Přeskočit na obsah

Optatam totius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Optatam Totius)

Optatam totius

Dekret o výchově ke kněžství
Dokumenty II. vatikánského koncilu
Datum28. října 1965
vyhlásil Pavel VI.
TémaVýchova ke kněžství
Text
latinsky
anglicky
česky

Optatam totius je dekret II. vatikánského koncilu o formaci kandidátů ke kněžství. Byl promulgován s cílem obnovit formaci v kněžských seminářích v rámci reformy katolické církve, kterou koncil zahájil. Dekret byl schválen koncilem v posledních měsících jeho práce. Přijatý byl 2318 hlasy proti 3 hlasům biskupů. Dekret byl oficiálně promulgován papežem Pavlem VI. 28. října 1965.[1]

Tento dekret stanoví obecné zásady pro kněžskou formaci, jejímž hlavním cílem je „obnova celé církve, která do značné míry závisí na kněžské službě“. Zdůrazňuje důležitost kněžské formace a směrnic, které je třeba uplatňovat, přičemž bere v úvahu, že kněžská formace je nutná pro všechny kněze všeobecného a řeholního kléru a všech obřadů z důvodu jednoty katolického kněžství. Příslušné biskupské konference byly pověřeny vypracováním obecných předpisů pro různé regionální a místní podmínky a zvláštnosti.

Historie dokumentu

[editovat | editovat zdroj]

Mezi deseti komisemi pro přípravu koncilu, zřízenými 5. června 1960 na základě motu proprio „Superno Dei nutu“ Jana XXIII., byla sedmou komise „O studiích a seminářích“ („de Studiis et Seminariis“). Předsedal jí italský kardinál Pizzardo, prefekt Kongregace pro katolickou výchovu. Mezi jejími 40 členy byli biskupové a rektoři seminářů. Národní složení bylo následující: 47,5 % tvořili Italové; 17,5 % Francouzi; 10 % Němci; 7,5 % Španělé; 7,5 % Američané; 10 % čtyři další národnosti mezi nimiž byl i polský člen komise lodžský biskup Michał Klepacz.[2]

Dokument je rozdělen do následujících oddílů:

  • I. Reorganizace kněžské formace v jednotlivých národech
    Dekret se zabývá vzděláváním kněží v moderním kontextu. Jak dekret zdůrazňuje ve své preambuli: „Svatý koncil prohlašuje prvořadý význam přípravy na kněžství a vyhlašuje určité základní zásady, které slouží k potvrzení zákonů již prověřených staletou zkušeností, a zavádí určité novinky, které jsou v souladu s konstitucemi a dekrety tohoto svatého koncilu, jakož i se změněnými podmínkami doby“.[3]
    Dekret zdůrazňuje, že při takové rozmanitosti národů v církvi je možné uvést pouze obecné normy pro přípravu na kněžství, závazné pro všechny. Konkrétnější body musí být stanoveny v „programu přípravy na kněžství“, který přijme konference katolických biskupů jednotlivých zemí a liturgických obřadů.
  • II. Větší podpora kněžských povolání
    Dekret věnuje zvláštní pozornost potřebě podporovat povolání ke kněžství a duchovní přípravu kandidátů. Velká část dekretu je věnována zásadám struktury a správy seminářů a disciplínám, které se v nich vyučují. Seminaristé musí kromě vlastních církevních disciplín získat i humanitní a přírodovědné vzdělání, které umožňuje mladým lidem v jejich zemi přístup k vyššímu vzdělání. Mezi požadované církevní předměty patří latina, liturgický jazyk dané země a obřadu, filozofické disciplíny včetně dějin filozofie, dogmatická teologie, exegetika, morální teologie, církevní dějiny a kanonické právo. Podporuje se studium jazyků Písma svatého a tradice, jakož i studium nekatolických denominací a náboženství rozšířených v dané zemi.
  • III. Organizace kněžských seminářů
  • IV. Péče o důkladnější duchovní formaci
    Dekret uzavírají pokyny pro pastorační přípravu budoucích kněží, které zdůrazňují, že kromě určitého množství znalostí se seminaristé musí naučit „umění vést duše“.
  • V. Reorganizace církevních studií
  • VI. Podpora pastorační formace v užším slova smyslu
  • VII. Pokračující vzdělávání po ukončení studia

Závěrečné slovo

[editovat | editovat zdroj]

Dokument prohlašuje se, že koncilní otcové jsou oddáni dílu Tridentského koncilu a s důvěrou svěřují tento úkol vedoucím seminářů. Koncil nabádá seminaristy, aby žili s vědomím, že jim byla svěřena naděje církve, a aby proto tato ustanovení přijali a svědomitě je plnili.

Podle kardinála Gabriela-Marie Garroneho byl dokument sepsán v kontextu všeobecně vnímané krize kněžství v 60. letech 20. století. Jeho hlavním cílem byla obnova seminářů. Obnovy seminární formace mělo být dosaženo prostřednictvím nového chápání kněžství a církve, jak byly představeny v koncilní konstituci o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964) a dekretu O životě a službě kněží Presbyterorum ordinis (7. prosince 1965).[4]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Optatam Totius na polské Wikipedii, Optatam Totius na ruské Wikipedii a Optatam totius na německé Wikipedii.

  1. COZZENS, Por. Donald B. The Changing Face of the Priesthood. [s.l.]: [s.n.], 2000. Dostupné online. (anglicky) 
  2. LAPLANTE, A. La formation des prêtres. Genèse et commentaire du décret conciliaire Optatam totius. Paříž: [s.n.], 1969. S. 22. (francouzsky) 
  3. Optatam totius. Úvod
  4. GARRONE, Gabriel-Marie. Préface. W: A. Laplante: La formation des prêtres. Genèse et commentaire du décret conciliaire Optatam totius. Paříž: [s.n.], 1969. S. 8–9. (francouzsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]