Skyflash

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Skyflash
Střely Skyflash na letounu Panavia Tornado
Prototyp letounu Panavia Tornado ADV s polozapuštěnými střelami Skyflash
Typ střela vzduch-vzduch středního dosahu
Místo původu GBR Spojené království
Historie služby
Ve službě 1978 - 2006
Historie výroby
Konstruktér Hawker Siddeley, Marconi Space and Defence Systems
Výrobce British Aerospace
Základní údaje
Hmotnost 193 kg
Délka 3,66 m
Hmotnost náplně 39,5 kg

British Aerospace Skyflash byla poloaktivní radarem naváděná raketa vzduch-vzduch středního dosahu odvozená od amerických raket AIM-7 Sparrow. Byla používána na britských letounech F-4 Phantom a Tornado F3, italských a saúdskoarabských letounech Tornado a na švédských letounech Saab 37 Viggen. Rakety byly nahrazeny lepšími střelami AIM-120 AMRAAM.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Střela Skyflash vzešla z britského plánu na vývoj inverzní monopulzní vyhledávací hlavice pro střely Sparrow AIM-7E-2 na konci 60. let 20. století. Byla vytvořena na základě požadavku Air Staff Requirement 1219, který byl vydán v lednu 1972,[1] s kódovým označením XJ-521. Osloveny byly společnosti Hawker Siddeley a Marconi Space and Defence Systems (přejmenovaná divize pro řízené zbraně společnosti General Electric Company).[2] Nová střela měla mít stejný vzhled, uspořádání a více méně i rozměry jako americká střela Sparrow. Hlavní odlišnost byla v naváděcím systému, který měl podstatně zvýšit přesnost a účinnost střely.[3] Jako naváděcí systém byl použit poloaktivní inverzní monopulzní radarový vyhledávač Marconi, dále byla vylepšena ostatní elektronika, přizpůsobeny byly ovládací plochy a střela nesla aktivní nekontaktní radiolokační zapalovač Thorn EMI. Z původní střely tak zůstal jen motor na tuhé raketové palivo Aerojet Mk.52 mod 2 nebo Rocketdyne Mk.38 mod 4 a některé části trupu rakety.[3]

Zkoušky prokázaly, že střela může úspěšně působit i v podmínkách nepřátelského elektronického rušení a může zasahovat své cíle v širokém rozmezí podmínek působení. Mohla být vypuštěna i z výšky 100 m nad terénem a zasáhnout vysoko letící cíl a nebo naopak mohla být vypuštěna z velké výšky a zasáhnout cíl letící i 75 m nad terénem. Střela vstoupila do služby na letounech F-4 Phantom II v roce 1978.

V roce 1985 byly tyto letouny nahrazeny stroji Panavia Tornado. Jak letouny Phantom, tak i Tornado, nesly střely polozapuštěné do trupu. Pro použití na letounech Tornado však musely být střely poněkud upraveny na modifikaci 5000 TEMP. První jednotka letounů Tornado F.3 dosáhla operační způsobilosti s raketami Skyflash v roce 1987.[4]

U RAF byly střely používány v kombinaci se čtveřicí střel krátkého dosahu, a to buď AIM-9 Sidewinder nebo ASRAAM.

Královské letectvo i Švédsko podporovalo zpočátku vývoj nové verze střely, pod označením Skyflash Mk.2 (nebo Active Skyflash) s aktivním radarovým navádění.[5] Britský zájem na vývoji nové střely skončil v roce 1981.[6] Společnost BAe udržovala možnost vývoje druhé generace střely až do začátku 90. let 20. století, ale potencionální zákazník se neobjevil.

Další pokračování vývoje střel Skyflash pokračovalo pod kódovým názvem S225X,[7] a tyto studie se staly základem nové evropské střely vzduch-vzduch MBDA Meteor.[5]

V roce 1996 zahájilo RAF program „Capability Sustainment Programme“, který mimo jiné zahrnoval nahrazení střel Skyflash raketami AIM-120 AMRAAM. Střely AMRAAM jsou vybaveny aktivním radarovým vyhledávačem a pokročilým počítačovým systémem, který střele dává schopnost „vystřel a zapomeň“, tzn. že vlastní navedení střely na cíl je zcela nezávislé na mateřském letounu. Plné operační schopnosti dosáhlo RAF se střelami AMRAAM v roce 2002.[5] První zmínka o střele AMRAAM jako o možné náhradě střel Skyflash pochází už z roku 1986.[8]

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje pocházejí z publikace „Vojenské Rakety“.[3]

  • Hlavní funkce: Raketa vzduch-vzduch středního dosahu
  • Cena rakety: 150 000 liber
  • Délka: 3,66 m
  • Průměr: 203 mm
  • Rozpětí: 1,02 m
  • Celková hmotnost: 193 kg
  • Typ motoru: raketový motor na tuhé palivo
  • Motor: Rocketdyne
  • Bojová hlavice: vysoceexplozivní konvenční tříštivá
  • Hmotnost bojové hlavice: 30 kg
  • Řídicí systém: inverzní monopulzní poloaktivní systém Marconi
  • Pohonná látka: tuhé raketové palivo
  • Maximální rychlost: Mach 4
  • Dolet: kolem 50 km

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

ITA Itálie

  • Italské letectvo

KSA Saúdská Arábie

  • Saúdskoarabské královské letectvo

GBR Spojené království

  • Royal Air Force

SWE Švédsko

  • Švédské královské letectvo – střely vyráběny v licenci pod názvem Robot 71

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Skyflash na anglické Wikipedii.

  1. Gibson 2007, str. 45
  2. Gibson 2007, str. 46
  3. a b c Kroulík, Růžička 1985, str. 452, 453.
  4. Flight z 1. října 1988. Citováno: 12. července 2013
  5. a b c Gibson 2007, str. 47
  6. Flight z 1. srpna 1981. Citováno: 12. července 2013
  7. Flight z 30. března 1993. Citováno: 12. července 2013
  8. Flight z 8. února 1986. Citováno: 12. července 2013

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GIBSON, Chris; BUTTLER, Tony. British Secret Projects: Hypersonics, Ramjets and Missiles. UK : Midland Publishing, 2007. ISBN 978-1-85780-258-0. S. 47–53. (anglicky) 
  • KROULÍK, Jiří; RŮŽIČKA, Bedřich. Vojenské rakety. Praha : Naše vojsko, 1985. 592 s. Kapitola Letecké protiletadlové rakety, s. 452-453. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Skyflash na stránkách RAF. (anglicky)