Severin z Norika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svatý
Severin z Norika
Severin z Norika 1470
Severin z Norika 1470
Misionář a mnich
Datum narození kolem 410
Datum úmrtí 8. ledna 482 Favianis
Svátek 8. ledna
Uctíván církvemi Římskokatolická církev

Severin z Norika (Severinus; * kolem 410; † 8. ledna 482 Favianis, dnes Mautern na Dunaji, Rakousko) byl křesťanský misionář a mnich, zakladatel klášterů v Noriku, později prohlášený za svatého.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho životopis napsal kolem roku 511 opat jeho kláštera Eugippius pod názvem Vita Sancti Severini. Je to hlavní písemný pramen o římském a germánském období vlády v Rakousku. Podle něj Severin pocházel z Apulie v jižní Itálii a mluvil latinsky, podle jiných zdrojů pocházel z římské oblasti severní Afriky. Po vzoru egyptských poustevníků pobýval v poušti, dále prošel kláštery v Pasově a v Lorschi. V římské provincii Noricum se usadil v táboře Favianis (dnes Mautern na Dunaji), kde obracel Germány i Římany na víru a založil svůj klášter jako první centrum řeholní spirituality a vzdělanosti na teritoriu východně od Pasova. Zemřel pokojnou smrtí ve svém klášteře.

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Jako svátek se slaví úmrtní den 8. leden. Je uctíván v Itálii, centrem jeho kultu jsou města San Severo, Salerno a Neapol, kam jeho ostatky uložil Odoaker do kostela San Severo e San Sossio; roku 1807 byly přeneseny do Frattamaggiore. Dále je Severin ctěn v Německu a v Rakousku, kde je mu zasvěcen chrám v Lorchu na řece Enns, v římské době součást tábora Lauriacum. Ve středověku jej jako řádového patrona ctili také čeští benediktini, protože patřil k přímým předchůdcům sv. Benedikta a poustevníka sv. Antonína Velikého. Jeho pozdější úctu překryl kult jeho jmenovců sv. Severina z Kolína nad Rýnem a sv. Severa z Ravenny.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Severin bývá zpodoben trojím způsobem: buď jako poustevník s plnovousem, nebo jako mnich v kutně s tonzurou na hlavě, nebo jako biskup v kasuli s berlou a infulí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992, Band 8, s. 339-340.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • Anežka VIDMANOVÁ (ed.): Jakub de Voragine: Legenda Aurea, Praha 1998.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]