Přeskočit na obsah

Muchomůrka ryšavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxMuchomůrka ryšavá
alternativní popis obrázku chybí
Muchomůrka ryšavá
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třídastopkovýtrusé (Basidiomycetes)
Podtřídahouby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řádlupenotvaré (Agaricales)
Čeleďmuchomůrkovité (Amanitaceae)
Rodmuchomůrka (Amanita)
Binomické jméno
Amanita fulva
(Schaeff.) Fr.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muchomůrka ryšavá (Amanita fulva) Pers. je jedlá houba z čeledi muchomůrkovitých, hojně rozšířená po celém mírném pásmu. Roste hojně od června do listopadu, není vyhraněná na žádný speciální druh dřeviny, takže ji nalezneme jak v lesích listnatých, tak jehličnatých. Upřednostňuje bory na kyselých a písčitých půdách a horské smrčiny. Místy roste velmi hojně, s oblibou zejména pod břízami, duby, buky, smrky a borovicemi na vlhkých kyselých půdách.

Vědecká synonyma

[editovat | editovat zdroj]
  • Agaricus fulvus Schaeff., Fung. bavar. palat. nasc. (Ratisbonae) 4: 41 (1774)
  • Amanita fulva f. alba (Courtec.) Contu, Docums Mycol. 17 (no. 65): 62 (1986)
  • Amanita fulva Fr., Observ. mycol. (Havniae) 1: 2 (1815) f. fulva
  • Amanita vaginata var. fulva (Fr.) Gillet, Hyménomycètes (Alençon): 51 (1874) [1878]
  • Amanitopsis fulva (Fr.) W. G. Sm., (1908)
  • Amanitopsis fulva f. alba Courtec., Miscell. Mycologica, Cercle de Mycologie de Mons 14: 8 (1986)
  • Amanitopsis fulva (Fr.) W. G. Sm., (1908) f. fulva
  • Amanitopsis vaginata var. fulva (Fr.) Sacc., Syll. fung. (Abellini) 5: 21 (1887)
  • Vaginata fulva (Fr.) A. H. Sm., Mushrooms in their natural habitats: 396 (1949) [1]

Další názvy

[editovat | editovat zdroj]
  • katmanka plavá
  • muchomůrka oranžová
  • muchomůrka plavá
  • muchomůrka pošvatá oranžová
  • muchomůrka pošvatá plavá
  • pošvatka plavá

Makroskopický

[editovat | editovat zdroj]

Klobouk 4–10 cm v průměru, v mládí vejčitý, pak kuželovitě zvonovitý, nakonec ploše rozložený, s vystouplým hrbolkem, okrově až tmavě červenohnědý, od okraje světlejší a skoro až do poloviny průměru klobouku rýhovaný, tenký a křehký.

Lupeny bílé až našedlé, ve stáří nažloutlé, volné, husté a křehké. Ani v mládí nejsou zakryty závojem, na rozdíl od jiných muchomůrek.

Třeň štíhlý, skoro válcovitý, k vrcholu se ztenčuje, 8–15 cm vysoký, 0,7–1,5 cm tlustý, napřed vatovitě vycpaný, ale brzy dutý, křehký, bělavý, pokrytý jemnými světle červenohnědými šupinkami. Vyrůstá z velké blanité pochvy, která je dole zcela přirostlá k třeni, nahoře je volná, roztřepená a červenavě nahnědlá.

Prsten schází.

Dužnina bílá, velmi křehká, jejím význačným znakem je, že se ve třeni zbarvuje fenolem do čokoládově hnědé barvy. Vůně nevýrazná, chuť nasládlá.

Mikroskopický

[editovat | editovat zdroj]

Výtrusný prach bílý, kulovité bezbarvé výtrusy se nebarví jódem modře, velikosti 9–12 µm.

Možné záměny

[editovat | editovat zdroj]
  • Muchomůrka šafránová (Amanita crocea) – klobouk zpravidla sytě oranžově zbarvený, pokryt zbytky plachetky, žlutooranžový vláknitě žíhaný třeň, jedlá
  • Muchomůrka pošvatá (Amanita vaginata) – třeň bez červenohnědých šupinek a červenavě nahnědlé pochvy, jedlá

Kuchyňské využití

[editovat | editovat zdroj]

Jedlá houba, která se kvůli křehké dužině špatně transportuje a skladuje. Vhodná k přípravě omáček, do směsí i k nakládání do octa.

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Je to mykorhizní druh (symbióza hub s kořeny vyšších rostlin).

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HAGARA, Ladislav. Atlas hub. 4. vyd. Martin: Neografia, 2002. 461 s., barev. fot. ISBN 80-88892-46-5.
  • HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír a BAIER, Jiří. Houby. 6. vyd. Praha: Aventinum, 2006. 416 s., barev.fot., obr. ISBN 80-7151-236-2.
  • PILÁT, Albert a UŠÁK, Otto. Kapesní atlas hub. 10. vyd. Praha: Státní pedagogické nakl., 1976. 191 s., barev. obr. Obrazové atlasy pro všeobecně vzdělávací školy.
  • PŘÍHODA, Antonín. Kapesní atlas hub. 1, 2. Ilustrovali Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. a Věra Ničová-Urbanová. Praha: Státní pedagogické nakl., 1986–1987. 2 sv. (255 s., 237 s.). Obrazové atlasy.
  • SMOTLACHA, Miroslav; ERHART, Josef a ERHARTOVÁ, Marie. Houbařský atlas: 180 druhů jedlých a nejjedovatějších hub: 100 osvědčených kuchařských receptů. Brno: Trojan, 1999. 178 s., barev. fot. ISBN 80-85249-28-6.
  • SVRČEK, Mirko a VANČURA, Bohumil. Houby. 2. vyd. Praha: Artia, 1988. 306 s., barev. obr.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]