Přeskočit na obsah

Skleněná harmonika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skleněná harmonika
Skleněná harmonika
italsky armonica a bicchieri
německy Glasharmonika
anglicky Glass harmonica
francouzsky harmonica de verre
Klasifikace
Thomas Bloch, specialista na skleněné harmoniky
zvuková ukázka hry na skleněnou harmoniku

Skleněná harmonika je hudební nástroj.

Její zvukotvorný princip je stejný jako u tzv. sklenkové hry, kde se vyluzijí tóny různé výše třením navlhčených prstů o okraje sklenek více nebo méně naplněných vodou, jejíž obsah ovlivňuje spolu s kombinací zvukovodivého prostředí (voda - vzduch) velikost chvějných ploch sklenek.

U skleněné harmoniky vznikají tóny různé výše také třením prstů o okraje skleněných misek, které však nejsou naplněny vodou, jako je tomu u sklenkové hry. Skleněné misky zvonového tvaru jsou umístěny na hřídeli s převodovým kolem. Jejich počet je různý dle velikosti nástroje, normálně asi 40 - 44 misek v pořadí od větších (tónově hlubších) k menším (tónově vyšším) ve směru zleva do prava, jak je tomu například u všech klávesových nástrojů i u nástrojů s příčným uspořádáním zvukotvorných zdrojů (těles).

Do otáčivého pohybu jsou uvedeny šlapací pákou , která roztáčí převodové kolo a s ním i celý hřídel s miskami, jejichž okraje jsou zvlhčovány vodou, kterou je naplněn žlábek, umístěný pod hřídelem.

Hráč se prsty obou rukou lehce dotýká a mírným tlakem rozechvívá otáčející se misky a vyluzuje tak tóny podobné zvukovému charakteru tónů skleníkové hry. [1]

Historie a využití

[editovat | editovat zdroj]

Tento hudební nástroj zkonstruoval v roce 1761 Benjamin Franklin.

Skleněná harmonika byla dosti oblíbena až do doby vzniku harmonia. Pak se na ni postupně zapomnělo. Teprve v poslední době, technicky lépe vybavena a opatřena rezonanční deskou, byla znovu ,,objevena" a rozmnožila tak řadu nástrojů zhotovovaných z téhož materiálu, tj. ze skla, ať již to jsou skleněné tyče xylofonové soustavy, nebo - po vynálezu plexiskla - i klasické nástroje rodiny houslí až po skleněný kontrabas či některé druhy dechových nástrojů od trubky až po saxofon. Jejich význam však celkem nepřekročil pokusný rámec.[1]

Pro skleněnou harmoniku komponoval i Wolfgang Amadeus Mozart (např. Adagio a Rondo pro skleněnou harmoniku, flétnu, hoboj, violu a violoncello KV 617 z roku 1791), Ludwig van Beethoven, Johann Adolph Hasse, Carl Philipp Emanuel Bach, Václav Jan Tomášek, Antonín Rejcha, Gaetano Donizetti, Richard Strauss, Jan Erik Mikalsen, Regis Campo, Etienne Rolin, Philippe Sarde, Damon Albarn, Tom Waits, Michel Redolfi, Cyril Morin, Stefano Giannotti, Thomas Bloch, Guillaume Connesson, Vincenc Mašek a další.

  1. a b MODR, Antonín. Hudební nástroje. 9. vyd. Praha: Bärenreiter Praha, 2002. 283 s. ISBN 80-86385-12-4. S. 183–183. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]