Přeskočit na obsah

Fernando Cento

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Eminence
Fernando Cento
Kardinál-biskup z Velletri
Církevřímskokatolická
Jmenování23. dubna 1965
PředchůdceClemente Micara
NástupceIldebrando Antoniutti
HesloImpendam et super impendar
Svěcení
Nižší svěcení23. září 1905
Jáhenské svěcení17. prosince 1905
Kněžské svěcení23. prosince 1905
Biskupské svěcení22. července 1922
1. spolusvětitel Domenico Pasi
2. spolusvětitel Placido Ferniani
Kardinálská kreace15. prosince 1958
kreoval Jan XXIII.
Titulkardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • Biskup Acireale (1922–1926)
  • Titulární arcibiskup ze Seleucia Pieria (1926–1959)
  • Apoštolský nuncius ve Venezuele (1926–1936)
  • Apoštolský nuncius v Peru (1936–1946)
  • Apoštolský inernuncius v Lucembursku (1946–1950)
  • Apoštolský nuncius v Belgii (1946–1953)
  • Apoštolský nuncius v Lucembursku (1950–1953)
  • Apoštolský nuncius v Portugalsku (1953–1958)
  • Kardinál-kněz ze Sant'Eustachio (1958–1965)
  • Hlavní penitenciář Posvátné Apoštolské penitenciárie (1962–1967)
Osobní údaje
ZeměItálieItálie Itálie
Datum narození10. srpna 1883
Místo narozeníPollenza, Itálie
Datum úmrtí13. ledna 1973 (ve věku 89 let)
Místo úmrtíŘím, Itálie
Místo pohřbeníChiesa San Antonio (Pollenza)
Národnostitalská
Alma materPapežská univerzita Gregoriana
Univerzita La Sapienza
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fernando Cento (10. srpna 1883, Pollenza13. ledna 1973, Řím) byl italský římskokatolický duchovní, arcibiskup, apoštolský nuncius a kardinál.

Narodil se 10. srpna 1883 v Pollenze jako syn Evarista Centa a jeho druhé manželky Ermelindy Andreani. Měl nevlastní sestru Rosu a bratra Vincenza.[1]

Studoval v semináři v Maceratě a kanonické právo na Papežská univerzita Gregoriana. Získal také doktorát z literatury na univerzitě La Sapienza.[1]

Dne 19. března 1904 byl vysvěcen na ostiáře a lektora. Dne 8. dubna 1905 přijal svěcení na exorcistu a akolytu. Dne 23. září 1905 byl vysvěcen na podjáhna a 17. prosince na jáhna.[1]

Dne 23. prosince 1905 byl vysvěcen na kněze. Získal dispenz kvůli jeho nízkému věku.[1]

Byl profesorem literatury v semináři v Maceratě a filosofie na státním institutu. Byl znám jako dobrý kazetel. Během první světové války pracoval ve vojenské nemocnici v Anconě.[1]

Dne 15. listopadu 1917 mu byl udělen titul Kaplan Jeho Svatosti.[1]

Od roku 1918 do roku 1919 byl osobním sekretářem papežského majordoma arcibiskupa Giovanni Tacciho.[1]

Byl kanovníkem katedrální kapituly v Maceratě.[1]

Dne 22. července 1922 jej papež Pius XI. jmenoval biskupem diecéze Acireale. Biskupské svěcení přijal 3. září 1922 z rukou kardinála Giovanni Tacciho, biskupa Domenica Pasiho a biskupa Placida Fernianiho.[1]

Dne 24. června 1926 byl ustanoven titulárním arcibiskupem ze Seleucia Pieria a apoštolským nunciem ve Venezuele.[1]

Dne 26. července 1927 byl převeden jako nuncius do Peru. Působil jako chargé d’affaires v Ekvádoru.[1]

Dne 9. března 1946 se stal apoštolským internunciem v Lucembursku a nunciem v Belgii.[1]

Od roku 1950 byl nunciem v Lucembursku. Dne 26. října 1953 byl jmenován nunciem v Portugalsku.[1]

Dne 2. června 1953 se zúčastnil korunovace britské královny Alžběty II.[1]

Dne 15. prosince 1958 jej papež Jan XXIII. jmenoval kardinálem-knězem ze Sant'Eustachio. Dne 12. března 1959 převzal kardinálský biret a titulární kostel.[1]

Dne 12. února 1962 byl jmenován hlavním penitenciářem Posvátné Apoštolské penitenciárie.[1]

Dne 23. dubna 1965 byl jmenován kardinálem-biskupem z Velletri.[1]

Zemřel 13. ledna 1973 ve 4 ráno v Římě. Pohřební mši vedl arcibiskup Luigi Punzolo. Pohřben byl v kostele svatého Antonína v Pollenze.[1]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]