Sýček lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSýček lesní
alternativní popis obrázku chybí
Sýček lesní v rezervaci Meghlat
Stupeň ohrožení podle IUCN
ohrožený
ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád sovy (Strigiformes)
Čeleď puštíkovití (Strigidae)
Rod sýček (Heteroglaux)
Binomické jméno
Heteroglaux blewitti
(Hume, 1873)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma
  • Athene blewitti (Hume, 1873)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sýček lesní (Heteroglaux blewitti) je vzácný druh sovy rozšířený ostrůvkovitě v týkových lesích střední Indie.

Sýček lesní je podsaditá sova s poměrně velkou hlavou, dosahující délky 23 cm. Hlava, záda a hruď jsou hnědé se světlejšími skvrnami, břicho a spodní část křídel jsou bílé, oči a zobák jasně žluté. Od příbuzného sýčka brahmínského se liší řidšími a méně výraznými skvrnami. Hnízdí na týkových nebo kadidlovníkových stromech. Loví za soumraku, kořist tvoří převážně drobní plazi a hlodavci. Mezi samci byly zaznamenány případy kanibalismu.

Druh byl objeven v roce 1872, pozorování však byla velmi řídká a brzy ustala úplně. Za posledního sýčka lesního byl proto pokládán exemplář, který zastřelil roku 1914 v Gudžarátu britský důstojník Richard Meinertzhagen. Teprve v devadesátých letech 20. století přišla americká ornitoložka Pamela Rasmussenová podle odlišného stylu preparace na to, že pták z Meinertzhagenovy sbírky vystavovaný v londýnském Přírodopisném muzeu je ukradený a ve skutečnosti ho zastřelil James Davidson v roce 1884 v pohoří Sátpurá, tedy více než 500 km od Meinhertzhagenova vymyšleného nálezu. Rasmussenová vypravila na toto místo vědeckou expedici a v listopadu 1997 se jí skutečně podařilo pozorovat a nafilmovat živého sýčka lesního. Je známo čtrnáct lokalit, kde tento druh žije, ty se však zmenšují v důsledku masivního odlesňování Indie. Počet jedinců tohoto druhu se odhaduje maximálně na dvě stě padesát.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Hošek: Saola aneb největší zoologické objevy posledních let. Nakladatelství Scientia, Praha 2007, s. 122-126.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]