Sophia de Mello Breyner Andresenová
| Sophia de Mello Breyner Andresenová | |
 | |
| Narození |
6. listopadu 1919 Porto |
|---|---|
| Úmrtí |
2. července 2004 (ve věku 84 let) Lisabon |
| Místo pohřbení | Kostel svaté Engrácie |
| Povolání | básnířka, překladatelka, autorka dětské literatury a spisovatelka |
| Alma mater | Lisabonská universita |
| Témata | poezie |
| Ocenění |
Camõesova cena (1999) Řád svatého Jakuba od meče velkokříž Řádu prince Jindřicha  Q20886692 |
| Politická příslušnost | Partido Socialista |
| Manžel(ka) | Francisco Sousa Tavares |
| Děti | Miguel Sousa Tavares |
 multimediální obsah na Commons | |
|
galerie na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sophia de Mello Breyner Andresenová (6. listopad 1919, Porto - 2. červenec 2004, Lisabon) byla portugalská básnířka, dramatička a autorka literatury pro děti. Roku 1999 jí byla udělena Camõesova cena, nejprestižnější literární ocenění pro portugalsky píšící autory.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se v zámožné šlechtické rodině, po pradědečkovi zdědila dánské jméno Andresen. Dětství prožila v Campo Alegre nedaleko Porta, kde rodina vlastnila rozsáhlé pozemky. Často také pobývala na letním rodinném sídle u pláže v Granje, které se často objevuje i v jejím díle. K literatuře ji přivedl dědeček z matčiny strany, čtvrtý vévoda z Mafry. Studovala klasickou filologii na univerzitě v Lisabonu, ale studia nedokončila.
Literárně debutovala v časopise Cadernos de Poesia (Básnické sešity). První sbírku jejích básní (Poesia) vydal roku 1944 její otec. Roku 1946 se vdala, odstěhovala se do Lisabonu a dlouho se věnovala výhradně rodině a svým pěti dětem. Tehdy začala vymýšlet vlastní pohádky, které o mnoho let později, roku 1957, vydala knižně pod názvy A Menina do Mar a A Fada Oriana. Jimi se vrátila do literatury a brzy vydala novou sbírku básní Mar Novo.
Novým aspektem její tvorby se stala političnost. Jakkoli byla hluboce věřící katolička, ostře se stavěla proti salazarovské diktatuře. Ještě aktivnější v tom byl její manžel, právník a novinář Francisco Sousa Tavares. I Andresenová se stále více zapojovala do opozičních aktivit, patřila kupříkladu k zakladatelkám Národní komise pro podporu politických vězňů. Po karafiátové revoluci se oba zapojili do politického života. Andresenová byla v prvních svobodných volbách zvolena za Socialistickou stranu poslankyní Ústavního shromáždění, kde působila dva roky. Poté, roku 1976, z politiky odešla a věnovala se již výhradně literatuře.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Sofia de Mello Breyner Andresen, Příkladné povídky. Praha: Torst 2007
