Noční vlak do Lisabonu
| Noční vlak do Lisabonu | |
|---|---|
| Autor | Pascal Mercier |
| Původní název | Nachtzug nach Lissabon |
| Překladatel | Eva Pátková |
| Země | Švýcarsko |
| Jazyk | němčina |
| Žánr | román |
| Vydavatel | Carl Hanser Verlag München |
| Datum vydání | 2004 |
| Česky vydáno | 2011 |
| Typ média | tisk |
| Počet stran | 448 |
| ISBN | 978-0-8021-4397-6 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Noční vlak do Lisabonu (v německém originálu Nachtzug nach Lissabon) je filozofický román, který pod pseudonymem Pascal Mercier vydal v roce 2004 švýcarský spisovatel Peter Bieri. Hlavní postava tohoto románu, profesor klasické filologie se po náhodném seznámení s dílem portugalského lékaře a autora jednoho filozofického spisu, rozhodne opustit všechny stávající životní jistoty a vydat se na nejistou, dobrodružnou cestu do Lisabonu. Tam pátrá po stopách již nežijícího autora a okolnostech vzniku jeho jediného literárního díla v období autoritářského režimu Antónia Salazara.
Hlavní postavy[editovat | editovat zdroj]
- Raimund Gregorius
postarší profesor (57 let) klasické filologie (latina, řečtina, hebrejština), řečený „Mundus“. Tyto jazyky vyučuje již 33 let na bernském gymnáziu a má v tomto oboru pověst vynikajícího odborníka. Po pětiletém manželství se svoji bývalou žačkou Florence, které skončilo rozvodem, žije sám jednotvárným životem se zaběhnutými návyky, jehož hlavní náplní jsou jeho žáci a jejich výuka.
- Amadeu do Prado
Portugalec, narozený v roce 1920 rodičům pocházejícím ze starých lisabonských šlechtických rodin. Původně chtěl být knězem, ale na přání otce, který trpěl Bechtěrevovou chorobou, vystudoval lékařskou fakultu a stal se oblíbeným a váženým lékařem, přáteli a známými nazývaný knězem ateistou. Zálibu v literatuře a ve filozofii zúročil jako autor jediného filozoficko-literárního díla Um Ourives das Palavras (Zlatotepec slov).
Obsah díla[editovat | editovat zdroj]
Jednoho obyčejného deštivého dne cestou do školy po mostě, potká profesor Gregorius neznámou mladou, velmi rozrušenou ženu cizokrajného vzhledu. Když ji osloví, zabrání pravděpodobně jejímu úmyslu ukončit svůj život skokem z mostu. Zeptá se jí jakou řečí mluví a ona odpoví jediným slovem „português“. Profesor portugalsky neumí, ale zvuk toho slova a způsob, jakým byl vysloven ho naprosto okouzlí. Po přestávce, zanechá své věci ve třídě a odejde ze školy. Později téhož dne objeví v antikvariátu útlý svazek v portugalštině s fotografií mladého muže jménem Amadeu Inácio de Almeida Prado. Majitel antikvariátu mu sdělí, že se jedná o neznámého autora, portugalského lékaře a přeloží mu název díla Um Ourives das Palavras (Zlatotepec slov) i úvodní kapitolu.
Profesor knihu získá a od té doby ji nosí neustále u sebe. Nechápe, co se to s ním děje, cestou domů si koupí slovníky a učebnice portugalštiny s namluvenými deskami a po několika hodinách s pomocí slovníků začne překládat další stránky knihy. Myšlenky, obsažené v knize ho natolik zaujmou, že napíše krátký dopis řediteli školy, objedná si jízdenku a následujícího dne brzy ráno vyrazí na cestu přes Ženevu a Paříž a dále nočním vlakem do Lisabonu.
Ubytuje se v hotelu a postupně přes pracovníka antikvariátu a starého knihovníka získává první zprávy o autorovi Zlatotepce slov. Dorozumívá se francouzsky a anglicky, ale pokouší se i o první nesmělou konverzaci v portugalštině. Zjišťuje, že Amadeu do Prado zemřel před téměř 30 lety, ale někteří jeho příbuzní ještě žijí.
Jeho pátrání ho postupně přivádí k lidem, kteří ho dobře znali. Setkává se s jeho dvěma sestrami, starší, osmdesátiletou sestrou Adrianou, které bratr svým zákrokem dvakrát zachránil život, která mu pomáhala v ordinaci jako asistentka a která stále žije v jeho domě. Také s mladší sestrou Ritou, zvanou pro svoji veselou povahu a hudební nadání Mélodie. Poznává i další blízké osoby z lékařova okolí, jeho spolubojovníka v odboji João Eçu, nejlepšího přítele a spolužáka ze školy, lékárníka, původem Ira, Jorge O'Kellyho, učitele pátera Bartolomea a další. Aby je přiměl k vyprávění a vzpomínkám, musí profesor využít svojí schopnosti empatie a taktu.
Postupně, jako mozaika, před ním vyvstává obraz hrdého, sebevědomého člověka, který vzdoroval Salazarovu režimu a musel očistit svoji čest před veřejným míněním, když jako lékař ošetřil zraněného muže, nechvalně známého příslušníka tajné policie, přezdívaného „Řezník z Lisabonu“. Bránil i pověst svého otce, kterému nemohl pomoci od silných chronických bolestí páteře a který zůstal v úřadu soudce i za Salazarova režimu. Obraz muže, který prožil platonickou lásku k dívce z chudých poměrů, kterou znal od dětství, byl ženatý s mladou a bohatou ženou a brzy ovdověl. Muže, který se potom vášnivě zamiloval do Estefânie, dívky svého přítele a zachránil ji před prozrazením a jistou smrtí tím, že ji tajně převezl do Španělska; filozofa a spisovatele, který chtěl, aby slova, kterými se lidé dorozumívají, ztratily vyčpělost a bezobsažnost a staly se ryzími, vyjadřujícími pravé myšlenky. Lékaře, který trpěl aneurysmatem a zemřel na krvácení do mozku, necelý rok před Karafiátovou revolucí, která v roce 1974 svrhla Salazarovu diktaturu. Dozvídá se, že jediné dílo, které po sobě zanechal, vydala vlastním nákladem v roce 1975 posmrtně jeho sestra Adriana ve smyšleném nakladatelství Cedros vermelhos.
Na konci příběhu se profesor Gregorius vrací do Bernu, aby podstoupil zdravotní testy na klinice, protože v poslední době trpěl závratěmi a uvědomuje se si, že není již tím člověkem, kterým byl než se vydal do Lisabonu.
Román je příběhem cesty, na kterou se může vydat kdykoli každý i bez rozumného důvodu. Připomíná, že pokud chceme porozumět sami sobě a svému místu v životě, musíme dobře poznat a porozumět životu těch druhých.
Styl[editovat | editovat zdroj]
Tak jak je v románu záhadné a složité vyobrazení města Lisabonu, je složitý a komplikovaný i jeho text, který pracuje s fikcí a často odpírá čtenářům informace. Stylem lze Noční vlak do Lisabonu zařadit jako kvalitní literární thriller s filozofickým zaměřením.[1]
Recenze a kritiky[editovat | editovat zdroj]
Řada recenzentů a kritiků se shoduje na tom, že Noční vlak do Lisabonu připomíná svoji tematikou (tajemství, romantika a politické intriky) román španělského spisovatele Carlose Ruiz Zafóna s názvem Stín větru z roku 2001 a také poukazuje na to, jak snadné je pro čtenáře ztotožnit se s hlavní literární postavou Raimunda Gregoriuse. Daniel Johnson z The Telegraph zařadil Pascala Merciera s tímto románem mezi nejlepší žijící evropské romanopisce.[2]
Filmové zpracování[editovat | editovat zdroj]
V roce 2013 natočil dánský režisér Bille August podle knižní předlohy film Night Train to Lisbon (Noční vlak do Lisabonu).[3] V hlavních rolích se představili Jeremy Irons jako profesor Raimund Gregorius a Jack Huston jako Amadeu de Prado.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ BÖHMER, Otto A. Geheimnisse der Nacht. Die Zeit [online]. 2004-11-25 [cit. 2016-3-11]. Dostupné online.
- ↑ JOHNSON, Daniel. Throwing in one life to look for another. The Telegraph [online]. 2008-2-24 [cit. 2016-3-9]. Dostupné online.
- ↑ Noční vlak do Lisabonu [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2021-07-29]. Dostupné online.
