Třída Etorofu
| Třída Etorofu | |
|---|---|
 Etorofu v květnu 1943 | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé |  Japonské císařské námořnictvo Námořnictvo Čínské republiky Námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády |
| Typ | Kaibókan |
| Lodě | 14 jednotek |
| Zahájení stavby | 1942-1943 |
| Spuštění na vodu | 1942-1943 |
| Uvedení do služby | 1943-1944 |
| Předchůdce | Třída Šimušu |
| Nástupce | Třída Mikura |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 870 T standardní[1][2][3] 1020 t 2/3 při zkouškách[1][3] |
| Délka | 72,5 m mezi svislicemi 76,2 m na vodorysce 77,7 m celkem[1][2][3] |
| Šířka | 9,1 m na vodorysce[1][3] |
| Ponor | 3,05 m[1][2][3] |
| Pohon | 2 diesely 22-gó 10-gata[2] 4200 k na brzdě[1][2][3] (3089,1 kW[p 1]) 2 lodní vrtule 510 otáček/min[2] |
| Palivo | 207 t[2] nebo 200 t[3] nafty |
| Rychlost | 19,7 uzlů (36,48 km/h)[1][2][3] |
| Dosah | 8000 námořních mil (14 816 km) při 16 uzlech (29,6 km/h)[2][3] |
| Posádka | 147 projektovaná[1][2][3] |
| Výzbroj | První jednotky po dokončení: 3× 120 mm/45 typu 3. roku (3×I) 4× 25 mm/60 typu 96 (2xII) 1x vrhač (Y-gun) typu 94 6 jednorázových skluzavek až 36 hlubinných pum typu 95[1][3][4] 1944: 3× 120 mm/45 typu 3. roku (3×I) 15× 25 mm/60 typu 96 (5xIII)[5] až 60 hlubinných pum[5] Kandžu od druhé poloviny 1944: 2× 120 mm/45 typu 3. roku (2×I)[5] 21× 25 mm/60 typu 96 (5xIII, 2xII a 2xI)[5] až 60 hlubinných pum[5] |
| Radar | Od cca 1943/44: Přehledový 22-gó[5] |
| Sonar | Sonar typu 93 Hydrofon typu 93[5] |
| Ostatní | 1x směrový radiozaměřovač 1x 75cm světlomet 1x 3m dálkoměr 4x paraván (pozdější jednotky pouze dva)[5] |
Třída Etorofu (japonsky 択捉型 Etorofu gata) byla třída čtrnácti kaibókanů japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1942 až 1944 podle projektu E19. I když hlavním účelem těchto jednotek měl být doprovod konvojů, ponechaly si víceúčelovost předchozí třídy Šimušu, od které se lišily pouze drobným zjednodušením konstrukce.
Všech čtrnáct jednotek se zúčastnilo druhé světové války v Pacifiku. Konce války se dočkalo šest jednotek – z toho dvě vážně poškozené. Šest z osmi ztracených jednotek (a jednu poškozenou) měly na svědomí americké ponorky, jedna byla potopena (a druhá těžce poškozena) letadly a jedna najela na minu. Obě poškozené jednotky byly po válce sešrotovány. Zbývající čtyři se po válce podílely na repatriačních plavbách a poté byly jako válečné reparace nabídnuty vítězným mocnostem: Spojené státy a Velká Británie svoje jednotky sešrotovaly, ale Čínská republika obě získané jednotky zařadila do služby. Jedné z nich se během občanské války zmocnila Čínská lidová republika, která ji následně vyřadila až v roce 1982.
Jednotky třídy Etorofu byly pojmenovány po ostrovech Japonského císařství.
Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]
V rámci „třetího doplňovacího programu pomocných plavidel“ (第三次補充計画 ~ Dai–san–dži hodžú keikaku, či neoficiálně „program třetího kruhu“ ~ マル3計画 ~ Maru san keikaku) z roku 1937 získalo japonské císařské námořnictvo čtyři víceúčelová plavidla třídy Šimušu, která se terciárně dala použít i pro protiponorkový boj.[6] Poté se japonské císařské námořnictvo opět vrátilo k myšlence „loďstva rozhodující bitvy“ (艦隊決戦 Kantai kessen) a ohrožení vlastní námořní přepravy ponorkami – a s tím související potřebu dalších protiponorkových a doprovodných plavidel (až na skromnou výstavbu stíhačů ponorek[7]) – ignorovalo.[8]
S vidinou blížící se války v Pacifiku přehodnotil Gunreibu priority stavby nových plavidel a 28. července 1941 odsouhlasil urgentní program výstavby válečných plavidel – známý jako Maru kjú keikaku (マル急計画 ~ Program urgentního kruhu).[9] Ten měl řešit stavbu 293[9] nejpotřebnějších plavidel a jeho součástí bylo i třicet doprovodných plavidel: čtrnáct menšího typu A a šestnáct většího typu B.[10]
V rozpočtu figurovaly oba typy společně: třicet jednotek po 1200 T standardního výtlaku a s cenou 5 112 000 ¥ za jednotku. Ve skutečnosti ale typ A – budoucí třída Etorofu – měl projektovaný standardní výtlak 860 T a rozdíl byl opět použit ke krytí skutečných nákladů a velikosti bitevních lodí třídy Jamato.[10]
Gunreibu požadoval víceúčelová plavidla s rychlostí 19,7 uzlů (36,48 km/h) vyzbrojená třemi 120mm kanóny a jedním vrhačem hlubinných náloží. I když doprovod konvojů se stal primárním úkolem, požadovaná rychlost byla nízká a protiponorková i protiletadlová výzbroj nedostatečná.[10] Opět se počítalo se stavbou plavidel v menších soukromých loděnicích. Aby mohla stavba začít co nejdříve, byly do původního projektu (E 15) zaneseny pouze drobné změny pro zjednodušení konstrukce. Výsledkem byl projekt E 19: pořád příliš složitý pro masovou výrobu (v porovnání s následujícími třídami), ale přece jen jednodušší. Zjednodušení přídě a zádě umožnilo snížit pracnost stavby trupu na 70 000 člověkodní (oproti 90 000 u třídy Šimušu). Další zjednodušení se týkalo nástavby.[5]
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Trup[editovat | editovat zdroj]
Trup projektu E 19 vycházel z původního trupu E 15 (Šimušu) s přepracovanou přídí a zádí. Ponechal si dvojité dno i zesílení obšívky na vodorysce pro službu v arktických oblastech.[11] Nová příď byla rovná (namísto tvarování do „S“) s převisem a změnilo se i vedení ocelových lan paravánů. Nová záď byla kolmá a rovněž tvar zádě pod vodoryskou byl přepracován pro snížení odporu. Díky tomu se podařilo udržet stejnou rychlost se stejnou pohonnou soustavou i při navýšení standardního výtlaku o 10 T. Polovyvážené kormidlo bylo nahrazeno vyváženým.[5]
Úpravami přídě a zádě se celková délka trupu zmenšila o 0,3 m na hodnotu 77,7 m.[5]
Nástavba[editovat | editovat zdroj]
Podlouhlá nástavba na hlavní palubě rovněž vycházela z projektu E 15. Největších změn doznaly můstek a komín. Můstek si ponechal čtyři úrovně (horní paluba, horní můstková paluba s protiletadlovými platformami po stranách, navigační můstek a platforma dálkoměru), ale nově byla přední strana můstku téměř kolmá (oproti výrazně dopředu vybíhající horní můstkové palubě a navigačnímu můstku u třídy Šimušu). Otevřená plošina v zadní části navigačního můstku byla prodloužena až k přední noze třínožkového stěžně, který se nacházel za můstkem. I na Etorofu byla čtvrtá (nejvýše umístěná) úroveň můstku vyhrazena pro třímetrový zakrytovaný dálkoměr a binokulár.[5]
Lodě dokončené přibližně do června 1943 měly stejný třínožkový stěžeň, jako třída Šimušu. Následující jednotky již rovnou obdržely upravený stěžeň s plošinou pro radar a pouze dvěma ráhny. Za stěžněm se nacházela platforma 75cm světlometu a anténa radiozaměřovače byla přesunuta až za světlomet.[5]
Komín za platformou světlometu byl odkloněný dozadu a měl stejný průřez po celé výšce.[5] Za komínem se se nacházel zadní stěžeň (který byl vyšší, než u třídy Šimušu[5]) a za ním 120mm kanón číslo 2.
Pro službu v arktických oblastech si třída Etorofu ponechala dva pomocné kotle a parovody pro vytápění a odmrazování.[11]
Pohon[editovat | editovat zdroj]
Stejně jako u třídy Šimušu byly jako pohonná jednotka zvoleny dva diesely 22-gó 10-gata, které roztáčely dvě hřídele s lodními vrtulemi – a to až na 510 otáček za minutu při celkovém výkonu 4 200 koňských sil (~ 3 089,1 kW[p 1]). I při nižším výkonu se podařilo (díky tvarování trupu) udržet maximální rychlost 19,7 uzlů (36,48 km/h).[12]
Výfukové plyny byly odváděny komínem umístěným na nástavbě za platformou světlometu.
Výzbroj[editovat | editovat zdroj]
Výzbroj odpovídala třídě Šimušu, pouze došlo ke zdvojnásobení počtu nesených hlubinných náloží. Dělostřeleckou výzbroj tvořily tři 45-kaliberní 120mm kanóny typu 3. roku v jednohlavňových lafetacích modelu G.[4] Jeden kanón byl umístěn na přední palubě, druhý na zadní části nástavby za zadním stěžněm a třetí na horní palubě na zádi.
Protiletadlovou výzbroj zpočátku představovaly čtyři 25mm kanóny typu 96 ve dvou dvouhlavňových lafetacích na plošinách po stranách můstku.[4]
Pro protiponorkový boj byl na zádi instalován jeden dvojnásobný (Y砲 Y-hó, čili Y-gun) vrhač typu 94 (爆雷投射機 bakurai tóšaki) s nabíječem modelu 3 (爆雷装填台三型 bakurai sótendai san-gata) a šest jednorázových skluzavek (爆雷投下台 bakurai tókadai nebo 手動投下台 šudó tókadai; tři na levoboku, tři na pravoboku). Celkem bylo neseno až 36 hlubinných pum typu 95 (爆雷 bakurai).[4]
Pozdější modifikace[editovat | editovat zdroj]
Jednotky dokončované po červnu 1943 již byly rovnou vybaveny novým předním stěžněm s plošinou pro centimetrový přehledový radar typu 22-gó. Nový stěžeň s radarem 22-gó byl dodatečně instalován i na starších jednotkách.[5]
Protiponorková výzbroj byla posílena (aspoň u některých jednotek, u pozdějších jednotek již přímo při stavbě) až na 60 hlubinných náloží, což si vyžádalo odstranění dvou z původně čtyř paravánů.[5] Všech šest jednorázových skluzavek na zádi bylo odstraněno a nahrazeno dvěma klasickými skluzavkami (爆雷投下軌条 bakurai tóka kidžó). Pro napadení ponorek před přídí (hlubinné pumy umožňovaly pouze útok poté, co kaibókan projel nad ponorkou) byl (pravděpodobně koncem 1943 nebo během 1944) instalován jeden 81mm minomet typu 3 na nové plošině zbudované v přední části navigačního můstku.[13][14]
Stejně jako u třídy Šimušu byla během roku 1944 posílena protiletadlová výzbroj na patnáct 25mm kanónů typu 96 v trojhlavňových lafetacích. První trojče bylo umístěno na nové vyvýšené plošině na přední palubě za 120mm kanónem, protiletadlová dvojčata po stranách můstku byla nahrazena trojčaty a zbylé dva trojhlavňové komplety se nacházely na nových plošinách po obou stranách nástavby za komínem.[5] Po bitvě ve Filipínském moři (červen 1944) došlo u některých jednotek k odstranění 120mm kanónu č.2 (na nástavbě za komínem – doloženo minimálně u Kandžu[5] a Kasado) a vzniklý prostor byl využit k posílení protiletadlové výzbroje:
- u Kandžu dvě 25mm dvojčata, která doplnily dva jednohlavňové 25mm kanóny[5] umístěné pravděpodobně na zadní části nástavby[15] (celkem tedy 5xIII, 2xII a 2xI)[5]
- u Kasado byla původní platforma 120mm kanónu předělána na další protiletadlové platformy (podobně, jako protiletadlové platformy za komínem – jak dokládá poválečná fotografie) a podle Pit-Road na nich měla být instalována další dvojice 25mm trojčat, které doplnily dva jednohlavňové 25mm kanóny na přední palubě (celkem tedy 7xIII a 2xI)[15]
Výsledná skladba výzbroje u přežívajících jednotek se mohla lišit – záleželo totiž i na osobních stycích velitele, či fukučó (副長 ~ výkonný důstojník) s lidmi v loděnici[16] a kromě odlišných instalací 25mm kanónů je možná i instalace několika kusů jednohlavňových 13,2mm kulometů typu 93.[15]
Instalace metrového přehledového radaru typu 13-gó je nejistá: Lengerer píše o stejném vybavení jako měla třída Etorofu,[5] což by implikovalo instalaci tohoto radaru i na jednotkách třídy Etorofu a rovněž Pit-Road prezentuje Kandžu a Kasado s radarem 13-gó na zadním stěžni,[15] ale poválečná fotografie poškozené Kasado ukazuje zadní stěžeň bez radaru a bez nosné konstrukce antény.
Jednotky třídy Etorofu[editovat | editovat zdroj]
| Jméno | Trupové číslo | Loděnice | Položení kýlu | Spuštění | Přijetí do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|---|---|
| Etorofu (択捉) |
310 | Hitači, Ósaka[p 2] | 23. března 1942 | 29. ledna 1943 | 15. května 1943 | Kapitulace ve Wakkanai, Hokkaidó; 5. října 1945 vyškrtnuta; 5. srpna 1947 předána USN a téhož roku sešrotována v Kure |
| Macuwa (松輪) |
311 | Micui, Tamano[p 3] | 20. února 1942 | 13. listopadu 1942 | 23. března 1943 | 22. srpna 1944 potopena ponorkou USS Harder u vjezdu do Manilské zátoky |
| Sado (佐渡) |
312 | Nippon Kókan, Jokohama[p 4] | 21. února 1942 | 28. listopadu 1942 | 27. března 1943 | 22. srpna 1944 potopena ponorkou USS Haddo u vjezdu do Manilské zátoky |
| Oki (隠岐) |
313 | Uraga, Jokohama[p 5] | 27. února 1942 | 20. října 1942 | 28. března 1943 | 20. listopadu 1945 vyškrtnuta; 29. srpna 1947 předána námořnictvu Čínské republiky, kde sloužila pod jménem Ku-an; 1949 získána námořnictvem Čínské lidové osvobozenecké armády, kde sloužila jako Čchang-pchej; 1982 vyřazena a sešrotována |
| Mucure (六連) |
314 | Hitači, Ósaka[p 2] | 25. července 1942 | 10. dubna 1943 | 31. července 1943 | 2. září 1943 potopena ponorkou USS Snapper severně od atolu Truk |
| Iki (壱岐) |
315 | Micui, Tamano[p 3] | 2. května 1942 | 5. února 1943 | 31. května 1943 | 24. května 1944 potopena ponorkou USS Raton západně od Sarawaku |
| Cušima (対馬) |
316 | Nippon Kókan, Jokohama[p 4] | 20. června 1942 | 20. března 1943 | 28. července 1943 | Kapitulace v Sasebu; 5. října 1945 vyškrtnuta; 31. července 1947 předána námořnictvu Čínské republiky, kde sloužila pod jménem Lin-an; 1963 vyřazena |
| Wakamija (若宮) |
317 | Micui, Tamano[p 3] | 16. července 1942 | 19. dubna 1943 | 10. srpna 1943 | 23. listopadu 1943 potopena ponorkou USS Gudgeon ve Východočínském moři poblíž Tchaj-čou |
| Hirado (平戸) |
318 | Hitači, Ósaka[p 2] | 2. listopadu 1942 | 30. června 1943 | 28. září 1943 | 12. září 1944 potopena ponorkou USS Growler v Jihočínském moři, severovýchodně od Paracelských ostrovů |
| Fukue (福江) |
319 | Uraga, Jokosuka[p 5] | 30. října 1942 | 2. dubna 1943 | 28. června 1943 | Kapitulace v Óminato; 5. října 1945 vyškrtnuta; 16. července 1947 předána Royal Navy a následně sešrotována |
| Amakusa (天草) |
321 | Hitači, Ósaka[p 2] | 5. dubna 1943 | 30. září 1943[p 6] | 20. listopadu 1943 | 9. srpna 1945 potopena v Onagawské zátoce (Onagawa, Mijagi) Corsairem 1841. squadrony FAA z HMS Formidable |
| Mandžu (満珠) |
323 | Micui, Tamano[p 3] | 15. února 1943 | 31. července 1943 | 30. listopadu 1943 | 3. dubna 1945 těžce poškozena Liberatory USAAF v Hongkongu. Dosedla na dno, ale následně byla opět vyzdvižena. Do kapitulace neopravena, sešrotována 1946 |
| Kandžu (干珠) |
325 | Uraga, Jokosuka[p 5] | 8. dubna 1943 | 7. srpna 1943 | 30. října 1943 | 15. srpna 1945 najela na minu u Wonsanu, následně potopena vlastní posádkou |
| Kasado (笠戸) |
330 | Uraga, Jokosuka[p 5] | 10. srpna 1943 | 9. prosince 1943 | 27. února 1944 | Poškozená kapitulovala v Otaru, Hokkaidó. 30. listopadu 1945 vyškrtnuta a sešrotována 1948 |
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Pro přepočet výkonu bylo použito vztahu pro metrickou koňskou sílu. Je ovšem otázka v jaké soustavě byl výkon spalovacích motorů japonského císařského námořnictva definován. Již koncem 19. století Japonsko znalo (a občas i používalo) metrickou soustavu a například v říjnu 1917 japonské císařské námořnictvo přeznačilo svoje zbraně z palců na centimetry (viz Lacroix & Wells, str. 3). Ale teprve 44. zasedání Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) v roce 1921 uzákonilo přechod na metrickou soustavu. Jelikož tou dobou nebyl přehodnocen výkon japonských turbín a zavedení metrické soustavy se jich tudíž nedotklo (viz výkony turbín v Lacroix & Wells), jsou dvě možnosti: 1) japonské císařské námořnictvo uvádělo výkon turbín v metrické koňské síle již před oficiálním zavedením metrické soustavy a nebo 2) po oficiálním zavedení metrické soustavy si japonské císařské námořnictvo ponechalo odvozenou jednotku definovanou v angloamerické měrné soustavě
- ↑ a b c d Loděnice Sakuradžima loďařské společnosti Hitači (日立造船桜島造船所, Hitači zósen Sakuradžima zósendžo) v Ósace
- ↑ a b c d Loděnice Tamano loďařské společnosti Micui (三井造船玉野造船所, Micui zósen Tamano zósendžo) v Tamano (prefektura Okajama)
- ↑ a b Loděnice Curumi Nippon Kókan (日本鋼管鶴見造船所, Nippon Kókan Curumi zósendžo) v Jokohamě
- ↑ a b c d Loděnice Uraga (浦賀船渠株式会社 Uraga Senkjo Kabušiki Kaiša) v Jokohamě
- ↑ Lengerer (II, str. 177) i Nišida shodně uvádějí 31. září, ale pravděpodobně se jedná o omyl… 30. září použito coby poslední den září
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 択捉型海防艦 na japonské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i NISHIDA, Hiroshi. Etorofu class escorts [online]. [cit. 2014-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-27. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j LENGERER, Hans. Japanese ‘Kaibokan’ Escorts, Part 2. In: GARDINER, Robert; GRAY, Randal. Warship. London: Conway Maritime Press, 7. 1984. ISBN 0-85177-306-0. ISSN 0142-6222. Svazek 31. S. 176. (anglicky) – citováno jako „Lengerer II“
- ↑ a b c d e f g h i j k 哨戒・護衛艦艇 海防艦・水雷艇. [s.l.] : 光人社, 1998. (日本海軍艦艇写真集 (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 21.) ~ Šókai, goei kantei, kaibókan, suiraitei. [s.l.]: Kódžinša, 1998. (Nippon kaigun kantei šašinšú (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 21). ISBN 978-4769808404. S. 24, tabulka 1. (japonsky)
- ↑ a b c d Lengerer II, str. 172-3, 176 a 178-9
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v Lengerer II, str. 172
- ↑ LENGERER, Hans. Japanese ‘Kaibokan’ Escorts, Part 1. In: GARDINER, Robert; GRAY, Randal. Warship. London: Conway Maritime Press, 4. 1984. ISBN 0-85177-305-2. ISSN 0142-6222. Svazek 30. S. 127 a 128. (anglicky) – citováno jako „Lengerer I“
- ↑ NISHIDA, Hiroshi. CH-4 class submarine chasers [online]. Materials of IJN, rev. 2003 [cit. 2014-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-27. (anglicky) a NISHIDA, Hiroshi. CH-13 class submarine chasers [online]. Materials of IJN, rev. 2003 [cit. 2014-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-27. (anglicky)
- ↑ Lengerer II, str. 171 a EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. Kapitola The Origins of Disaster: Japanese Convoy Escort and ASW Capabilities, s. 434 až 441. (anglicky)
- ↑ a b LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 539. (anglicky)
- ↑ a b c Lengerer II, str. 171
- ↑ a b Lengerer II, str. 173
- ↑ Lengerer II, str. 177 poznámka 7
- ↑ Etorofu Class Escort Vessels [online]. combinedfleet.com [cit. 2014-10-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 海防艦「択捉型」 [online]. [cit. 2014-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-20. (japonsky)
- ↑ a b c d 日本海軍 海防艦 択捉型 (第2号型) 2隻入 (プラモデル)設計図3 [online]. 1999.co.jp [cit. 2014-10-02]. Dostupné online. (japonsky) – schéma z IJN Escort ship Etorofu (2in1) kitu Pit-Road
- ↑ PRESTON, Antony; JORDAN, John; DENT, Stephen. Warship 2007. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9781844860418. Kapitola The japanese destroyers of the Hatsuharu class, s. 105. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. Kapitola The Origins of Disaster: Japanese Convoy Escort and ASW Capabilities. (anglicky)
- 木俣, 滋郎. 小艦艇入門―海軍を支えた小艦徹底研究. [s.l.] : 光人社, 2007 ~ KIMATA, Šigeru. 小艦艇入門―海軍を支えた小艦徹底研究. [s.l.]: Kódžinša, 2007. ISBN 978-4769822547. (japonsky)
- 哨戒・護衛艦艇 海防艦・水雷艇. [s.l.] : 光人社, 1998. (日本海軍艦艇写真集 (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 21.) ~ Šókai, goei kantei, kaibókan, suiraitei. [s.l.]: Kódžinša, 1998. (Nippon kaigun kantei šašinšú (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 21). ISBN 978-4769808404. (japonsky)
- FUKUI, Shizuo. Japanese Naval Vessels at the End of World War II. London: Greenhill Books, 1992. ISBN 1-85367-125-8. (anglicky)
- JENTSCHURA, Hansgeorg; JUNG, Dieter; MICKEL, Peter. Warships of the Imperial Japanese Navy 1869-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1986. ISBN 0-87021-893-X. (anglicky)
- LENGERER, Hans. Japanese ‘Kaibokan’ Escorts, Part 2. In: GARDINER, Robert; GRAY, Randal. Warship. London: Conway Maritime Press, 7. 1984. ISBN 0-85177-306-0. ISSN 0142-6222. Svazek 31. S. 171–184. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Etorofu na Wikimedia Commons - Etorofu Class Escort Vessels [online]. combinedfleet.com [cit. 2014-10-18]. Dostupné online. (anglicky)
- J, Marek. Warships of the Imperial Japanese Navy: ESCORT DESTROYERS, ESCORT SHIPS AND TORPEDO BOATS [online]. [cit. 2014-10-18]. Dostupné online. (anglicky)
- NISHIDA, Hiroshi. Etorofu class escorts [online]. [cit. 2014-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-27. (anglicky)
- 海に憧れる山猿 海防艦 擇捉型 [online]. rouenn.blog.fc2.com [cit. 2014-10-12]. Dostupné online. (japonsky)
