Mramorový palác (Teherán)
| Mramorový palác | |
|---|---|
 | |
| Účel stavby | |
| Základní informace | |
| Sloh | eklekticismus, kombinace východních a západních stavebních prvků |
| Architekt | Hossein Lorzadeh |
| Výstavba | 1934–1937 |
| Materiály | kámen a mramor |
| Současný majitel | Mostazafan Foundation (od 2018) |
| Poloha | |
| Adresa | Teherán,  Írán |
| Ulice | Pasteur Street, Valiasr Street a Palestine Street |
| Souřadnice | 35°41′20,5″ s. š., 51°24′7,1″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Mramorový palác (persky کاخ مرمر, Kách-e marmar) je historická budova a bývalá královská rezidence v íránském Teheránu. Nachází se v centru města,[1] ale v době, kdy byl palác postaven, se jednalo o klidnou čtvrť.[2]
Historie
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Pozemek, na němž se nachází Mramorový palác, patřil kdysi princi Abbásovi Farmánovi Farmájánovi. Po nástupu na trůn jej Rezá Šáh, který předtím na pozemku vykonával strážní službu, rodině princovi zkonfiskoval a rodinu během necelých 24 hodin vystěhoval. Krátce poté došlo k demolici dřívějších budov.
Mramorový palác byl postaven v letech 1934–1937.[3] Na příkaz Rezy Šáha jej postavili francouzský inženýr Joseph Leon a íránský architekt Fathalláh Firdáws.[4] Původně byl postaven pro pořádání oficiálních akcí a recepcí.[2]
Palác sloužil Rezovi Šáhovi a poté jeho synovi Muhammadovi Rezovi jako jejich rezidence.[5] Reza Šáh a jeho čtvrtá manželka Esmát Dovlátšahí žili v paláci se svými pěti dětmi až do Rezova odchodu do exilu v roce 1941.[6] V září 1941 podepsal Rezá Šáh v paláci svůj abdikační dopis.[7]
Za vlády Muhammada Rezy došlo k mnoha významným královským událostem. Vedle Golestánského paláce to byl jeden z jeho dvou významných paláců.[4] Mramorový palác byl v 50. letech 20. století ztotožňován se šáhovou osobou.[4] V paláci se konaly všechny tři šáhovy svatební obřady. V roce 1939 se v paláci konal svatební obřad šáha a jeho první choti, princezny Fawzie, a až do jejich rozvodu v roce 1945 byl jejich sídlem.[8]
V říjnu 1950 se v paláci konal zásnubní obřad a v únoru 1951 svatební obřad šáha a jeho druhé manželky Soraji Esfandíarí.[9][10] Zasnoubení i sňatek šáha s jeho třetí manželkou Farah se rovněž konaly v paláci.[11][12] Šahnáz Pahlaví, dcera šáha a princezny Fawzie, se v říjnu 1957 v paláci rovněž provdala za Ardešíra Zahedího.[13] Kromě toho se v paláci konala oslava šáhových 48. narozenin.[14]
Kromě těchto událostí přežil šáh v paláci také pokus o atentát, který 10. dubna 1965 spáchal íránský voják.[15][16] Po této události se palác přestal používat[1] a v roce 1970 se stal muzeem.[17]
Styl a technické vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]Návrh dvoupatrového paláce poprvé vypracoval Ostád Džafar Chán.[17][18] Konečný návrh však vypracoval Ostád Hajdár Chán.[18]
Palác je obklopen zahradou.[19] Vnější povrch paláce je z bílého mramoru.[1][2] Eklekticismus odráží zejména kamenný vchod do paláce, kde jsou vztyčeny dvě sochy achaimenovských vojáků držících šípy.[20] Tyto sochy vytesal íránský umělec Džafar Chán.[20] Palác má i další brány, které vyrobili místní řemeslníci z různých provincií.[21] Palác je zastřešen obrovskou kopulí, která je replikou mešity šejka Lotfolláha v Isfahánu.[4][22] Kopule je pokryta arabeskovými dlaždicemi se svitkovými vzory.[19]
Vnitřní prostory paláce jsou velmi formální, s bohatě vyřezávanými dveřmi a extrémně vysokými stropy.[19] Palác má velmi velkou přijímací místnost, kde jsou použita zrcadla jako v mnoha mešitách a svatostáncích v zemi.[23] Místnost je známá jako „Zrcadlový sál“.[24] Interiér paláce byl vybaven bohatými látkami a koberci.[2] Výzdobu vytvořil íránský architekt Hosejn Lorzádeh. [17][19] Dlaždice použité v paláci vyrobil Ostád Jazdí a obrazy Ostád Behzád.[17]
Rozloha paláce je 35 462 metrů čtverečních (3,5 ha; 8,8 akrů), z toho 2 870 metrů čtverečních (0,3 ha; 0,7 akrů) slouží k bydlení.[5][17]
Současné využití
[editovat | editovat zdroj]Po íránské islámské revoluci v roce 1979 sloužil palác až do roku 1981 jako muzeum.[25] Místní obyvatelé uváděli, že palác využívali vrcholní politici Íránu.[26] Historické předměty používané v paláci, včetně nábytku, jsou vystaveny v muzeu v Teheránu.[27] Palác byl veřejnosti uzavřen až do července 2020, kdy byl po převzetí nadací v roce 2019 přebudován na muzeum umění.[25]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marble Palace (Tehran) na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c ASADOLLAH, Alam. The Shah and I. [s.l.]: I.B. Tauris, 1991. ISBN 978-1-85043-340-8. S. 162.
- ↑ a b c d ARCHITECTURE vii. Pahlavi, before World War II [online]. Encyclopedia Iranica [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ GHANI, Cyrus. Iran and the Rise of the Reza Shah: From Qajar Collapse to Pahlavi Power. Londýn: I.B. Tauris, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-629-4. S. 412.
- ↑ a b c d KARIMI, Pamela. Domesticity and Consumer Culture in Iran: Interior Revolutions of the Modern Era. Londýn: Routledge, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-135-10137-4. S. 54.
- ↑ a b Marble Palace (Kakh Marmar) [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné v archivu.
- ↑ CHILDRESS, Diana. Equal Rights Is Our Minimum Demand: The Women's Rights Movement in Iran 2005. Minneapolis: Twenty-First Century Books, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-7613-7273-8. S. 40.
- ↑ MOKHTARI, Fariborz. No One Will Scratch My Back: Iranian Security Perceptions in Historical Context. The Middle East Journal [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. DOI 10.3751/59.2.12.
- ↑ Colorful Fetes Mark Royal Wedding that will Link Egypt and Persian. The Meriden Daily Journal [online]. 1939-03-13 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Iran's Shah will marry. The Michigan Daily [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Gifts for wedding. Daytona Beach Morning [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Teheran - Shah's Wedding 1959. British Pathe [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ HADIDI, Ibrahim. Betrothal of Mohammad Reza Pahlavi and Farah Diba. www.iichs.org [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Iran Shah's daughter to wed engineer in simple ceremony. Lewiston Evening Journal [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Mohamad Reza Shah and Shahbanu Farah Pahlavi's Coronation [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Shah of Iran [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ MUSE, Robert. The rise of Shah Mohammad Reza Pahlevi. Ludington Daily News [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e Marmar Palace Becomes Museum [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-23.
- ↑ a b AYATOLLAHI, Habibollah. The Book of Iran: The History of Iranian Art. Teherán: Alhoda UK, 2003. Dostupné online. ISBN 978-964-94491-4-2. S. 290.
- ↑ a b c d WARNE, William E. Mission for Peace: Point 4 in Iran. [s.l.]: Ibex Publishers Dostupné online. ISBN 978-0-936347-84-4. S. 36.
- ↑ a b SAFAMANESH, Kamran. Architectural Historiography 1921–42. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-84885-224-2.
- ↑ COURTS AND COURTIERS viii. In the reign of Reżā Shah Pahlavī [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ SARHANGI, Reza. The Sky Within: Mathematical Aesthetics of Persian Dome Interiors. S. 87–98. Nexus Network Journal [online]. [cit. 2022-11-10]. S. 87–98. Dostupné online. DOI 10.1007/s00004-998-0007-z.
- ↑ SCIOLINO, Elaine. Persian Mirrors: The Elusive Face of Iran. [s.l.]: Free Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-7432-1453-7. S. 6.
- ↑ Where the Shah Went Alone. Reason [online]. 2003-07-01 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ a b Pahlavis' Marmar Palace re-opens as art museum. Iran Times International [online]. 2020-07-24 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Firmly planted. The Iranian [online]. 2001-07-05 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
- ↑ Decorative Arts Museum of Iran [online]. Persia Tours [cit. 2022-11-10]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mramorový palác na Wikimedia Commons
