplikován formou domácího vzdělávání nebo zda dítě, respektive student navštěvuje vzdělávací centrum či školu zastávající hodnoty unschoolingu. Dvě významné školy tohoto typu jsou anglická Summerhill School a americká Sudbury Valley School.

Principy[editovat | editovat zdroj]

  • lidé (a děti jsou také lidé) jsou od přírody zvídavé a učenlivé bytosti; učení probíhá nepřetržitě a v každé chvíli lidského života
  • učení probíhá na základě vnitřní motivace člověka (dítěte), pokud je mu umožněno následovat své zájmy a touhy, není-li omezován příkazy a zákazy a není-li nucen učit se znalosti, které mu v dané chvíli nedávají smysl
  • učení probíhá často nevědomě nebo spontánně v závislosti na vzniklé potřebě se něčemu naučit; nejprve je život a poté k němu potřebné nástroje
  • unschooling po rodičích vyžaduje velkou důvěru v dítě, v jeho schopnost naučit se vše, co mu v dané chvíli připadá smysluplné a vhodné; naučilo se samo a bez učebnic chodit, mluvit, lézt po prolézačkách atd.
  • proč by tento „učící” proces měl skončit v šesti letech věku dítěte?

Přirozenost a rozmanitost[editovat | editovat zdroj]

Unschooling je také znám jako proces učení vedený zájmy dítěte. Při aplikování této vzdělávací filozofie neinstitucionalizovanou formou (nejčastěji v režimu domácího vzdělávání) rodič s dítětem nepoužívají žádné fixní kurikulum. Podle Pata Farengy (spolupracovníka a nástupce Johna Holta) může být unschooling stručně definován jako „dopřát dětem tolik svobody v učení se prostřednictvím poznávání světa, kolik jejich rodiče mohou pohodlně snést“.

Společný život a vzájemný respekt [editovat | editovat zdroj]

Výhodou unschoolingu je, že od rodičů nevyžaduje, aby se stali někým jiným, než jsou (jako například učitelem svého dítěte v tradičním smyslu toho slova). Namísto toho rodiče a děti společně žijí, učí se, následují své zájmy, hledají odpovědi na otázky, které je vzrušují a využívají materiálů konvenčního školství dle potřeby. To je způsob, jakým se všichni učíme před vstupem do školy a také způsob, jak se učíme, když školu opustíme a začneme chodit do práce. Takže například zájem malého dítěte o rychlá auta může vyústit ve čtení knih o fungování motorů (fyzika, chemie, ČJ), v otázky jak a kdy bylo určité auto vyrobeno a co je třeba udělat, aby si ho člověk mohl koupit (dějepis, finanční gramotnost), kdo navrhuje podobu a tvar aut (životopis, kreslení, různé profese), atd. Tyto zájmy samozřejmě mohou vést dítě k touze přečíst si sám různé texty, vidět při práci třeba automechanika, jít do technického muzea, zkusit vyrobit vlastní „auto” z různých materiálů apod.

Důležitý rozdíl oproti klasickému školství je ten, že všechny tyto aktivity si vybralo dítě samo. Nedostalo je jako „úkol” od někoho, kdo nad ním má moc ve formě známek a hodnocení, nemusí je splnit ve stresu z nedodržení termínu, může je dělat kdekoli chce, ne pouze na určeném místě a s určenými pomůckami. Zapojení rodiče do těchto aktivit je plně na vůli dítěte (a samozřejmě také na možnostech a vůli rodiče).

Typický den[editovat | editovat zdroj]

Typický den v unschoolingu neexistuje. Respektive může existovat v jakékoli podobě tehdy, pokud si to dítě i jeho rodiče přejí. Unschooling je založen na svobodě, vzájemném respektu (tedy respektu rodiče k dítěti i naopak) a dohodě. Některé děti navštěvují nejrůznější instituce nebo kroužky podle svého výběru, jiné se učí každodenním životem a hrou s mladšími či staršími dětmi, rodiči, příbuznými, rodinnými známými a lidmi, kteří je obklopují. Další děti jsou rády v přírodě, jiné si raději někam zalezou s knížkou nebo počítačem. Existují děti či rodiny spíše samotářské, jiné jsou zase společenské a vyhledávají nejrůznější typy akcí, včetně vzdělávacích. Některé rodiny hodně cestují, potkávají se s mnoha zajímavými lidmi a prožívají spoustu dobrodružství. Některé děti rády chodí se svými rodiči do práce, jiné rády tráví čas s prarodiči. Často je ale unschoolingový život směsí všeho výše uvedeného. Každá rodina je jiná a je jen na ní samotné, jak své dny prožívá.

Situace ve světě[editovat | editovat zdroj]

Unschooling a jeho různé formy – od „holtovského”[[2]] unschoolingu, kdy se rodiče nechávají vést zájmy dítěte a mohou mu nabízet různé formy trávení času, až po tzv. radikální unschooling (Sandra Dodd[[3]]  nebo Dayna Martin[[4]] ), který spočívá v maximální svobodě pro dítě a ve snaze jej co nejméně ovlivňovat – je rozšířen zejména v Severní Americe. Co se týče vzdělávacích systémů v Evropě – existují v zásadě dva typy států: země s „povinnou školní docházkou” (zejména postkomunistické státy, kromě Maďarska a Slovinska, ale i třeba Nový Zéland či některé státy USA) a země s „povinným vzděláváním” (ostatní, např. Velká Británie, Irsko, Francie [5]]. Povinná školní docházka je zákonná povinnost dětí navštěvovat v určitém věkovém rozmezí školu. Z toho vyplývá povinnost zákonných zástupců děti příslušného věku do školy posílat. V některých zemích je umožněno dětem plnit povinnou školní docházku formou individuálního (domácího) vzdělávání s tím, že děti musí v různých časových intervalech docházet do školy, v níž jsou zapsané k individuálnímu vzdělávání, a prokazovat, že dodržují vzdělávací program dané školy, tj. že umí vše, co se děti stejného věku učí v dané škole. Jen pro zajímavost: v Polsku je školní docházka povinná až do 18 let věku, ale domácí vzdělávání bylo legalizováno už v roce 1991, naproti tomu např. v Německu není domácí vzdělání legalizováno vůbec, ačkoli až do 30. let minulého století tomu tak bylo. V těchto zemích tudíž není možné unschooling legálně provozovat, protože dítě nemá svobodu volit si co, kdy, kde, jak, s kým a jakým způsobem se bude učit, ale musí plnit požadavky zpracované ministerstvem školství daného státu, potažmo konkrétní školy. Některé země předepisují doma vzdělávaným dětem dokonce komisionální zkoušky. Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy rodiče, kteří jsou primárními vzdělavateli svých dětí, nemají vliv na jejich hodnocení. V zemích s povinným vzděláváním je nutné prokazovat pouze fakt, že se dítě vzdělává a vyvíjí. V řadě zemí (např. některé státy USA, Anglie) nemusí rodiče svůj záměr vzdělávat své děti doma vůbec oznamovat, v jiných zemích mají rodiče pouze povinnost tento záměr oznámit, a to například místnímu školskému úřadu (například ve Francii, kde je domácí vzdělávání legální už od roku 1882), jen některé země požadují, aby rodiče o domácí vzdělávání žádali.

Situace v České republice[editovat | editovat zdroj]

Česká republika patří mezi státy s povinnou školní docházkou, k níž se novelou (178/2016 Sb.) školského zákona od září 2017 přidalo povinné předškolní vzdělávání pro všechny pětileté děti. V ČR je v současnosti povoleno plnit povinnou školní docházku individuálním způsobem § 41 školského zákona[[6]], každé takto vzdělávané dítě však musí být zapsáno v konkrétní ZŠ, jejíž ŠVP musí také dodržovat. Z výše uvedeného vyplývá, že v České republice není možné unschooling legálně provozovat, protože dítě nemá svobodu volit si co, kdy, kde, jak, s kým a jakým způsobem se bude učit, ale musí plnit požadavky rámcového vzdělávacího programu MŠMT ČR, potažmo školního vzdělávacího programu konkrétní školy.

Překlad[editovat | editovat zdroj]

Do češtiny je možné tento termín přeložit jako učení nebo vzdělávání svobodné, přirozené, nezávislé, dětmi řízené, studenty řízené, zájmy řízené. Dále je možné použít termín odškolení nebo jednoduše žití.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

HOLT, J. Jak se děti učí. Praha: Agentura Strom, 1995.

HOLT, J. Proč děti neprospívají. Praha: Agentura Strom, 1994.

VALENTA, M. Waldorfská pedagogika a jiné alternativy.  Olomouc: Univerzita Palackého, 1993.

Alternativní školy. Povídání o alternativních školách a školství, 2016 [cit. 20. 7. 2016].

RÝDL, K. Alternativní pedagogické hnutí v současné společnosti. Brno: Marek Zeman, 1994.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]