Mramorový palác (Teherán)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mramorový palác
Marmar Palace 43906.jpg
Účel stavby
Základní informace
Sloheklekticismus, kombinace východních a západních stavebních prvků
ArchitektHossein Lorzadeh
Výstavba1934–1937
Materiálykámen a mramor
Poloha
AdresaTeherán, ÍránÍrán Írán
Souřadnice
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mramorový palác (persky کاخ مرمر‎, Kách-e marmar) je historická budova a bývalá královská rezidence v íránském Teheránu. Nachází se v centru města,[1] ale v době, kdy byl palác postaven, se jednalo o klidnou čtvrť.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Obrázek Mramorového paláce na bankovce z roku 1974

Pozemek, na němž se nachází Mramorový palác, patřil kdysi princi Abbásovi Farmánovi Farmájánovi. Po nástupu na trůn jej Rezá Šáh, který předtím na pozemku vykonával strážní službu, rodině princovi zkonfiskoval a rodinu během necelých 24 hodin vystěhoval. Krátce poté došlo k demolici dřívějších budov.

Mramorový palác byl postaven v letech 1934–1937.[3] Na příkaz Rezy Šáha jej postavili francouzský inženýr Joseph Leon a íránský architekt Fathalláh Firdáws.[4] Původně byl postaven pro pořádání oficiálních akcí a recepcí.[2]

Palác sloužil Rezovi Šáhovi a poté jeho synovi Muhammadovi Rezovi jako jejich rezidence.[5] Reza Šáh a jeho čtvrtá manželka Esmát Dovlátšahí žili v paláci se svými pěti dětmi až do Rezova odchodu do exilu v roce 1941.[6] V září 1941 podepsal Rezá Šáh v paláci svůj abdikační dopis.[7]

Za vlády Muhammada Rezy došlo k mnoha významným královským událostem. Vedle Golestánského paláce to byl jeden z jeho dvou významných paláců.[4] Mramorový palác byl v 50. letech 20. století ztotožňován se šáhovou osobou.[4] V paláci se konaly všechny tři šáhovy svatební obřady. V roce 1939 se v paláci konal svatební obřad šáha a jeho první choti, princezny Fawzie, a až do jejich rozvodu v roce 1945 byl jejich sídlem.[8]

V říjnu 1950 se v paláci konal zásnubní obřad a v únoru 1951 svatební obřad šáha a jeho druhé manželky Soraji Esfandíarí.[9][10] Zasnoubení i sňatek šáha s jeho třetí manželkou Farah se rovněž konaly v paláci.[11][12] Šahnáz Pahlaví, dcera šáha a princezny Fawzie, se v říjnu 1957 v paláci rovněž provdala za Ardešíra Zahedího.[13] Kromě toho se v paláci konala oslava šáhových 48. narozenin.[14]

Kromě těchto událostí přežil šáh v paláci také pokus o atentát, který 10. dubna 1965 spáchal íránský voják.[15][16] Po této události se palác přestal používat[1] a v roce 1970 se stal muzeem.[17]

Styl a technické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Návrh dvoupatrového paláce poprvé vypracoval Ostád Džafar Chán.[17][18] Konečný návrh však vypracoval Ostád Hajdár Chán.[18]

Palác je obklopen zahradou.[19] Vnější povrch paláce je z bílého mramoru.[1][2] Eklekticismus odráží zejména kamenný vchod do paláce, kde jsou vztyčeny dvě sochy achaimenovských vojáků držících šípy.[20] Tyto sochy vytesal íránský umělec Džafar Chán.[20] Palác má i další brány, které vyrobili místní řemeslníci z různých provincií.[21] Palác je zastřešen obrovskou kopulí, která je replikou mešity šejka Lotfolláha v Isfahánu.[4][22] Kopule je pokryta arabeskovými dlaždicemi se svitkovými vzory.[19]

Vnitřní prostory paláce jsou velmi formální, s bohatě vyřezávanými dveřmi a extrémně vysokými stropy.[19] Palác má velmi velkou přijímací místnost, kde jsou použita zrcadla jako v mnoha mešitách a svatostáncích v zemi.[23] Místnost je známá jako „Zrcadlový sál“.[24] Interiér paláce byl vybaven bohatými látkami a koberci.[2] Výzdobu vytvořil íránský architekt Hosejn Lorzádeh. [17][19] Dlaždice použité v paláci vyrobil Ostád Jazdí a obrazy Ostád Behzád.[17]

Rozloha paláce je 35 462 metrů čtverečních (3,5 ha; 8,8 akrů), z toho 2 870 metrů čtverečních (0,3 ha; 0,7 akrů) slouží k bydlení.[5][17]

Současné využití[editovat | editovat zdroj]

Po íránské islámské revoluci v roce 1979 sloužil palác až do roku 1981 jako muzeum.[25] Místní obyvatelé uváděli, že palác využívali vrcholní politici Íránu.[26] Historické předměty používané v paláci, včetně nábytku, jsou vystaveny v muzeu v Teheránu.[27] Palác byl veřejnosti uzavřen až do července 2020, kdy byl po převzetí nadací v roce 2019 přebudován na muzeum umění.[25]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marble Palace (Tehran) na anglické Wikipedii.

  1. a b c ASADOLLAH, Alam. The Shah and I. [s.l.]: I.B. Tauris, 1991. ISBN 978-1-85043-340-8. S. 162. 
  2. a b c d ARCHITECTURE vii. Pahlavi, before World War II [online]. Encyclopedia Iranica [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  3. GHANI, Cyrus. Iran and the Rise of the Reza Shah: From Qajar Collapse to Pahlavi Power. Londýn: I.B. Tauris, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-629-4. S. 412. 
  4. a b c d KARIMI, Pamela. Domesticity and Consumer Culture in Iran: Interior Revolutions of the Modern Era. Londýn: Routledge, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-135-10137-4. S. 54. 
  5. a b Marble Palace (Kakh Marmar) [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné v archivu. 
  6. CHILDRESS, Diana. Equal Rights Is Our Minimum Demand: The Women's Rights Movement in Iran 2005. Minneapolis: Twenty-First Century Books, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-7613-7273-8. S. 40. 
  7. MOKHTARI, Fariborz. No One Will Scratch My Back: Iranian Security Perceptions in Historical Context. The Middle East Journal [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. DOI 10.3751/59.2.12. 
  8. Colorful Fetes Mark Royal Wedding that will Link Egypt and Persian. The Meriden Daily Journal [online]. 1939-03-13 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  9. Iran's Shah will marry. The Michigan Daily [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  10. Gifts for wedding. Daytona Beach Morning [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  11. Teheran - Shah's Wedding 1959. British Pathe [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  12. HADIDI, Ibrahim. Betrothal of Mohammad Reza Pahlavi and Farah Diba. www.iichs.org [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  13. Iran Shah's daughter to wed engineer in simple ceremony. Lewiston Evening Journal [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  14. Mohamad Reza Shah and Shahbanu Farah Pahlavi's Coronation [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  15. Shah of Iran [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  16. MUSE, Robert. The rise of Shah Mohammad Reza Pahlevi. Ludington Daily News [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  17. a b c d e Marmar Palace Becomes Museum [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-23. 
  18. a b AYATOLLAHI, Habibollah. The Book of Iran: The History of Iranian Art. Teherán: Alhoda UK, 2003. Dostupné online. ISBN 978-964-94491-4-2. S. 290. 
  19. a b c d WARNE, William E. Mission for Peace: Point 4 in Iran. [s.l.]: Ibex Publishers Dostupné online. ISBN 978-0-936347-84-4. S. 36. 
  20. a b SAFAMANESH, Kamran. Architectural Historiography 1921–42. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-84885-224-2. 
  21. COURTS AND COURTIERS viii. In the reign of Reżā Shah Pahlavī [online]. [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  22. SARHANGI, Reza. The Sky Within: Mathematical Aesthetics of Persian Dome Interiors. S. 87–98. Nexus Network Journal [online]. [cit. 2022-11-10]. S. 87–98. Dostupné online. DOI 10.1007/s00004-998-0007-z. 
  23. SCIOLINO, Elaine. Persian Mirrors: The Elusive Face of Iran. [s.l.]: Free Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-7432-1453-7. S. 6. 
  24. Where the Shah Went Alone. Reason [online]. 2003-07-01 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  25. a b Pahlavis' Marmar Palace re-opens as art museum. Iran Times International [online]. 2020-07-24 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  26. Firmly planted. The Iranian [online]. 2001-07-05 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  27. Decorative Arts Museum of Iran [online]. Persia Tours [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]