Rebutia pygmaea

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxRebutia pygmaea
alternativní popis obrázku chybí
Rebutia pygmaea
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleď kaktusovité (Cactaceae)
Rod rebucie (Rebutia)
Sekce Digitorebutia
Binomické jméno
Rebutia pygmaea
(R.E.Fr.) Britton & Rose, 1922
vnitrodruhové taxony
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mapa rozšíření R. pygmaea
R. pygmaea f. SE62
R. pygmaea f. WR335

Rebutia pygmaea je jeden z nejdéle známých druhů rodu rebucie a vůbec nejstarší druh sekce Digitorebutia, objeven byl R. E. Friesem roku 1901 v argentinské provincii Jujuy u Yavi, popsán nálezcem roku 1905 jako Echinopsis. Druhové epiteton je odvozeno od jejího vzrůstu, v době svého popisu patřila k nejmenším ze známých druhů kaktusů, pygmaeus znamená trpasličí, zakrslý.

Rebutia pygmaea (R. E. Fries) Britton et Rose[editovat | editovat zdroj]

Britton, Nathaniel Lord; Rose, Joseph Nelson; The Cactaceae, 3: 47, 1922

Basionym:

Echinopsis pygmaea R. E. Fries, Nova Acta Regiae Soc.Sci.Upsala, ser.4, 1:120, 1905

Sekce Digitorebutia, řada Pygmaea, typový druh sekce

Synonyma:

  • Lobivia pygmaea (R. E. Fries) Backeb., in Backeberg et Knuth, Kaktus ABC, p. 241, 1935
  • Lobivia digitiformis Backeb., in Backeberg et Knuth, Kaktus ABC, p. 242, 414, 1935
  • Digitorebutia digitiformis (Backeb.) Buin., Succulenta, 22: 52, 1940
  • Mediolobivia pygmaea (R. E. Fries) Krainz, Jahrb. SKG "Sukkulentenkunde", 1: 19, 1947
  • Mediolobivia digitiformis (Backeb.) Backeb. ex Krainz, Jahrb. SKG "Sukkulentenkunde", 1: 19, 1947
  • Mediolobivia haagei (Frič et Schelle) Backeb. var. digitiformis (Backeb.) Donald, Cactus (Paris), 40: 39, 1954
  • Digitorebutia haagei (Frič et Schelle) Frič ex Buin. var. digitiformis (Backeb.) Donald, Nat. Cact. Succ. J., 12: 11, 1957
  • Mediolobivia neopygmaea Backeb., Descr. Cact. Nov., 1: 30, 1957
  • Mediolobivia pectinata (Backeb.) Backeb. ex Krainz var. digitiformis (Backeb.) Backeb., Die Cactaceae, 3: 1506, 1959
  • Rebutia euanthema (Backeb.) Buin. et Don. f. neopygmaea (Backeb.) Buin. et Don., Jahrb. SKG "Sukkulentenkunde", 7/8: 102, 1963

Popis[editovat | editovat zdroj]

Stonek jednoduchý nebo poněkud odnožující, z větší části ponořený do půdy a vyčnívající jen nepatrně vrcholky stonků, dole zúžený do jednoho více nebo méně rozvětveného, bělavého, dlouze řepovitého kořene, jednotlivé stonky oválné až krátce válcovité, 10 - 30 mm dlouhé, 12 - 20 mm široké; pokožka zelená, někdy poněkud červenající. Žeber 8 - 12, více nebo méně spirálovitá, až k bázi rozložená na okrouhlé, 2 - 4 mm široké a 1,5 - 3 mm vysoké hrbolky; areoly 1 - 1,5 mm dlouhé, asi 0,5 mm široké, nepatrně nahnědle plstnaté. Trny jen okrajové, do stran paprskovitě přilehlé, 2 - 3 mm dlouhé, nejprve hnědé, brzy bílé, se zesílenou tmavší bází, v počtu 8 - 11, později se odlamující.

Květy na spodní části stonku, 20 - 30 mm dlouhé, nálevkovité, 25 - 35 mm široko otevřené; květní lůžko s několika černými šupinkami, vlnatými vlasy a 1 - 3 bílými štětinami na areolu, 2 - 3 mm dlouhé; květní trubka protáhle nálevkovitá, 7 - 12 mm dlouhá, nahoře 6 - 9 mm široká, uvnitř bledě růžová, vně s malým množstvím černozelených šupin a bílými vlnatými vlasy; okvětní lístky světle červené až tmavě purpurové, 10 - 15 mm dlouhé, 4 - 5 mm široké, nahoře zaokrouhlené s malou vybíhající špičkou; nitky purpurové s nažloutlými konci, vystupující ze spodní části trubky asi 12 mm dlouhé, z věnce na konci trubky 7 mm dlouhé, mezi tím téměř chybí, prašníky citrónově žluté; čnělka téměř bez srůstu, světle zelená, asi 15 mm dlouhá, se 6 málo roztaženými, 2 - 4 mm dlouhými, zelenožlutými rameny blizny mezi prašníky. Plod skoro kulovitý, asi 6 mm široký, bobulovitý, s tenkou slupkou, později vysychající. Semeno kulovitě zvonkovité, drsné, pokryté zbytky blanky, s velkým, přímým, vzácně poněkud šikmým hilem.

Variety a formy[editovat | editovat zdroj]

Rostliny z různých sběrů označovaných jako R. pygmaea, vykazují často značné rozdíly ve vybarvení pokožky, trnů i květů, velikosti trnů i v dalších znacích, rostliny z jednotlivých sběrů však většinou vykazují jen zcela nepatrné rozdíly. Velké množství sběrů z tohoto příbuzenského okruhu, ale také z okruhu R. haagei případně R. orurensis bylo popsáno jako samostatné variety nebo druhy. K R. pygmaea jako nejstaršímu druhovému jménu celé skupiny byly a jsou různé taxony některými autory přiřazovány na různé taxonomické úrovni. Jednotlivé populace jsou však převážně velmi jednotné, bez přechodných jedinců nebo vzájemných kříženců i při společném výskytu a současném kvetení. Chovají se tedy jako druhy, i když vzájemné rozdíly jsou malé.

Různými autory byly publikovány R. pygmaea f. atrovirens, f. flavovirens, f. fuauxiana, f. haefneriana, f. neosteinmannii, var. colorea, var. diersiana, var. friedrichiana, var. iscayachensis, var. mudanensis, var. nazarenoensis, var. pectinata, další byly popsány W. Rauschem ve smyslu jeho pojetí jako variety Lobivia pygmaea.

Jako R. pygmaea, případně R. pygmaea f. byly označeny sběry FR 57a, FR 1107, WR 38a, WR 304, WR 335, WR 335a, WR 506a, WR 576, WR 576a, WR 579, WR 677a, WR 825, WR 828, WR 906, WR 909, WR 910 a více než 30 sběrů Matse Winberga (MN). Sběr KK 1467 byl označen jako R. pectinata var. digitiformis, sběr L 431, původně označený rovněž jako R. pygmaea, patří spíše k R. haagei. Zůstává otázkou, do jaké míry tyto i další sběry jsou opravdu R. pygmaea var. pygmaea, a které z nich představují samostatné taxony na různých úrovních. Jako R. pygmaea byla označena i řada sběrů K. Knížete, jejich zařazení je však sporné, neboť pocházejí většinou ze značně odlehlých lokalit. Řadu dalších položek označených jako R. pygmaea (popř. var. nebo f.) nalezneme i mezi novějšími nálezy (LF, LH, RH, SE), místa původu některých jsou však značně vzdálená a jejich identifikace je nejistá.

Výskyt a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V prvotním popisu byl R. E. Friesem výskyt R. pygmaea uveden z několika míst na severu provincie Jujuy, z nich se jako typová lokalita bere Yavi (Argentina, prov. Jujuy, asi 3400 m). F. Ritter potvrzuje rozšíření R. pygmaea var. pygmaea od severu argentinské provincie Jujuy přes jih provincie Sud-Chichas (Bolívie, departament Potosí) až do provincie Avilez (departament Tarija). Sběry Matse Winberga pocházejí z Argentiny z provincie Jujuy a částečně z provincie Salta. Rovněž sběry ze seznamů LF, RH a SE, spojované s R. pygmaea, pocházejí z oblasti rozšíření var. pygmaea. V popisu Lobivia digitiformis uvedl C. Backeberg jako původ severní Argentina (Salta?), sběr K. Knížete označený jako R. pectinata var. digitiformis pochází z argentinské provincie Salta od Escoipe.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

C. Backeberg chápal v průběhu let R. pygmaea různě, nakonec ji ztotožnil s R. haagei. R. pygmaea a R. haagei jsou dva nápadně podobné druhy, nikoliv však totožné. Hlavní znaky, které odlišují příbuzenské okruhy R. haagei a R. pygmaea, jsou tvar žeber a vybarvení květů. U R. haagei nalezneme zachované báze žeber a okvětní lístky v různých pastelových odstínech, často s nápadným středním proužkem. R. pygmaea má žebra rozložená až k základu a okvětní lístky v syté světlejší nebo tmavší červené, často s větším nebo menším zastoupením žluté.

Rostlinu ze severní Argentiny, která se od původního popisu R. pygmaea liší jen velmi málo, popsal C. Backeberg jako Lobivia digitiformis. Rozdíl nalezneme jen v barvě pokožky, která byla uvedena jako matně šedozelená, poněkud větší vzrůst a delší trny jsou asi jen důsledkem kultury. Další rostlinu původem z jižní Bolívie, která zapadá do prvotního popisu R. pygmaea, popsal C. Backeberg jako Mediolobivia neopygmaea. Jediným výraznějším rozdílem je zde silnější bílá areolová vlna, která může na temeni vytvořit zřetelný chomáč. Bez přesnějších údajů, zejména o místě původu, lze obě tyto rostliny chápat jen jako synonyma R. pygmaea var. pygmaea.

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Rebutia pygmaea roste dobře i na vlastních kořenech a pravidelně kvete. Jako vysokohorský druh s řepovitým kořenem vyžaduje ve vegetaci nárazovou zálivku a dostatek světla a čerstvého vzduchu, v době zimního klidu suché a chladné umístění, aby nedocházelo k předčasnému probouzení, které rostliny oslabuje a vede k deformacím těla. V plném létě může následkem vysokých teplot docházet k zastavení růstu. Pak jsou řepovité kořeny méně odolné proti houbovým chorobám a proto je nutné nechat substrát vyschnout. R. pygmaea lze snadno množit ze semen, která i bez sprašování cizím pylem získáváme i z docela malých rostlin. Roubované rostliny poskytují bohatší násadu květů, větší je pak ale také růst a odnožování, takže rostliny rychle ztrácejí svůj přirozený vzhled.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Backeberg, Curt, Die Cactaceae, 3: 1502, 1510, 1959
  • Backeberg, Curt, Das Kakteenlexikon, p. 271, 1966
  • Hunt, David; et al.; The New Cactus Lexicon (ISBN 0-9538134-4-4), p. 251, tab. 262.5-6, 263.1-5, 2006
  • Mosti, Stefano; Digitorebutia Buining & Donald (2), Cactus & Co., 4: 87, 2000
  • Pilbeam, John; Rebutia (ISBN 0-9528302-2-1), p. 73, 1997
  • Rausch Walter, Lobivia '95, p. 109, 1986
  • Ritter, Friedrich; Kakteen in Südamerika, 2: 616, 1980
  • Šída Otakar, Rod Rebutia (ISBN 80-901383-5-7), p. 85, 1997
  • Šída, Otakar; Atlas kaktusů, tab. 29, 2002

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]