Česká barokní literatura: Porovnání verzí

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
úprava, -NPOV
Řádek 1: Řádek 1:
{{NPOV}}

{{Česká literatura}}
{{Česká literatura}}
Jako česká '''pobělohorská literatura''' se označuje česky psané písemnictví z doby mezi [[bitva na Bílé hoře|bitvou na Bílé hoře]] ([[1620]]) a druhou třetinou [[18. století]], kdy v českých zemích skončilo [[baroko]] a začalo [[osvícenství]].
'''Pobělohorská literatura''' [[1620]] – druhá třetina 18. století

⚫
V návaznosti na klasické obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, bývá toto období někdy označováno jako „doma temna“. Tento výraz je dnes úzce spojen se jménem A. Jiráska, který ovšem zdaleka neviděl poběholorskou éru tak černobíle, jak je dnes zapsáno v obecném povědomí. Novátorskou a nadlouho osamocenou prací bylo dnes již legendární ''České literární baroko'' (1938) od možná až přespříliš prokatolického [[Josef Vašica|J. Vašici]], které se snažilo uvést na pravou hrubé omyly a naprosté nepochopení osvícenců, ale především pozitivistů (Jaroslav Vlček za všechny). Zvláště v posledních dvou desetiletích však byl učebnicový obraz zásadním způsobem zpochybněn. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního [[české baroko|baroka]] postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo [[Bedřich Bridel|F. Bridela]], ale i písňové texty [[Adam Michna z Otradovic|Adama M. z Otradovic]]. Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.

⚫
V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] rozvráceno a monopol na vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku [[1599]]) patřil v té době k nejlepším. V počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i [[Jan Amos Komenský]]. Roku [[1654]] se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání [[dekret kutnohorský| Dekretu kutnohorského]]. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. [[1920]]).

⚫
Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (zpravidla jezuité) působící v českých zemích v lecčems navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy. <br />


⚫
== Čeština a literatura jí psaná ==

⚫
Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající, neřkuli vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny na nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev, a psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které měly šanci proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla. Představa, že česká slovní zásoba byla omezena na lidovou zábavu a folklór, patří do repertoáru novodobých mýtů. Ty jsou zčásti způsobeny i přehlíživým a nechápavým přístupem osvíceneckých buditelů k barokní éře a k jejímu jazyku - nová ideologie jim bránila ústrojně navázat na hodnoty doby charakteristické katolickou zbožností.

⚫
Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, Jiří Konstanc, ''Brus jazyka českého'', 1667, M. V. Šteyer, tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla posazena jinak než později v 19. a 20. století. Teprve archaizující kodifikace za národního obrození, které trpělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy. Je ovšem nutno podotknout, že stejně tak do české němčiny pronikaly bohemizmy, i když v míře značně menší.


== Literatura ==
⚫
Česká literatura po Bílé hoře byla zásadně poznamenána nucenou rekatolizací. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (často jezuité) působící v českých zemích navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy.


Česká barokní literatura byla z důvodu nepříznivých politicko-kulturních okolností i přes všechny výkony žánrově omezená. Jedná se především o kněžskou literaturu, povětšinou jezuitskou. Zdaleka nejrozšířenějším druhem textu byla kazatelská próza, mnohdy velmi působivá. V této funkci čeština z pochopitelných praktických důvodů nikdy neztratila své pozice. Patří sem celá plejáda jmen katolických kněží, činných zejména v letech cca 1650-1730. Olíbené a pro dobu charakteristické byly rozsáhlé kancionály, na nichž je z konfesního hlediska zajímavé, že do nich byly zařazovány bez větších okolků i písně protestantských autorů a byly do nich přejímány části starších utrakvistických zpěvníků. K homiletice a k písni se úzce váže i duchovní poezie, zastoupená i autory evropské úrovně, [[Adam Michna z Otradovic|Adamem Michnou z Otradovic]], [[Felix Kadlinský|Felixem Kadlinským]] a [[Bedřich Bridel|Bedřichem Bridelem]]. Až do konce 18. století působila nadace Dědictví sv. Václava, založená r. 1669 [[Matěj Václav Šteyer|M. V. Šteyerem]], vytvářející podmínky k vydávání české jezuitské literatury. Za její podpory vyšla v letech 1677-1715 tzv. Svatováclavská bible, důležitý článek v dějinách české bible.
Česká barokní literatura byla z důvodu nepříznivých politicko-kulturních okolností žánrově omezená. Jedná se především o náboženskou literaturu, rozšířeným žánrem byla [[homiletika|kazatelská próza]], mnohdy velmi působivá, již tvořila celá plejáda katolických kněží, činných zejména v letech cca 1650-1730. Oblíbené a pro dobu charakteristické byly rozsáhlé [[kancionál]]y, do nichž byly zařazovány i písně protestantských autorů nebo části starších [[husité|utrakvistických]] zpěvníků. K homiletice a k písni se úzce váže duchovní poezie, zastoupená i autory evropské úrovně, [[Adam Michna z Otradovic|Adamem Michnou z Otradovic]], [[Felix Kadlinský|Felixem Kadlinským]] a [[Bedřich Bridel|Bedřichem Bridelem]]. Dalším typickým dobovým žánrem byly „nebeklíče“ a jiné modlitební knihy. Až do konce 18. století působila nadace Dědictví sv. Václava, založená r. 1669 jezuitou [[Matěj Václav Šteyer|M. V. Šteyerem]], vytvářející podmínky k vydávání české duchovní literatury. Za její podpory vyšla v letech 1677-1715 tzv. Svatováclavská bible, důležitý článek v dějinách české bible.


Z hlediska historické kontinuity je velmi významná próza dějepisná. Pomineme-li pro tuto chvíli asi nejvýznamnějšího [[Bohuslav Balbín|Bohuslava Balbína]], který psal prakticky jen latinsky, je jazykově česká historiografie, nebo chceme-li historická beletrie, představována v prvé řadě Balbínovým přítelem a následovníkem [[Tomáš Pešina z Čechorodu|Tomášem Pešinou z Čechorodu]] a jeho dílem ''Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu'' (1663), v němž výslovně uvádí důvody, jež ho vedou k tomu psát jej česky, dále ''Poselkyní starých příběhův českých'' od [[Jan František Beckovský|J. Beckovského]] (1700) a záhadnou anonymní, ale o to významnější ''[[Země dobrá, to jest země česká|Zemí dobrou, zemí českou]]'' (1754), ohlašující tzv. předobrození. Ačkoliv obě díla čerpají z více pramenů, nejdůležitějším zdrojem jim je ''Kronika česká'' [[Václav Hájek z Libočan|Václava Hájka z Libočan]], jejíž nedostupnost se ostatně snaží vykompenzovat. Pozoruhodné je na nich ostře prokatolické stanovisko, které se ovšem nijak nevylučuje se silně vlasteneckým tónem, zvláště v ''Zemi dobré'' přecházejícím do obrany národa vyloženě obrozeneckého ražení.
Z hlediska historické kontinuity je velmi významná próza dějepisná. Asi nejvýznamnější český historik té doby [[Bohuslav Balbín]] sice psal prakticky jen latinsky. Česky psanou historiografii či spíše historickou beletrii představuje v prvé řadě Balbínův přítel a následovník [[Tomáš Pešina z Čechorodu]] a jeho dílo ''Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu'' (1663), v němž výslovně uvádí důvody, jež ho vedou k tomu psát jej česky. Další významné práce jsou ''Poselkyně starých příběhův českých'' od [[Jan František Beckovský|J. F. Beckovského]] (1700) a anonymní ''[[Země dobrá, to jest země česká]]'' (1754), ohlašující tzv. předobrození. Ačkoliv obě díla čerpají z více pramenů, nejdůležitějším zdrojem jim je ''[[Kronika česká]]'' [[Václav Hájek z Libočan|Václava Hájka z Libočan]], jejíž nedostupnost se ostatně snaží nahradit. Pozoruhodné je na nich jasně prokatolické stanovisko, které se ovšem nijak nevylučuje se silně vlasteneckým tónem, zvláště v ''Zemi dobré'' přecházející do obrany národa vyloženě obrozeneckého ražení.


Kromě zmíněných mluvnic se setkávámé též s texty prakticky zaměřenými, jako jsou kuchařky, kalendáře či hospodářské příručky. Spíše ojedinělou kompilací je ''Gruntovní počátek matematického umění'' od J. Veselého (1734), popřípadně encyklopedicky zaměřený ''Vejtah světa'', sepsaný J. V. Paroubkem v roce 1743, vydaný však až 1765. Zeměměřičskou příručku ''Prý hrubě vážený, nyní ale zavržený, neboližto reformirovaný falešné zemoměření'' vydal r. 1738 P. K. Světecký. Zvláštní kapitolu na pomyslné nejnižší příčce tvoří knížky lidového čtení a kramářské tisky. Jejich společenská role coby živého kulturního a jazykově českého proudu ve styku s nejširší čtenářskou základnou byla nezastupitelná. Jejich inspirační vlivy jsou zřetelné v české literatuře hluboko do 19. století a v některých případech i dále (např. Josef Váchal). Barokní slovesnost na jedné straně pojala kulturní dědictví předešlých století, a na druhé straně živila moderní českou literaturu. Ovšem i pokud jde o hudbu, předpokládá se na rozdíl od představ doby romantizmu, že lidová píseň častěji vznikala jako adaptace umělé městské tvorby v lidovém prostředí, a to hlavně v 18. století.
Dále se setkáváme s texty prakticky zaměřenými, jako jsou mluvnice, kuchařky, kalendáře či hospodářské příručky. Spíše ojedinělou kompilací je ''Gruntovní počátek matematického umění'' od J. Veselého (1734), popřípadně encyklopedicky zaměřený ''Vejtah světa'', sepsaný J. V. Paroubkem v roce 1743, vydaný však až 1765. Zeměměřičskou příručku ''Prý hrubě vážený, nyní ale zavržený, neboližto reformirovaný falešné zemoměření'' vydal r. 1738 P. K. Světecký. Zvláštní kapitolu tvoří knížky lidového čtení a kramářské tisky. Jejich společenská role coby živého kulturního a jazykově českého proudu ve styku s nejširší čtenářskou základnou byla nezastupitelná. Jejich inspirační vlivy jsou zřetelné v české literatuře hluboko do 19. století a v některých případech i dále (např. [[Josef Váchal]]). Barokní slovesnost na jedné straně pojala kulturní dědictví předešlých století, a na druhé straně živila moderní českou literaturu. I pokud jde o hudbu, předpokládá se dnes, že lidová píseň nejčastěji vznikala jako adaptace umělé městské tvorby v lidovém prostředí, a to hlavně v 18. století.


Ač v mizivém nákladu, v letech 1719-1772 vycházely Pražské poštovské noviny.
Ač v mizivém nákladu, v letech 1719-1772 vycházely Pražské poštovské noviny.


Popularitě se v době baroka těšily i překlady a adaptace zahraničních autorů, například Němce [[Martin z Kochemu‎|Martina z Kochemu‎]], jehož díla do češtiny překládal zejména Edelbert Nymburský, či ''Věčný pekelný žalář'' Itala [[Giovanni Battista Manni|G. B. Manniho]], který pro českého čtenáře upravil [[Matěj Václav Šteyer]].
Popularitě se v době baroka těšily i překlady a adaptace zahraničních autorů, například Němce [[Martin z Kochemu‎|Martina z Kochemu‎]], jehož díla do češtiny překládal zejména Edelbert Nymburský, či ''Věčný pekelný žalář'' Itala [[Giovanni Battista Manni|G. B. Manniho]], který pro českého čtenáře upravil [[Matěj Václav Šteyer]].

== Rekatolizační opatření ==

⚫
V českých zemích v tuto dobu ještě existovala různá nekatolická uskupení místního významu, z žádného z nich však nevzešla díla většího významu. Při zvýšení své aktivity byla navíc pronásledována. Od r. [[1717]] dochází k pravidelnému vydávání patentů proti nekatolíkům. Byly v nich stanoveny tresty za přechovávání tzv. kacířské literatury a kázání [[kacíř]]ství. Od r. 1707 platil hrdelní řád [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] za kacířství. Praxe byla taková, že u koho byly takové knihy objeveny, byl vyslýchán, a teprve po opakovaném nalezení byl potrestán – vězením či nucenými pracemi. Trest smrti byl skutečně zcela výjimečný.


== Katoličtí autoři ==
== Katoličtí autoři ==

=== 17. století ===
=== 17. století ===

* [[Bohuslav Balbín]]
* [[Bohuslav Balbín]]
* [[Tomáš Pešina z Čechorodu]]
* [[Tomáš Pešina z Čechorodu]]
Řádek 50: Řádek 31:


=== 18. století ===
=== 18. století ===

* [[Jan František Beckovský]]
* [[Jan František Beckovský]]
* ''[[Země dobrá, to jest země česká]]'' (1754)
* ''[[Země dobrá, to jest země česká]]'' (1754)
Řádek 61: Řádek 41:
* Daniel Nitsch (''Berla královská Jezu Krista'', 1709)
* Daniel Nitsch (''Berla královská Jezu Krista'', 1709)



== Exilová literatura ==
⚫
== Nekatolická literatura ==
⚫
V českých zemích v tuto dobu ještě skrytě existovala různá nekatolická uskupení místního významu, jejich literární produkce však již byla mizivá. Byla vystavena pronásledování, docházelo k pravidelnému vydávání patentů proti nekatolíkům, v nichž byly v nich stanoveny tresty za přechovávání tzv. kacířské literatury a kázání [[kacíř]]ství. U koho byly takové knihy objeveny, byl obvykle vyslýchán, a po opakovaném nalezení byl potrestán nejčastěji vězením či nucenými pracemi.

[[Soubor:Tranovskeho pomnik.JPG|thumb|Jiří Třanovský]]
[[Soubor:Tranovskeho pomnik.JPG|thumb|Jiří Třanovský]]
⚫
Významnější roli proto měla literatura české nekatolické emigrace. Významná střediska exilové kultury vznikla na Slovensku, v Polsku, Sasku a v Nizozemí, a přestože jen málo ovlivnila soudobý vývoj v domovině, vznikla v nich namnoze díla zásadního významu. Komenský, Stránský, Skála a Třanovský patří ke špičkám české literatury 17. století. Slovenské středisko navíc sehrálo důležitou roli v česko-slovenských kulturních stycích a v pozdějších dobách přispělo k počátkům slovenského národního obrození.

⚫
Spisovatelé, kteří odešli do exilu, postupně ztráceli kontakt s českou katolickou literaturou a emigrantská centra měla v českých zemích vcelku malý ohlas. Ten ovlivnila především katolická cenzura, vzdálenost a v neposlední řadě i fakt, že domácí literatura byla s exilovou kvalitativně srovnatelná. Neznamená to však, že by obě skupiny byly od sebe zcela izolované. Někteří emigranti nezřídka podnikali skryté výpravy do českých zemí a s její literaturou byly v částečném styku, stejně tak lze v katolické tvorbě najít odkazy například na Komenského. Významná střediska exilové kultury vznikla na Slovensku, v Polsku, Sasku a v Nizozemí, a přestože jen málo ovlivnila soudobý vývoj v domovině, vznikla v nich namnoze díla zásadního významu. Komenský, Stránský, Skála a Třanovský patří ke špičkám české literatury 17. století. Slovenské středisko navíc sehrálo důležitou roli v česko-slovenských kulturních stycích a v pozdějších dobách přispělo k počátkům slovenského národního obrození.


* [[Jan Amos Komenský]]
* [[Jan Amos Komenský]]
Řádek 72: Řádek 54:
* [[Jan Liberda]]
* [[Jan Liberda]]
* [[Jiří Sarganek]]
* [[Jiří Sarganek]]

== Jazyk a školství ==
⚫
Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající až vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny nebo nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev. Psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které mohly proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla.

⚫
Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, ''Grammatica Boemica'', 1660, Jiří Konstanc, ''Brus jazyka českého'', 1667, M. V. Šteyer, tzv. ''Žáček'', 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je ''Čechořečnost'' ([[Václav Jan Rosa]], 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice [[Václav Jandyt|Václava Jandyta]] (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla jiná než později v 19. a 20. století. Až archaizující kodifikace za národního obrození, které mělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy.

⚫
V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po [[Bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] rozvráceno a monopol na vyšší vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku [[1599]]) ovšem patřil v té době k nejlepším a v počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i Jan Amos Komenský. Roku [[1654]] se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání [[dekret kutnohorský|Dekretu kutnohorského]]. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. [[1920]]).

Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveném zřízení zemském]] (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření.

== Literární barokistika ==
⚫
Obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, pobělohorskou dobu a její literaturu literaturu hodnotilo jako úpadkovou. Novátorskou a nadlouho osamocenou prací bylo dnes již legendární ''České literární baroko'' (1938) od možná až přespříliš prokatolického [[Josef Vašica|Josefa Vašici]], které se snažilo ukázat pozitivní stránky českého barokního písemnictví. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního [[české baroko|baroka]] postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo [[Bedřich Bridel|Bedřicha Bridela]], ale i písňové texty [[Adam Michna z Otradovic|Adama Michny z Otradovic]].

Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.


== Odkazy ==
== Odkazy ==

Verze z 14. 7. 2008, 11:01

Česká literatura
(průřezové články)

Jako česká pobělohorská literatura se označuje česky psané písemnictví z doby mezi bitvou na Bílé hoře (1620) a druhou třetinou 18. století, kdy v českých zemích skončilo baroko a začalo osvícenství.

Literatura

Česká literatura po Bílé hoře byla zásadně poznamenána nucenou rekatolizací. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (často jezuité) působící v českých zemích navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy.

Česká barokní literatura byla z důvodu nepříznivých politicko-kulturních okolností žánrově omezená. Jedná se především o náboženskou literaturu, rozšířeným žánrem byla kazatelská próza, mnohdy velmi působivá, již tvořila celá plejáda katolických kněží, činných zejména v letech cca 1650-1730. Oblíbené a pro dobu charakteristické byly rozsáhlé kancionály, do nichž byly zařazovány i písně protestantských autorů nebo části starších utrakvistických zpěvníků. K homiletice a k písni se úzce váže duchovní poezie, zastoupená i autory evropské úrovně, Adamem Michnou z Otradovic, Felixem Kadlinským a Bedřichem Bridelem. Dalším typickým dobovým žánrem byly „nebeklíče“ a jiné modlitební knihy. Až do konce 18. století působila nadace Dědictví sv. Václava, založená r. 1669 jezuitou M. V. Šteyerem, vytvářející podmínky k vydávání české duchovní literatury. Za její podpory vyšla v letech 1677-1715 tzv. Svatováclavská bible, důležitý článek v dějinách české bible.

Z hlediska historické kontinuity je velmi významná próza dějepisná. Asi nejvýznamnější český historik té doby Bohuslav Balbín sice psal prakticky jen latinsky. Česky psanou historiografii či spíše historickou beletrii představuje v prvé řadě Balbínův přítel a následovník Tomáš Pešina z Čechorodu a jeho dílo Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu (1663), v němž výslovně uvádí důvody, jež ho vedou k tomu psát jej česky. Další významné práce jsou Poselkyně starých příběhův českých od J. F. Beckovského (1700) a anonymní Země dobrá, to jest země česká (1754), ohlašující tzv. předobrození. Ačkoliv obě díla čerpají z více pramenů, nejdůležitějším zdrojem jim je Kronika česká Václava Hájka z Libočan, jejíž nedostupnost se ostatně snaží nahradit. Pozoruhodné je na nich jasně prokatolické stanovisko, které se ovšem nijak nevylučuje se silně vlasteneckým tónem, zvláště v Zemi dobré přecházející do obrany národa vyloženě obrozeneckého ražení.

Dále se setkáváme s texty prakticky zaměřenými, jako jsou mluvnice, kuchařky, kalendáře či hospodářské příručky. Spíše ojedinělou kompilací je Gruntovní počátek matematického umění od J. Veselého (1734), popřípadně encyklopedicky zaměřený Vejtah světa, sepsaný J. V. Paroubkem v roce 1743, vydaný však až 1765. Zeměměřičskou příručku Prý hrubě vážený, nyní ale zavržený, neboližto reformirovaný falešné zemoměření vydal r. 1738 P. K. Světecký. Zvláštní kapitolu tvoří knížky lidového čtení a kramářské tisky. Jejich společenská role coby živého kulturního a jazykově českého proudu ve styku s nejširší čtenářskou základnou byla nezastupitelná. Jejich inspirační vlivy jsou zřetelné v české literatuře hluboko do 19. století a v některých případech i dále (např. Josef Váchal). Barokní slovesnost na jedné straně pojala kulturní dědictví předešlých století, a na druhé straně živila moderní českou literaturu. I pokud jde o hudbu, předpokládá se dnes, že lidová píseň nejčastěji vznikala jako adaptace umělé městské tvorby v lidovém prostředí, a to hlavně v 18. století.

Ač v mizivém nákladu, v letech 1719-1772 vycházely Pražské poštovské noviny.

Popularitě se v době baroka těšily i překlady a adaptace zahraničních autorů, například Němce Martina z Kochemu‎, jehož díla do češtiny překládal zejména Edelbert Nymburský, či Věčný pekelný žalář Itala G. B. Manniho, který pro českého čtenáře upravil Matěj Václav Šteyer.

Katoličtí autoři

17. století

18. století


Nekatolická literatura

V českých zemích v tuto dobu ještě skrytě existovala různá nekatolická uskupení místního významu, jejich literární produkce však již byla mizivá. Byla vystavena pronásledování, docházelo k pravidelnému vydávání patentů proti nekatolíkům, v nichž byly v nich stanoveny tresty za přechovávání tzv. kacířské literatury a kázání kacířství. U koho byly takové knihy objeveny, byl obvykle vyslýchán, a po opakovaném nalezení byl potrestán nejčastěji vězením či nucenými pracemi.

Jiří Třanovský

Významnější roli proto měla literatura české nekatolické emigrace. Významná střediska exilové kultury vznikla na Slovensku, v Polsku, Sasku a v Nizozemí, a přestože jen málo ovlivnila soudobý vývoj v domovině, vznikla v nich namnoze díla zásadního významu. Komenský, Stránský, Skála a Třanovský patří ke špičkám české literatury 17. století. Slovenské středisko navíc sehrálo důležitou roli v česko-slovenských kulturních stycích a v pozdějších dobách přispělo k počátkům slovenského národního obrození.

Jazyk a školství

Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající až vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny nebo nářečí do psané podoby a záplavu germanizmů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla mluvou středních a nižších vrstev. Psaná čeština si stále udržovala velice vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala se o slovní zásobu ze všech oborů, které mohly proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla.

Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, Grammatica Boemica, 1660, Jiří Konstanc, Brus jazyka českého, 1667, M. V. Šteyer, tzv. Žáček, 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je Čechořečnost (Václav Jan Rosa, 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice Václava Jandyta (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou kulturní úroveň. Měřítka spisovnosti byla jiná než později v 19. a 20. století. Až archaizující kodifikace za národního obrození, které mělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanizmy.

V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politkou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po po Bílé hoře rozvráceno a monopol na vyšší vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku 1599) ovšem patřil v té době k nejlepším a v počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a vcelku ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i Jan Amos Komenský. Roku 1654 se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání Dekretu kutnohorského. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. 1920).

Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v Obnoveném zřízení zemském (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření.

Literární barokistika

Obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, pobělohorskou dobu a její literaturu literaturu hodnotilo jako úpadkovou. Novátorskou a nadlouho osamocenou prací bylo dnes již legendární České literární baroko (1938) od možná až přespříliš prokatolického Josefa Vašici, které se snažilo ukázat pozitivní stránky českého barokního písemnictví. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního baroka postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo Bedřicha Bridela, ale i písňové texty Adama Michny z Otradovic.

Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 150 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednotlitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.

Odkazy

Dostupnější barokní literatura (vydaná po r. 1950)

Jan Amos Komenský, kompletní dílo, 23. sv. Praha: Academia 1969-1992.

Bohuslav Balbín, Krásy a bohatství české země. Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého. výbor uspořádala a z latiny přeložila Helena Businská, úv. stať Zdeňka Tichá. Praha: Panorama 1986.

Bohuslav Balbín, Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic. připravil, vybral a přeložil Josef Hejnic. Praha: Vyšehrad 1988.

Bohuslav Balbín, Rozprava krátká, ale pravdivá. Obrana. vysvětlivky, doslov a ediční poznámku napsal Milan Kopecký. Brno: Blok 1997.

Pavel Stránský ze Zapské Stránky, Český stát a Okřik. překlad České státu (Respublica Bojema) a ed. Bohumil Ryba. Praha: SNKLHU 1953.

Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká. Od defenestrace k Bílé Hoře. vybral, k vydání připravil, úvodní stať a komentáře napsal, poznámky, slovníček a bibliografii sestavil Josef Janáček. Praha: Nakladatelství Svoboda 1984.

Jan Kořínek, Staré paměti kutnohorské. ediční příprava, komentář, vysvětlivky a rejstříky Alexandr Stich a Radek Lunga. Praha: NLN 2000.

Fridrich Bridel, Básnické dílo. k vydání připravil, předmluvu, vydavatelské poznámky, vysvětlivky a slovníček napsal Milan Kopecký. Praha: Torst, Societas 1999.

Adam Micha z Otradovic, Básnické dílo, texty písní 1647-1661. ediční příprava a komentář Mirek Čejka. Praha: NLN 1999.

Jan Božan, Slaviček rájský. k vydání připravili Jan Malura a Pavel Kosek ; přepis notací Michael Pospíšil. Brno: Host, Ostravská univerzita, Ústav pro regionální studia 1999.

Matěj Tanner, Hora Olivetská. k vydání připravili Jan Malura a Pavel Kosek. Brno: Host, Ostravská univerzita, Ústav pro regionální studia 2001.

(anonym) Země dobrá, to jest země česká atd.. k vydání připravily Ivona Kučerová a Lucie Medová. Brno: Atlantis 1998.

Václav Jan Rosa, Cžechořečnost (Czech Grammar). do angličtiny přeložil Gavin Betts a Jiří Marvan, úvod Josef Vintr. Praha: Porta 1991.

Matěj Václav Šteyer, Věčný pekelný žalář (adaptace z G. B. Manni). ed. M. Valášek. Brno: Atlantis 2002.

Martin z Kochemu, Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše atd.. edičně upravili Miloš Sládek, Lucie Peisertová a Tomáš Breň. Praha: Argo 2007.

Daniel Nitsch, Dva ať jsou jedno skrze lásku. ed. Libor Pavera. Opava: Slezská matice 1999.

Antonín Koniáš, Vejtažní naučení. ed. Milan Kopecký. Brno: Blok 1995.

antologie

Malý svět jest člověk. ed. Miloš Sládek. Jinočany: H&H 1995.

Vítr jest život člověka. ed. Miloš Sládek. Jinočany: H&H 2000.

Svět je podvodný verbíř. ed. Miloš Sládek. Praha: Argo 2005.

Čistý plamen lásky. ed. Jan Malura a Pavel Kosek. Brno: Host 2004.

Tři knížky lidového čtení. ed. J. Kolár a A. Stich. Praha: NLN 2000.

Nádoba zapálená. ed. M. Horáková et al. Žďár nad Sázavou: Společnost Cisterciana Sarensis 2000.


Šablona:Portál literatura

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Česká_barokní_literatura&oldid=2836556“