Operace Otto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Případ Otto nebo Operace Otto, (německy Unternehmen Otto) byl krycí název „Vojenského rozkazu pro vpochodování do Rakouska z 11. března 1938“ k tzv. „anšlusu Rakouska“, zvolený Adolfem Hitlerem

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Standardní krycí názvy válečných operací „Třetí říše“ byly: „Fall Grün“ (Případ zelený) pro obsazení ČSR, „Fall Weiß“ (Případ bílý) pro invazi do Polska, „Fall Gelb“ (Případ žlutý) pro válečné tažení na Nizozemsko, Belgii a Lucembursko, „Fall Rot“ (Případ červený) pro útok na Francii, „Operace Weserübung“ pro obsazení Norska a Dánska a „Operace Seelöwe“ pro přípravy k vylodění v Anglii. Pouze „Případ Otto“ a „Případ/operace Barbarossa“ nezapadají do obvyklého schématu, přičemž v případě „Barbarossy“ je o něco zřejmější výklad, nežli pro „Otto“.

Názvem „Otto“ mohl být myšlen Ota I. Veliký, vzhledem k vysoké konjunktuře dynastie Ottovců v tehdejší Německé říši, a sice v souvislosti s rolí, jež mu v rakouské verzi německého národního dějepisectví náleželo. Ota I. byl považován po Karlovi Velikém za znovuzakladatele jihovýchodní hraniční marky Říše. Jeho vítězství nad Uhry v bitvě na Lechu (roku 955) umožnilo Bajuvarům postupné osídlování „marchy orientalis“ (poprvé oficiálně za vlády Oty II. roku 976 - srov. „Ostmark“), z níž vzniklo pozdější Rakousko („Ostarrîchi“ poprvé oficiálně za vlády Oty III. roku 996).

Jelikož v Hitlerových očích, byly ve vnější politice tisíciletých dějin Německa pouze dvě situace hodné povšimnutí, jak napsal ve své knize Mein Kampf (svazek 2, str. 733-742), totiž „především Bajuvary uskutečněná kolonizace Východní marky (Ostmark)“ a „získání a pronikání na území východně od Labe“, bylo prvním cílem jeho vnější politiky, aby „někdejší východní marka Říše (Ostmark des Reichs)“ (Mein Kampf, sv. 1, str. 9.) byla znovu sjednocena s „domovinou“ (srov. také Spor Sybel-Ficker). V deníku Le Temps ze 13. března 1938 byla u příležitosti „anšlusu“ reprodukována anonymní zpráva z vídeňského rozhlasu (Wiener Rundfunkhaus) z 12. března 1938: „Po tisícileté historii konečně nadešel ten den, kdy se znovuzrodil jednotný německý národ.“[1]

Dva měsíce po „anšlusu“ proběhlo zcela v duchu domnělých tisíciletých událostí dne 25. května 1938 přejmenování Rakouska z Österreich na „Ostmark“. Poté po dokončení „anšlusu“ platily pro Rakousko stejné náležitosti, tak jak byly formulovány v „zákoně o znovuvytvoření říše“ z 30. ledna 1934 ke gleichschaltungu (vyrovnání úrovně) rozdílných spolkových zemí a zrušením jejich státní svébytnosti a se všeobecným nabytím domovského práva Rakušanů roku 1938.

Zvláště rakouští legitimisté však zastávají dodnes názor, že jménem "Otto" byl míněn především Otto von Habsburg. Ačkoli v Rakousku existovaly ve stavovském státě tendence k restauraci monarchie, části politických elit a rovněž tak lidu kteří stále ještě věřili v jednotící sílu někdejší panovnické rodiny a v mír c.k. Rakouska a před vpochodováním se ještě sám Ota Habsbursko-Lotrinský pokusil zvrátit kritickou situaci svojí kandidaturou na kancléře Rakouska. Tato interpretace se však zdá být nepravděpodobnou, neboť obnovení monarchie v okamžiku anšlusu již bylo prakticky nemožné. Německý vyslanec Franz von Papen dne 1. července 1937 potvrdil, že „restaurace rodu Habsbursko-Lotrinského … je zcela ad acta“ [2]. Faktem však je, že Hitler se obával vlivu Oty Habsburského na stoupence monarchie a žádal Otu o setkání, ten však kategoricky s diktátorem odmítl hovořit. Na führerův osobní příkaz byl vydán říšský zatykač na Otu i jeho rodinu, proto musel s rodinou urychleně opustit území nacistické říše. Rovněž majetek rodiny Habsbursko-Lotrinské byl zabaven Německou říší.

Symboliku s Otovci však můžeme v tehdejším Rakousku spatřovat např. v tom, že současně s anexí existovala krátce studentská odbojová skupina, která si až do své bleskové likvidace říkala „Ottonen“ [3].

Přejmenování "Ostmarky"[editovat | editovat zdroj]

15. března 1938 objasnil Hitler z balkónu vídeňského Hofburgu svým staronovým krajanům jejich úkoly: „Nejstarší hraniční marka (Ostmark) německého národa je odteď nejmladší baštou německého národa a zároveň oporou Německé říše.“[4] Jelikož pozice „nejmladší bašty“ byla již přidělena, vydal Hitler 19. ledna 1942 říšským ministrům příkaz, aby byl výraz „Ostmark“ v budoucnu nahrazen výrazem „Donau- und Alpenreichsgaue“, dále Čechy a Moravu za Protektorát „Německé říše“ a Maďarsko a Rumunsko byly již předtím považovány za satelity nacionálně socialistické expanzní politiky proti SSSR.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Benoist-Méchin, 1966, str. 265.
  2. Schausberger, 1978, str. 401.
  3. Neugebauer/Steiner, 1981, str. 107.
  4. Reden des Führers. Politik und Propaganda Adolf Hitlers 1922-1945, hrsg. v. Erhard Klöss, Mnichov 1967, S. 85.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Benoist-Méchin, Griff über die Grenzen 1938. Der Anschluss Österreichs und seine Vorgeschichte, Oldenburg-Hamburg 1966.
  • Carl Dirks/Karl-Heinz Janssen, Der Krieg der Generäle. Hitler als Werkzeug der Wehrmacht, Berlin 1999.
  • Hermann Heimpel, Deutsches Mittelalter, Leipzig 1941.
  • Robert Holtzmann, Kaiser Otto der Große, Berlin 1936.
  • Wolfgang Neugebauer/Herbert Steiner, Widerstand und Verfolgung in Österreich (im Zeitraum vom 12. Februar 1938 bis zum 10. April 1938), in: Anschluss 1938: Protokoll des Symposions in Wien am 14. und 15. März 1978, München 1981, S. 86 – 108.
  • Norbert Schausberger, Der Griff nach Österreich. Der Anschluss, Wien-München 1978.
  • Karen Schönwälder, „Lehrmeisterin der Völker und der Jugend“. Historiker als politische Kommentatoren 1933 bis 1945, in: Peter Schöttler (Hg.), Geschichtsschreibung als Legitimationswissenschaft 1918-1945, Frankfurt a.M. 1999, S. 128-165.
  • E. Tálos, E. Hanisch u.a. (Hg.), NS-Herrschaft in Österreich. Ein Handbuch, Wien 2000.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]