Masakr v Ponarech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Masakr v Ponarech (podle polského označení místa) resp. masakr v Paneriai (podle litevského označení místa) byla masová vražda 100 000 lidí (převážně polských Židů) spáchaná německými SD, SS a litevskými nacistickými kolaboranty,[1][2][3][4] kolaboranty Sonderkommanda (Speciální SD a Německé bezpečnostní policejní oddíly "Ypatingasis būrys")[1][2][5] během druhé světové války a holokaustu v Říšském komisariátu Ostland. Popravy se konaly od července 1941 do srpna 1944 blízko železniční stanice Ponary v tehdejším Polsku. (Ponary jsou nyní pod litevským názvem Paneriai předměstím Vilniusu.) V Ponarech bylo zavražděno asi 70 000 Židů[6] spolu s asi 20 000 Poláky a 8 000 Rusy, mnoho jich pocházelo z nedalekého města Vilnius.[1][3][7]

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Po začlenění Střední Litvy k Polsku se stalo město Ponary částí vojvodství Vilnius (oblast zvaná Kresy). V září 1939 byla tato oblast převzata Sověty a po měsíci převedena do Litvy. Po připojení Litvy Sovětským svazem v červnu roku 1940 začali Sověti ve spojení s vojenskou leteckou základnou budovat ropný sklad nedaleko Ponarů. Tento projekt nebyl nikdy dokončen, protože v roce 1941 byla oblast obsazena nacistickým Německem. Nacisté se rozhodli využít velkých jam určených původně pro nádrže na ropu jako místa k pohřbení těl nežádoucích místních obyvatel. Jejich záměrem bylo zabít všechny litevské Židy. V Pobaltí dosáhlo nacistické masové vraždění Židů největšího rozsahu.[8] Ze 70 000 Židů žijících ve Vilniusu přežilo válku pouhých sedm tisíc. Židovská kultura ve Vilniusu, jednom z  jejích největších center v Evropě, prakticky zanikla.[9]

Masakr[editovat | editovat zdroj]

Masakr v Ponarech na mapě okupovaného Polska (v pravém rohu označený červenou lebkou).

Hromadné vraždy začaly v červenci roku 1941, kdy přijelo do Vilniusu Einsatzkommando 9, které shromáždilo 5 000 židovských mužů z Vilniusu a převezlo je do Paneriai, kde byli zastřeleni. Další hromadné popravy, často s pomocí litevských dobrovolníků[9] z Ypatingasis burys, se konaly po celé léto a na podzim.[5] V září bylo založeno vilenské ghetto.[9] Do konce roku bylo v Paneriai zavražděno 21 700 židů.[9] Tempo vraždění zpomalilo v roce 1942, kdy si Wehrmacht začal potenciální oběti přisvojovat jako nuceně nasazené.[9] Na konci roku 1944 dosáhl konečný počet obětí kolem 70 000 – 100 000 osob. Podle poválečné exhumace provedené silami sovětské 2. běloruského frontu byla většina (50 000 – 70 000) obětí polští a litevští Židé z nedalekých polských a litevských měst. Ostatní byli především Poláci (20 000[10]) a Rusové (8 000).[2][1] Polské oběti byly většinou příslušníci inteligence (učitelé, profesoři Vilniuské univerzity jako Kazimierz Pelczar, duchovní jako Romuald Świrkowski) a členové odbojového hnutí Zemské armády.[2][7] Mezi prvními oběťmi bylo přibližně 7500 sovětských válečných zajatců zastřelených v roce 1941, brzy poté, co začala Operace Barbarossa.[4] V pozdějších fázích to byly také menší počty obětí jiných národností včetně místních Rusů, Romů a Litevců, zejména stoupenci komunistů a členové Místního litevského oddělení Povilase Plechavičiuse, kteří odmítli plnit německé rozkazy.[2]

Jak sovětská armáda v roce 1943 pokročila, nacistické jednotky se snažily zakrýt zločiny podle směrnice Aktion 1005. Osmdesát vězňů z blízkého koncentračního tábora Stutthof bylo zformováno do Leichenkommand. Dělníci byli nuceni těla vykopat, dát je na hromadu a spálit je.[2] Po několika měsících této strašné práce se brigádě povedlo 19. dubna 1944 uprchnout. 11 lidem z této skupiny se válku podařilo přežít a jejich svědectví tak přispělo k odhalení tohoto masakru.

V kolektivní paměti[editovat | editovat zdroj]

Informace o masakru se začala šířit již v roce 1943 díky aktivitám a a pracím Heleny Pasierbské, Józefa Mackiewicze, Kazimierza Sakowicze a dalších. Nicméně sovětskému režimu, který podporoval vystěhování Poláků z Kresů, se skutečnost, že hlavními oběťmi byli Poláci a Židé, nehodila. Oficiálně tedy převládlo podání, podle něhož Paneriai bylo místem hromadného vraždění pouze sovětských občanů.[11][4] Toto propagandistické zkreslení, stejně jako fakt, že šlo o jeden z největších masakrů na Poláky na východě, inspirovalo některé (např. polského premiéra Jerzyho Buzka) k paralelám s Katyňským masakrem.[2] 22. října 2000, desetiletí po pádu komunismu, uspěla v nezávislé Litvě snaha několika polských organizací o vztyčení památníku (kříže) za padlé polské občany. Oficiálního ceremoniálu se zúčastnili představitelé polské a litevské vlády (Bronisław Komorowski, polský ministr obrany a jeho litevský protějšek), stejně tak několik nevládních organizací.[4][12][2]

Místo masakru připomíná památník obětem holokaustu, památník polským obětem a malé muzeum. Popravy v Paneriai jsou v současné době předmětem vyšetřování gdaňskou pobočkou polského Ústavu paměti národa.[1]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ponary massacre na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e Śledztwo w sprawie masowych zabójstw Polaków w latach 1941 - 1944 w Ponarach koło Wilna dokonanych przez funkcjonariuszy policji niemieckiej i kolaboracyjnej policji litewskiej (Investigation of mass murders of Poles in the years 1941–1944 in Ponary near Wilno by functionaries of German police and Lithuanian collaborating police). Institute of National Remembrance documents from 2003 on the ongoing investigation]. 10. února 2007.
  2. a b c d e f g h Czesław Michalski, Ponary - Golgota Wileńszczyzny (Ponary — the Golgoth of Wilno Region). Konspekt nº 5, Winter 2000–2001, a publication of the Academy of Pedagogy in Kraków. 10. února 2007.
  3. a b Kazimierz Sakowicz, Yitzhak Arad, Ponary Diary, 1941–1943: A Bystander's Account of a Mass Murder, Yale University Press, 2005, ISBN 0-300-10853-2, Google Print.
  4. a b c d Ponary. 10. února 2007.
  5. a b Arūnas Bubnys(2004). Vokiečių ir lietuvių saugumo policija (1941–1944) (German and Lithuanian security police: 1941–1944). Vilnius: Lietuvos gyventojų genocido ir rezistencijos tyrimo centras. Ověřeno k 2006-06-09. 
  6. Jews of Vilna and Lithuania in general had their own complex identity, and labels of Polish Jews, Lithuanian Jews or Russian Jews are all applicable only in part. See also: Ezra Mendelsohn, On Modern Jewish Politics, Oxford University Press, 1993, ISBN 0-19-508319-9, Google Print, p.8 and Mark Abley, Spoken Here: Travels Among Threatened Languages, Houghton Mifflin Books, 2003, ISBN 0-618-23649-X, Google Print, p.205
  7. a b Tadeusz Piotrowski, Poland's Holocaust, McFarland & Company, 1997, ISBN 0-7864-0371-3, p. 168.
  8. One of the areas to first experience the totality of Hitler’s "final solution" for the Jews was the Baltic countries. In a sense the Holocaust, that is the destruction of European Jews, started in the Baltics. It was there that Hitler’s executioners began their first actions of mass genocide. - Katy Miller-Korpi, The Holocaust in the Baltics, University of Washington, Department papers online, 1998.[1]
  9. a b c d e Timothy Snyder, The Reconstruction of Nations: Poland, Ukraine, Lithuania, Belarus, 1569-1999, Yale University Press, ISBN 0-300-10586-XGoogle Books, p.84-89
  10. Ponary: miejsce ludzkiej rzeźni [online]. Instytut Pamięci Narodowej, [cit. 2012-12-25]. Dostupné online.  
  11. Memorial to the Murdered Jews of Lithuania at Ponary (with photo gallery). 15. března 2007.
  12. Stanisław Mikke, 'W Ponarach'. Relation from a Polish-Lithuanian memorial ceremony in Panerai, 2000. On the pages of Polish Bar Association

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]