Přeskočit na obsah

Stanislav Budín

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stanislav Budín
Rodné jménoБенсион Соломонович Бать
Narození3. března 1903 nebo 23. března 1903
Kamenec Podolský
Úmrtí12. srpna 1979 (ve věku 76 let)
Dačice
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
PseudonymB. Stanislav
Povoláníspisovatel, novinář, literární historik, publicista, sociolog, překladatel a redaktor
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Manžel(ka)Hana Budínová (od 1924)
DětiRita Klímová
PříbuzníMilena Bartlová (vnučka)
Vladimír Mlynář (vnuk)
Zdeněk Mlynář (zeť)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Stanislav Budín, rodným jménem Bencion Bať, (3. března 1903, Kamenec Podolský12. srpna 1979, Dačice) byl český levicový novinář a spisovatel, signatář Charty 77.

Příbuzenstvo
dcera Rita Klímová
vnučka Milena Bartlová
vnuk Vladimír Mlynář

Pocházel z početné židovské rodiny (byl nejmladší z devíti dětí). V roce 1922 ilegálně odešel ze Sovětského svazu do Polska, ve Varšavě složil maturitu a začal v Polsku pracovat – jako účetní ve Lvově. V roce 1923 odešel do Československa. Vystudoval zde ČVUT a postupně se zapojil do činnosti Komunistické strany Československa. Byl politickým pracovníkem Komsomolu (1929–1930) a propagačního oddělení ÚV KSČ (1930–1933). Přispíval do stranického tisku a v letech 1934 až 1936 vykonával funkci šéfredaktora Rudého práva. Této funkce byl zbaven a pro „pravicovou úchylku“ vyloučen z KSČ. Rok byl bez zaměstnání, poté v letech 1937 až 1939 pracoval jako redaktor časopisu Radiojournal. Těsně před začátkem druhé světové války emigroval do USA, kde byl až do konce války redaktorem Newyorských listů, poté kratší dobu redaktorem časopisu Overseas News Agency v New Yorku. Po sedmi letech emigrace se vrátil do Československa. Pokračoval v novinářské práci. Byl redaktorem Kulturní politiky, v letech 1947 až 1949 řídil tiskovou agenturu Pragopress (součást ministerstva informací). Od 1950 nemohl pracovat přímo v redakci, působil nejdříve ve výstřižkovém archivu ČTK, od roku 1953 v Novinářském studijním ústavu. Od roku 1966 se stal členem redakce nově vzniklého časopisu Reportér, od března 1968 do května 1969 (kdy bylo vydávání časopisu zastaveno) byl jeho šéfredaktorem. Poté přestal veřejně působit a jako důchodce pracoval na svých pamětech. Mezi prvními podepsal v prosinci 1976 Chartu 77.

Externí odkazy