Tchumuská krize

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Čínský znak Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských jazyků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, čtverečky nebo jiné symboly.
Bitva u pevnosti Tchu-mu
Konflikt: Tchumuská krize
[[Soubor:{{{obrázek}}}|300px|]]
Trvání: 1. září 1449
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo:
Casus belli:
Výsledek: vítězství Mongolů, zajetí mingského císaře Jing-cunga
Změny území:
Strany
chanát Mongolsko Říše Ming
Velitelé
Esen-tajši císař Jing-cung
Wang Čen
Čang Fu†
Síla
20 000 vojáků mnohonásobně více vojáků
Ztráty
minimální cca polovina vojska

Tchumuská krize (čínsky pchin-jinem Tŭmù zhī Bìan, znaky zjednodušené 土木之变, tradiční 土木之變) nebo bitva u pevnosti Tchu-mu (čínsky pchin-jinem Tǔmù zhī Yì, znaky 土木之役) byl pohraniční konflikt mezi ojratskými Mongoly a říší Ming, který 1. září 1449 vyústil v drtivou porážku půlmilionové mingské armády mnohem slabšími Mongoly, kteří v bitvě zajali mingského císaře Jing-cunga.[1] Tento výsledek, jeden z největších vojenských neúspěchů za tři staletí existence říše Ming, byl způsoben výjimečně špatným vedením mingské armády.

Před krizí[editovat | editovat zdroj]

Obrana severovýchodu ve 30. a 40. letech 15. století[editovat | editovat zdroj]

Stav obrany severních hranic čínské říše Ming se po smrti císaře Jung-leho roku 1424 postupně zhoršoval, stížnosti generálů na nedostatek prostředků nebyly vyslyšeny.[2] V letech 1435 a 1438 sice došlo k posílení některých posádek, celková situace se však nezměnila. Ve vnitrozemí z teoretických 2,5 miliónů vojáků v posádkách wej-suo vykonávala své povinnosti jen polovina. Vojenské rolníky si důstojníci vesměs zprivatizovali, proto zásobování pohraničních armád záviselo na dodávkách obilí z vnitrozemí, obvykle nedostatečném. Klesala kvalita výcviku i výzbroje a výstroje.[3] Pekingská posádka byla využívána při výstavbě někdy obranných postavení, častěji však paláců, chrámů, či soukromých obydlí důstojníků či eunuchů císařského paláce.[4]

Obrana severu byla po opuštění předsunutých posádek ve stepích dnešního vnitřního Mongolska soustředěna na hranici mezi Čínou a stepí. Velká zeď však ještě nestála a mezi opevněnými městy hranici střežily pouze hlídky. Obrana severovýchodu se opírala o tři opevněná města, Süan-fu, Ta-tchung a Peking, přičemž opevnění Pekingu bylo dokončeno teprve roku 1445. V Süan-fu sloužilo 90 tisíc vojáků – 35 tisíc připravených k boji a 55 tisíc ve výcviku; v tom bylo 25 tisíc jezdců; vojáci disponovali devíti tisíci střelných zbraní různých druhů a ještě 90 tisíci ručních raket.[5] V Ta-tchungu bylo jezdectvo silnější, s 35 tisíci koní. Za nimi v Pekingu sloužilo 160 tisíc mužů. Rezervu tvořily posádky rozmístěné v severovýchodní Číně (v Pej Č’-li, Šan-tungu a Che-nanu).[5]

Podle plánů měly hlídkové prapory na hranicích zadržet nepřítele, dokud nedorazí hlavní síly. Ale protože Süan-fu bylo jen 180 km od Pekingu, obranný systém neměl hloubku[5] a předpokládal rychlou a rozhodnou reakci na útok.[6]

Čínsko-mongolské vztahy ve 40. letech 15. století[editovat | editovat zdroj]

Mongolové byli rozděleni mezi Urianchajce na jihovýchodě, východní Mongoly (či Tatary) na východě a Ojraty na západě.[7] Poté, co vůdce východních Mongolů Arughtaj padl roku 1434 v bitvě s Ojraty, získali tito mocenskou převahu v Mongolsku a jejich náčelník Toghon oženil svou dceru s mladým chánem (východních) Mongolů.[pozn. 1] Po Toghonově smrti 1440 zdědil jeho syn Esen titul tajši a vládu nad Mongolskem,[9] Esen byl ambicióznější, v letech 1443 a 1445 zaútočil na Chami a roku 1448 si ho podřídil. Pokoušel se také přetáhnout mongolské oddíly mingské armády v západním Kan-su. Na východě jeho moc dosahovala až k hranicím Koreje.[8] V Pekingu ho oponenti Wang Čena (eunucha a ve 40. letech nejvlivnější osoby na císařském dvoře) považovali za hrozbu.[4]

Mongolové měli ve vztahu s Čínou zájem hlavně na svobodném obchodu, zejména na výměně koní za čaj, hedvábí a luxusní zboží. Mingská vláda obchod omezovala a regulovala, soustředila ho do několika pohraničních měst, hlavně Ta-tchungu.[8] S postupujícím růstem moci Esena rostla i jeho potřeba zboží.[10] Koncem 40. let proto Mongolové přicházeli do Ta-tchungu ve velkých počtech, až dva tisíce ročně.[8] Tolik ozbrojených jezdců představovalo pro mingské úřady vážný bezpečnostní problém.[8] Mingské protesty proti příliš velkému množství přicházejících Mongolů prudce zhoršily vzájemné vztahy. Nakonec byli Mongolové roku 1449 odmítnuti a dostali jen pětinu požadovaného zboží. Rozhodli se vzít si ho silou. Bezprostřední záminkou k válce bylo odmítnutí Esenovy žádosti o císařskou princeznu pro jeho syna.[10]

Krize[editovat | editovat zdroj]

Mongolská invaze[editovat | editovat zdroj]

V červenci 1449 Esen zahájil rozsáhlou invazi do Číny. Mongolové postupovali ve třech směrech. Na východě chán Togto Buka s Urianchajci zaútočil na Liao-tung. Druhá mongolská armáda vytáhla na Süan-fu a třetí, v čele s Esenem, postupovala na Ta-tchung.[6] Cílem tažení bylo dobytí opevněných měst Süan-fu a Ta-tchungu, čímž by Mongolové získali volný přístup na sever Číny.[11]

Zpráva o nájezdu přišla do Pekingu 20. července. Císař neprodleně rozkázal čtyřem generálům a 45 tisícům vojáků pekingské posádky postoupit do Ta-tchungu a Süan-fu a strážit hranici.[12] Dne 30. července došla do Pekingu zpráva, že Esen zaútočil na Ta-tchung.[13] Císař Jing-cung bez konzultací s ministry 1. srpna přikázal zmobilizovat pekingskou posádku[13] a prohlásil, že osobně povede trestnou výpravu.

Jing-cung byl znám oblibou vojenských přehlídek, které pro něj organizoval Wang Čen.[13] Jeho sebedůvěru posílily i nedávné úspěchy mingských vojsk v lučchuan-pchingmienských válkách a při potlačení povstání Teng Mao-čchiho.[10] Navíc všichni dosavadní mingští císaři (kromě Ťien-wena) osobně vedli armády do boje. Takže to byl Wang Čen, kdo vyzýval k následování precedentů, když podpořil císařovo rozhodnutí.[13]

Prvními, kdo protestovali, byli ministr vojenství Kchuang Jie a jeho zástupce Jü Čchien. [pozn. 2] Účast panovníka na trestné expedici považovali za nepřijatelně riskantní dobrodružství.[13] I jiní se pokoušeli odvrátit císaře od účasti na tažení. Jménem nesouhlasících úředníků ministr státní správy Wang Č’ v memorandu císaře přesvědčoval, že pro nebezpečí války jsou určeni důstojníci, kdežto hlava dynastie a říše a osoba, na kterou je soustředěna pozornost světa, se nemá vystavovat nebezpečí. Císař mu poděkoval za starost, ale nenechal se odvrátit od svých plánů.[14] Poslední pokus o zastavení císaře podnikl sekretář úřadu dohledu při odchodu armády z města, když se vrhl před císařův palankýn, ani on neuspěl.[14]

Dne 3. srpna Esenovo vojsko rozdrtilo špatně zásobenou mingskou armádu u Jang-che, už na čínském území.[15] Týž den Jing-cung pověřil mladšího bratra Ču Čchi-jüa, knížete z Čcheng, správou metropole po dobu tažení, přičemž mu přidělil čtyři pomocníky, zastupující nejdůležitější mocenské skupiny. Císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z císařových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat.[14]

Přes dlouhodobé zhoršování bezpečnostní situace císař před svým náhlým rozhodnutím nepodnikl předběžné přípravy. Vojáci tak měli na přípravu k pochodu pouze několik málo desítek hodin mezi 1. a 4. srpnem.[14] Císaře kromě věrného Wang Čena doprovázelo na dvacet zkušených generálů, vesměs držitelů šlechtických titulů, a stejný počet vysoce postavených úředníků, doprovázených stovkami níže postavených hodnostářů.[12] Faktickým vrchním velitelem byl Wang Čen.[16] Celkový počet členů expedice je obvykle odhadován na půl miliónu,[12] podle údaje jednoho soudobého zdroje, reálně však byl výrazně menší.[14] I za optimálních podmínek by bylo obtížné takovou armádu zásobovat, jednotky však byly narychlo shromážděné, špatně zásobené a nekompetentně vedené, což nakonec vedlo ke katastrofě.[12]

Císařovo tažení[editovat | editovat zdroj]

Z Pekingu armáda vyrazila 4. srpna [17] a vytáhla na průsmyk Ťü-jung.[15] Cílem byl krátký, rychlý pochod na západ, přes Süan-fu do Ta-tchungu, rychlé tažení ve stepi, a návrat do Pekingu jižní cestou (aby nebyl kraj podél cesty Peking–Süan-fu–Ta-tchung neúměrně poničen dvojím průchodem vojska) přes Jü-čou a průsmyk C’-ťing.[16]

Od prvního dne vládl v armádě zmatek a nepořádky.[14] Vojáci pochodovali v neustávajícím hustém dešti.[16] Do Süan-fu Jing-cung přibyl po sedmi dnech, zdržen bouří. Mnozí ho prosili, aby se vrátil, v Süan-fu[17] i předtím v Ťü-jung-kuanu,[15] ale Wang Čen radil pokračovat.[17] 12. srpna už někteří hodnostáři diskutovali o zavraždění Wang Čena a návratu císaře s většinou hodnostářů, ale nesebrali odvahu k realizaci plánu.[15]

Dne 16. srpna vojsko přišlo na bojiště u Jang-che a nalezlo těla obětí bitvy.[15] Ta-tchungu císař dosáhl 18. srpna. Na cestě zemřelo více vojáků hlady než v důsledku srážek s nepřítelem.[17] V Ta-tchungu zprávy tamních velitelů a informace z okolních pohraničních posádek přesvědčily Wang Čena, že pokračování tažení do stepi by bylo nebezpečné. Proto byla výprava prohlášena za vítěznou a 20. srpna se otočila na cestu zpět.[15] Disciplína vojska se již začala rozkládat. Wang Čen se obával, že průchod vojska postihne jeho panství v Jü-čou, proto prosadil návrat stejnou cestou, jakou armáda přišla.[15]

Vracející se vojsko dosáhlo Süan-fu 27. srpna.[15] O tři dny později, 30. srpna, Mongolové východně od Süan-fu napadli a zničili zadní voj mingské armády. Vzápětí v Jao-er-lingu zničili nový čtyřicetitisícový[17] zadní voj tvořený jízdou pod vedením generála Ču Junga. Dne 31. srpna se mingská armáda utábořila u poštovní stanice v Tchu-mu. Wang Čen odmítl návrh ministrů, aby si císař našel útočiště v opevněném městě Chuaj-laj, pouhých 10,5 km vpředu, patrně protože se nechtěl odloučit od svých zavazadel.[15] V Tchu-mu armáda neměla zdroj vody k uhašení žízně mužů a napojení koní.[17]

Porážka a zajetí císaře[editovat | editovat zdroj]

Esen poslal předsunuté jednotky odříznout Číňanům přístup k řece jižně od čínského tábora. Do rána 1. září jeho síly obklopily Číňany. Wang Čen odmítl všechny nabídky k jednání a nařídil zmatené mingské armádě postup k řece. Následovala bitva mezi dezorganizovanou mingskou armádu a předvojem mongolského vojska, Esen sám se bitvy neúčastnil.[15] Boje se účastnilo pouze 20 tisíc Mongolů,[18] ale hladoví a žíznící mingští vojáci prakticky nekladli odpor.[17] Mingská armáda byla rozprášena. Mongolové získali obrovské množství zbraní i výstroje a zabili množství čínských vojáků. Padli všichni vysoce postavení hodnostáři,[15] dva vévodové, dva markýzi, pět hrabat, několik generálů, a stovky úředníků,[17] včetně starého generála Čang Fua a velkých sekretářů Cchao Naje a Čang Iho.[19] Později po znovuobsazení oblasti v ní mingské oddíly posbíraly desítky tisíc střelných zbraní a zbroje a další vybavení.[17]

V bitvě se tělesná stráž císaře pokusila vyvést ho z boje, ale nepodařilo se. Ve skrumáži jeden z mingských důstojníků zabil Wang Čena.[18][pozn. 3] Císař byl zajat a 3. září odveden do mongolského tábora nedaleko Süan-fu.[19] Esen se rozhodl ho nezabít a než uváží, jak s ním naloží, informovat mingskou stranu.[18]

Následky[editovat | editovat zdroj]

Císařovna vdova Sun a císařovna Čchien, stojící v čele dvora, se o bitvě a zajetí císaře dozvěděly v noci z 2. na 3. září. Ihned vyslaly poselství s dary pro Esena. Vládním úředníkům informaci sdělili eunuchové stojící v čele Ředitelství obřadů Ťin Jing a Sing An. Nastala panika, protože v pekingské posádce zůstalo méně než 100 tisíc vojáků a osud Ta-tchungu a Süan-fu byl nejistý. Eunuchové volali po muži s reputací a jasnou myslí.[20]

Vážený a respektovaný Sü Čcheng,[20] rodák ze Su-čou známý zběhlostí ve vojenské strategii a obeznámeností se situací na hranicích, navrhl dočasné přemístění hlavního města na jih, aby bylo dále od nepřátel a zmařena možnost překvapivého útoku. Ministr obřadů Chu Jing oponoval Süovu plánu a jako bývalý Jung-leho důvěrník bránil Jung-leho odkaz: argumentoval, že nelze opustit hrobky císařů Jung-leho a Süan-teho a že potomci jsou povinni držet se vůle předků.[pozn. 4] V tuto chvíli (3. září) se hlasitě ozval náměstek ministra války Jü Čchien. Prohlásil, že kdo navrhuje odchod na jih, zaslouží popravu. Což zchladilo panikařící úředníky.[pozn. 5] Jü Čchiena podpořili přední eunuchové a velcí sekretáři Čchen Sün a Šang Lu, čímž získal převahu. Než však mohlo být cokoliv uděláno, bylo třeba schválení shora, a to dala císařovna vdova Sun, byť plná obav.[18] I poté, co padlo rozhodnutí zůstat, řada úředníků uprchla na jih,[14] mnozí poslali na jih alespoň své rodiny.[18]

Zatím se Mongolové pokoušeli využít své vzácné kořisti. Přitáhli k Süan-fu a požadovali otevření bran a vstup císaře s doprovodem (totiž mongolskou armádou) do města. Tamní posádka reagovala střelbou. Mongolové poté odtáhli k Ta-tchungu. Císař současně v dalším vzkazu do Pekingu urgoval dodávky zboží pro Mongoly, doufaje, že to je jejich cíl. U Ta-tchungu tamní velitelé také odmítli otevřít brány, i před rozhořčení popuzeného císaře, a to paradoxně s odvoláním na císařské rozkazy.[11] Přítomný oblastní velitel Liou An se dokonce odvážně vydal do mongolského tábora, kde se setkal s císařem. Poté se k císaři z města vypravila řada úředníků a důstojníků. Město však vydáno nebylo, Liou An pouze předal císaři tamní rezervu stříbra (140 tisíc liangů) kterou Jing-cung rozdal mezi mongolské náčelníky.[21]

Dne 4. září ministr Wang Č’ oslovil císařovnu vdovu s žádostí o souhlas s pověřením knížete z Čcheng řízením vlády. Souhlasila, ale omezila jeho pověření označením za mimořádné a dočasné. Současně prosadila povýšení dvouletého[17] Ču Ťien-šena, nejstaršího syna zajatého císaře, na korunního prince. Korunní princ byl jmenován 6. září.[21]

Politickou iniciativu nyní strhl do svých rukou Jü Čchien. Jako nejvýše postavený úředník na ministerstvu vojenství řídil obranné přípravy. Prosadil přepravu obilí ze sýpek v Tchung-čou u Pekingu, kde byla téměř polovina zásob zrna.[pozn. 6] Kníže z Čcheng podpořil i Jüův plán na shromáždění vojenských oddílů z blízkých provincií i jihu a odvodů v metropolitní oblasti. Dne 7. srpna byl Jü jmenován ministrem vojenství. Téhož dne byli pohraniční velitelé varováni před zneužitím císařských insignií a odznaků a velitelé v Ta-tchungu (kteří v duchu tohoto příkazu už jednali) před odpovídáním na žádosti císaře.[22]

Nástup nového císaře a uklidnění situace[editovat | editovat zdroj]

Pekingští hodnostáři pociťovali potřebu jasné autority a od 15. září vyzývali knížete z Čcheng k převzetí císařské hodnosti.[23] Kníže se zdráhal, ale nakonec ustoupil a 17. (či 23.)[24] září nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Bratra prohlásil „nejvyšším císařem“ (太上皇帝, tchaj-šang chuang-ti, což byl formálně vyšší, ale jen čestný titul nepřinášející žádnou moc).[17] Protestoval pouze jeden hodnostář, který za to zaplatil životem.[24]

Jü Čchien k obraně Pekingu stáhl 80 tisíc vojáků ze Süan-fu a další z Liao-tungu, navíc povolal zálohy se severní Číny, včetně dopravních a výcvikových útvarů a jednotek pobřežní stráže.[24] Poté jmenoval nové velitele a uspořádal obranu. Zatím Esen znovu přitáhl před Ta-tchung. Tentokrát vystupoval jako obhájce práv Jing-cunga na trůn, ale byl odmítnut, odmítla ho i posádka v Jang-che. Poté vytáhl na Peking, stále s cílem dosadit Jing-cunga na trůn. Obránci průsmyku C’-ťing zadrželi mongolskou armádu na několik dní, než podlehli přesile, a tak se Esen dostal k Pekingu až 27. října. Jü Čchien měl nyní k dispozici 220 tisíc mužů proti 70 tisícům Mongolů. Mongolové zaútočili, ale po pětidenních bojích pochopili, že nemají sílu k dobytí města, a vrátili se do vlasti. Po Esenově odchodu od Pekingu mingské oddíly vyhnaly z Číny i ostatní menší mongolské oddíly.[25] Po nijakém výsledku Esenova tažení se mongolská jednota začala rychle začala rozkládat; už několik dnů po Esenově odchodu od Pekingu vyslal chán Togto Buka do Pekingu vyslance s tributem.[26]

V následujících týdnech Mongolové pokračovali v pohraničních nájezdech, někdy se jich účastnily i početné oddíly. Mingská armáda, řízená z Pekingu Jü Čchienem, reagovala posílením obrany průsmyků, současně mingská jízda čistila pohraniční stepi. Operace mingských vojsk neměly výrazné výsledky, avšak byly náročné na zásobování, protože zázemí bylo poničené.[26]

Esen poté nabídl propuštění Jing-cunga, ovšem císař Ťing-tchaj nejdříve chtěl posílit svou pozici v paláci a ve vládě a s bratrovým návratem nespěchal.[26] Jing-cung se proto mohl vrátit až v září 1450. V zajetí zůstal dvanáct a půl měsíce. Ojrati se k němu chovali korektně a do Číny se vrátil jako jejich přítel.[17] Po návratu Jing-cunga do vlasti se jím Ťing-tchaj cítil ohrožen, přikázal mu k pobytu Jižní palác v Zakázaném městě a omezil jeho kontakty s vnějším světem. Fakticky se Jing-cung nacházel v domácím vězení.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv bezprostřední dojem z prohrané bitvy a zajetí císaře byl drtivý, opevněná města se proti Mongolům držela bez problémů a Mongolové proto nebyli schopni trvale obsadit nějaké území. Krize nevedla k teritoriálním změnám a vzájemné vztahy po několika měsících zapadly do starých kolejí.

Cílem Mongolů nebyly teritoriální zisky, ale ustavení bezproblémových obchodních svazků s Čínou. Esen proto záhy po bitvě navázal korektní vztahy s mingskou říší. Za neschopnost využít vítězství k výraznějším ziskům byl Esen v Mongolsku široce kritizován a jeho autorita byla otřesena. Roku 1453 se sice prohlásil chánem, ale už o dva roky později zahynul.[27]

Tchumuská krize vyvolala rozsáhlou reorganizaci mingských úřadů a armády. Na úspěchu těchto změn se zakládala relativní stabilita říše Ming ve zbytku 15. století.[27]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Toghton nebyl potomek Čingise a nemohl se proto stát chánem, i když fakticky vládl Mongolsku.[8][9]
  2. Oba dlouho předtím varovali před mongolským nebezpečím, ale jejich požadavky na posílení obrany byly odmítnuty.[13]
  3. Historikové Twitchett a Grimm se k informaci o zabití Wang Čena vlastním důstojníkem staví opatrně a uvádějí ji slovy „podle některých zpráv“.[19]
  4. Ovšem zakladatel dynastie a říše Chung-wu byl pohřben na jihu a pekingské úřady zůstávaly až do roku 1441 formálně „pomocné“ (sing-caj).[18]
  5. Pro Jü Čchienův postoj existoval precedent. O 450 let dříve tehdejší hlavní rádce a hlava vlády říše Sung Kchou Čun použil stejnou hrozbu, když k sungské metropoli Kchaj-fengu přitáhli Kitané.[18]
  6. Tchung-čou bylo už od dob říše Jüan centrem mongolského osídlení, nyní podezřívaného ze spojení s nepřítelem.[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tumu Crisis na anglické Wikipedii.

  1. NOLAN, Cathal J. The Age of Wars of Religion, 1000-1650, Volume 1: An Encyclopedia of Global Warfare and Civilization. [s.l.] : Greenwood Press, 2006. ISBN 978-0313337338. S. 151. (anglicky) 
  2. TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [dále jen Twitchett, Grimm]. ISBN 0521243327. S. 305–342, na s. 319. (anglicky)
  3. Twitchett, Grimm, s. 320.
  4. a b HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden : Brill, 1986. 226 s. ISBN 9004078983, 9789004078987. S. 14. (anglicky) 
  5. a b c Twitchett, Grimm, s. 321.
  6. a b Twitchett, Grimm, s. 322.
  7. Twitchett, Grimm, s. 316.
  8. a b c d e Twitchett, Grimm, s. 317.
  9. a b Heer, s. 13
  10. a b c Heer, s. 15.
  11. a b Heer, s. 20.
  12. a b c d GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. [Dále jen Goodrich]. ISBN 0-231-03801-1 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). Heslo Chu Ch'i-chen, s. 290. (anglicky) 
  13. a b c d e f Heer, s. 16.
  14. a b c d e f g Heer, s. 17.
  15. a b c d e f g h i j k Twitchett, Grimm, s. 324.
  16. a b c Twitchett, Grimm, s. 323.
  17. a b c d e f g h i j k l Goodrich, s. 291.
  18. a b c d e f g Heer, s. 19.
  19. a b c Twitchett, Grimm, s. 325.
  20. a b Heer, s. 18.
  21. a b Heer, s. 21.
  22. a b Heer, s. 22.
  23. Twitchett, Grimm, s. 326.
  24. a b c Twitchett, Grimm, s. 327.
  25. Twitchett, Grimm, s. 328.
  26. a b c Twitchett, Grimm, s. 329.
  27. a b Twitchett, Grimm, s. 331.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TWITCHETT, Denis C; TILEMANN, Grimm. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436-1464. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 305–342. (anglicky)
  • MOTE, Frederick W. The T'u-Mu Incident of 1449. In DREYER, Edward L; FAIRBANK, John King. Chinese Ways in Warfare. Cambridge, MA : Harvard University Press, 1974. S. 243–272. (anglicky)