Sophia de Mello Breyner Andresenová
| Sophia de Mello Breyner Andresenová | |
 | |
| Narození |
6. listopadu 1919 Porto |
|---|---|
| Úmrtí |
2. července 2004 (ve věku 84 let) Lisabon |
| Místo pohřbení | Kostel svaté Engrácie |
| Povolání | básnířka, překladatelka, autorka dětské literatury a spisovatelka |
| Alma mater | Lisabonská universita |
| Témata | poezie |
| Ocenění |
Camõesova cena (1999) Řád svatého Jakuba od meče velkokříž Řádu prince Jindřicha  Q20886692 |
| Politická příslušnost | Partido Socialista |
| Manžel(ka) | Francisco Sousa Tavares |
| Děti | Miguel Sousa Tavares |
 multimediální obsah na Commons | |
|
galerie na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sophia de Mello Breyner Andresenová (6. listopad 1919, Porto - 2. červenec 2004, Lisabon) byla portugalská básnířka, dramatička a autorka literatury pro děti. Roku 1999 jí byla udělena Camõesova cena, nejprestižnější literární ocenění pro portugalsky píšící autory.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se ve šlechtické rodině s dánskými kořeny. Dětství prožila v Campo Alegre nedaleko Porta, kde rodina vlastnila rozsáhlé pozemky. Často také pobývala na letním rodinném sídle u pláže v Granje, které se často objevuje i v jejím díle. K literatuře ji přivedl dědeček z matčiny strany, čtvrtý vévoda z Mafry. Studovala klasickou filologii na univerzitě v Lisabonu, ale studia nedokončila.
Literárně debutovala v časopise Cadernos de Poesia (Básnické sešity). První sbírku básní (Poesia) vydala roku 1944, knihu vydal její otec. Roku 1946 se vdala a dlouho se věnovala výhradně rodině, měla pět dětí. Tehdy začala vymýšlet vlastní pohádky pro své děti, které o mnoho let později, roku 1957, vydala knižně pod názvy A Menina do Mar a A Fada Oriana. Jimi se vrátila do literatury. Brzy vydala novou sbírku básní Mar Novo. Novým aspektem její tvorby se stala političnost. Vyhraňovala se ve své tvorbě proti salazarovskému režimu. Ještě aktivnější v tom byl její manžel, právník a novinář Francisco Sousa Tavares. I Andresenová se stále více zapojovala do opozičních aktivit, patřila kupříkladu k zakladatelkám Národní komise pro podporu politických vězňů. Po karafiátové revoluci se oba zapojili do politického života. Andresenová byla v prvních svobodných volbách zvolena za Socialistickou stranu poslankyní Ústavního shromáždění. Byla jí dva roky. Poté, roku 1976, z politiky odešla a věnovala se již výhradně literatuře.[1]
