Voroplavba: Porovnání verzí
m gramatika |
m →Další reference: + interwikies |
||
Řádek 34: | Řádek 34: | ||
[[Kategorie:Lesnictví]] |
[[Kategorie:Lesnictví]] |
||
[[Kategorie:Hydrologie]] |
[[Kategorie:Hydrologie]] |
||
[[de:Flößerei]] |
|||
[[en:Timber rafting]] |
|||
[[fi:Tukinuitto]] |
|||
[[sv:Flottning]] |
Verze z 27. 5. 2007, 01:39
Voroplavba je především způsob dopravování dřeva plavením po vodním toku. V českých zemích ji v průběhu dvacátého století vytlačila železnice a výstavba Vltavské kaskády, v některých rozvojových zemích nebo v oblastech nepřístupných jiné dopravě se však provozuje dodnes.
Pro voroplavbu musí být vodní tok (zpravidla řeka) přiměřeně splavný. Proto se v době voroplavby místy stavěly umělé plavební kanály, upravovaly vodní toky stavbou jezů a na jezech se pro vory stavěly propusti. V dnešní době se některé používají pro kanoistiku a raftování, jiné jsou přehrazené a účel už nemají.
Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa, pronikly do českého názvosloví německé výrazy. Vory nebo celé jejich sestavy se nazývaly prameny (zřejmě z německého Prahmenflösserei – voroplavba), propusti se říkalo šlajsna (z německého Schleuse).
V potocích, horních tocích řek a v umělých kanálech se klády posílaly po vodě jednotlivě. Pak se svazovaly do menších vorů a níže na řece po jejím soutoku s jinými toky se převazovaly do větších. Vaziště je místo na břehu vodního toku, kde se kmeny sestavují nebo převazují. K vazišti se kmeny dopravují také jiným způsobem, například za koněm, traktorem nebo na voze. Někde sami plavci stromy i káceli – byli tedy zároveň dřevaři. Výtoň nebo výteň byla naturální daň, mýtné, vytnutím příslušného podílu přepravovaného dřeva. Některým místům bývalých vazišť zůstalo toto pojmenování, přestože plavba vorů již v nich byla skončena (například Přední Výtoň na Šumavě, Výtoň v Praze atd.)
Voroplavba je velmi náročná na schopnosti vorařů (jimž se již ve 14. století říkalo plavci). Vorař je umělé slovo vzniklé údajně až v 50. letech 20. století při dokumentaci zanikající voroplavby. Povolání dědilo z generace na generaci, plavecké osady existovaly už od středověku. Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory musely bez úhony proplout i velmi náročnými úseky, jakými bývaly například Svatojánské proudy u Slap. Plavbu vedl vrátný, při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Plavecké party na Vltavě měly 4 až 8 členů. Plavba trvala dny i týdny, zpět chodili plavci pěšky, popřípadě na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat desítky tzv. rázů, tedy celých cyklů.
Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno a vzadu volněji nebo vůbec – proto se odpředu rozšiřoval. První vor se nazýval předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor – na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný – kapitán plavby – a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byl slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Na slabáku bylo také firma – označení majitele a vrátného. Třetí vor byl „šrekovej“ – na něm byla jedna z brzd, 3–7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.
Voroplavbou je známá také například řeka Dunajec v Polsku a na Slovensku. Také řeka Tara v Černé Hoře, ale i tam je plánována výstavba přehrad.
Podívejte se také na
Externí odkazy
- O voroplavbě na www.plavba.cz
- Vltava - galerie historických i současných fotografií
- Voraři na Šumavě, PhDr. Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy
- Vchynicko-Tetovský kanál, originál Radka Vojáčková 2002
- Vory na Labi, Miroslav Klimpl 2004
- Voroplavba na Sázavě a nejen tam, Pavel Hrejsemnou 2005, II. díl
Další reference
- Zmizelá Vltava, Jan Čáka, 1996
- Moje květinová dobrá jitra, Václav Větvička, 2003